Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)

Deník z Albánie



5. JAKÁ JE ALBÁNIE

Albánie se po kudrnovsku nazývá „zemí orlů, hor a bunkrů“, průvodce Míra přidává ještě „mercedesů“ a já přidávám „odpadků“ (zejména na severu). Je to nejchudší země Evropy s převahou obyvatel muslimského vyznání, dále pravoslavných a katolíků. Kempy v zemi nejsou, proto jsme se „ubytovávali“ většinou u nějakých vesnických nebo výletních restaurací na blízkých pozemcích. Dá se říci, že sever země je chudší a jih mírně rozvinutější. Na turisty jsou připravěni prakticky jen v Krujë a Sarandë. Jinak je turismus v plenkách. Albánci jsou velmi přívětiví a družní, hlavně na venkově na severu země. Dorozumět se dá s obtížemi anglicky, jednou jsme se v Gjirokasteru setkali s prodavačkou ovládající ruštinu. Místní jazyk jsme bohužel absolutně nezvládli, ale vždy jsme se nějak domluvili.

V zemi zoufale schází kvalitní infrastruktura. Silnice jsou většinou velmi nekvalitní, někdy dokonce tragické. Když jedete po úzké asfaltce, můžete si gratulovat. Jde také o velmi hornatou zemi, takže překonávání vzdáleností je tím komplikovanější. Země velice utrpěla komunistickou diktaturou Envera Hoxhy v letech 1946-1991. Jeho vzorem byl Stalin a spolupracoval nejprve s Jugoslávci, pak Sověty a dále s Číňany až nakonec vyhlásil, že Albánci budou soběstační. V roce 1967 byla Albánie prohlášena prvním ateistickým státem světa. Mešitám byly ustřeleny minarety a staly se z nich stodoly, skladiště, pekárny, kina a podobně. Totéž se stalo s katolickými a pravoslavnými kostely. Jen ty největší a nejkrásnější památky byly zachráněny. Nachází se zde 750 000 malých (i středních a větších) bunkrů, většinou pro 3 osoby. Bunkry jsou všude v přírodě i na pláži nebo hřbitově.


Centrum Shkodry, mešity již znovu mají minarety

Také nová vláda po převratu nepřinesla lidem moc dobrého. Na konci roku 1996 a v roce 1997 zkrachovaly albánské pyramidové hry a mnoho lidí přišlo na mizinu. V té době došlo k velkým nepokojům a běsnění při němž bylo vyrabováno mnoho kasáren, hotelů a dalších institucí. Albánci si taky užili svoje při krizi v Kosovu, kdy se do země valila horda utečenců. Toto však bylo za pomoci NATO a EU zvládnuto a nyní země dostává od EU mohutnou podporu. V posledních volbách vyhrál opět Sali Berisha a stane se asi novým ministerským předsedou. Neutěšená situace vede lidi k emigraci. Mnoho lidí v produktivním věku opouští Albánii a vydělává si v zahraničí. Svým rodinám pak domů zasílají peníze, které jsou často jediným příjmem místních. Mluví se o tom, že je zde velká korupce a byrokracie. To jsme při našich cestách nemohli vyvrátit ani potvrdit.

Nějakou dobu o Albánii platí, že je skutečně bezpečná, alespoň tam, kde jsme byli my. V nedávných letech v Albánii řádili bandité, kteří přepadávali a unášeli turisty. Ta doba už je pryč. Nejnovější informační zdroje sice ještě varují před cestami do severovýchodních horských oblastí, ale těm se turisté vyhýbají. Příroda je úchvatná – krásné ale pusté pláže, majestátní hory, pastviny či močálovitá hnízdiště ptáků. Albánci jsou ale také velcí „bordeláři“, evidentně nezvládají nakládání s odpady. Zejména na severu jsou odpadky všude. Na jihu už jsou trošku pořádnější. Také čističky odpadních vod velmi chybí. V zemi jezdí statisíce mercedesů všech věkových kategorií. Nelze se divit – jsou to velmi spolehlivá auta. Albánci jsou prý mizerní řidiči. Rozhodně před vámi nezastaví, když chcete přejít silnici. Dodávají si odvahy neustálým troubením. Semafory v zemi prakticky neexistují, snad jen v Tiraně a v centerch největších měst. Zato jsme zaznamenali několik kruhových objezdů. V horských oblastech země si můžete o asfaltce nechat zdát, pojedete po kamenitých úzkých stezkách. Řidič musí pořád troubit, aby protijedoucí vozidlo o něm vědělo a mohlo včas uhnout. V zemi probíhá mohutná výstavba. V okrajích měst se staví majestátná krásná sídla zřejmě ze zdrojů od Albánců pracujících v zahraničí. Také se staví většinou pěkné hotely, restaurace a také kostely a mešity. Protože výstavba probíhala mnohdy chaoticky a bez povolení, bylo mnoho těchto novostaveb po roce 2000 zbouráno.


