Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)

Deník z Albánie



10. CESTA TAM

Mezinárodní zkratky: CZE – Česká republika, SVK – Slovensko, HUN – Maďarsko, CRO – Chorvatsko, BIH – Bosna a Hercegovina, SCG – Srbsko a Černá Hora, ALB – Albánie, SLO – Slovinsko, AUT - Rakousko

Trasa do Albánie vedla: Brno (CZE) – Bratislava (SVK) – Csokonyaviszonta (HUN) – Daruvar (CRO) – Jajce (BIH) – Travnik (BIH) – Sarajevo (BIH) – Pivský monastýr (SCG) – Podgorica (SCG) – Han i Hotit (ALB)

1. den: 2.9.2005, pátek

Odjezd z Kroměříže do Brna, cesta z Brna směr Slovensko

Z Kroměříže jsme vyrazili autobusem přímo do Brna v 18:35. Ve 20:00 jsme byli v Brně a do Albánie jsme odjížděli až ve 22:00. Tak jsem mezitím obhlídl odjezdové místo. Soustředilo se tam několik cykloturistů, kteří s Kudrnou odjížděli do Istrie. Popřál jsem jim hodně štěstí. Mezitím Libuška hlídala zavazadla. Pak jsme se přesunuli na odjezdové místo