Butrint, v Albánii je největší počet mercedesů na obyvatele na světě

Co se týče obchodů, je země zatím nerozvinutá. Žádné supermarkety zde nejsou, není zde ani McDonald, jako v jediné evropské zemi. Většinou se nakupuje v krámcích nebo na tržištích, malé samoobsluhy jsou tady také. Výměna peněz – leků probíhá většinou u legálních směnárníků postávajících na rušných místech u tržišť a bank. Směnit lze také v bance nebo v některých obchodech. Někdy se vám podaří nakoupit nebo se občerstvit za Eura nebo i USD. V Albánii se platí léky. Většinou se vám dostanou do ruky bankovky 100, 200, 500 a 1 000 leků a mince 10, 20 a 50 leků. 1 česká koruna jsou cca 4 leky. Ceny jsou v porovnání s naší realitou stejné nebo mírně nižší.

V zemi mají také problémy s výrobou a dodávkami elektrické energie. Časté jsou výpadky a někdy třeba 3 hodiny nejde elektrika. Proto mají „lepší“ zařízení vlastní generátor, který potřebný proud zajistí. Horší je to ale s průmyslem, který je samozřejmě na energii závislý. Mnoho fabrik zkrachovalo. Příčinou je kromě energií také zastaralá a nekonkurenceschopná technologie, nedostatek peněz, špatné řízení podniků, byrokracie a nerozběhnutá či nedokončená privatizace. Proto se mnoho věcí dováží z okolních zemí. Ve státě to zkrátka nefunguje nebo (přimhouříme-li oči) to funguje špatně. Zemědělství produkuje zdravé produkty a tak se setkáte s nehnojenou a chemikáliemi nezasaženou zeleninou a ovocem. Na hnojiva totiž v Albánii nejsou peníze. Na tržištích si můžete běžně koupit místní (například rajčata, paprika, čaj, fíky) nebo přivezené zboží (banány, nektaríny). Domácí zboží je samozřejmě mnohem levnější než dovozové.


Železárny Ocel strany v Elbasanu postavené v 70. letech Číňany

6. POČASÍ

Počasí splnilo naše očekávání. U moře bylo velmi teplo s občasnými letními bouřkami a na horách bylo chladněji. V počátku cesty nám v noci a nad ránem asi 4 x pršelo, ale dalo se to snést a dešti jsme chytře ujeli. Při cestě zpět začalo pršet hned za Dubrovníkem a nepřestalo až do Rakouska. Byl to pěkný pokles teplot až na 6 stupňů poslední den v neděli v 10:00 hodin v Rakousku. Veškeré aklimatizace jsme však zkušeně zvládli.

7. CO SI Z ALBÁNIE PŘIVÉST

Albánie doposud skutečně není na turismus připravená. Je jen několik málo míst, kde jsou turisté očekáváni a kde trhovci a obchodníci nabízejí a prodávají suvenýry. Nejlepší suvenýry se dají koupit v Krujë, dále pak v Beratu a Sarandë. Můžete si koupit třeba sošku Skanderbega na koni nebo jeho bustu, vlaječku Albánie, kšiltovku s dvouhlavým orlem, bunkry jako těžítko nebo popelníky, tašky a hrnečky v albánských barvách, pohledy za 25 – 50 Leků, dále různé starožitnosti od antických replik přes staré psací stroje a gramofony k různým talířkům a miskám. Když bude na rubu napsáno MADE IN CHINA, tak se prosím nedivte. Oblíbeným alkoholickým nápojem je koňak Skanderbeg. Pivaři si kupují pivo Tirana a abstinenti minerální vodu Glina. Turisté si také vozí domů například olivový olej a sýry. Můžete si taky zakoupit CD nebo kazetu s místními populárními popěvky. Jinak je k dostání všechno, ale je otázkou, zda na to místní se svými příjmy mají peníze.


Korca, prodejce čaje

8. JAK JSME TO ZVLÁDALI

Samozřejmě že se určité problémy vyskytly. Já jsem špatně lezl po horách, některé účastníky trápil průjem. Taky nás mnohde otravovali komáři. Většina účastníků ale byla zkušenými turisty a tak byli na nějakou tu nepohodu připraveni. Kudrna už ve svém katalogu inzeroval, že zažijeme mnohé nepohodlí. A byla to pravda. Na druhé straně to každý věděl a mohl se na to připravit nebo se nezúčastnit. Výsledkem bylo, že vznikla dobrá parta, která nastalé potíže lehce překonala.

9. JAK SE VYBAVIT NA CESTU

Co si s sebou na cestu vzít, to už nám popsal Kudrna ve svém rodokapsu. Tak snad jen to nejdůležitější: cestovní pas, přiměřeně potraviny na cestu nejlépe do papírové krabice pod sedadlo, kvalitní stan (ten náš se roztrhal), spacáky, karimatky, baterka-čelovka (ta nám chyběla), dobré oblečení a obutí do tepla i zimy (například neprofoukavé bundy, ponožky, plavky, pohorky, tenisky, sandály, boty do vody), pro komunikaci mobil (Albánie je dobře pokrytá), otvíráky, nože, ešus, krém na opalování, PET lahev na vodu, ručníky, kšiltovka, lžička nebo celý příbor, pláštěnka, deštník, sluneční brýle, osobní léky, malé palubní zavazadlo, repelent proti hmyzákům. Někteří účastníci si s sebou vzali také plynový vařič. To ale není nezbytné.

Obsah cestopisu Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů

Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 5.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)



Autor - Libuše a Jiří Peštukovi

Zveřejněno - 19.06.2006 16:21

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň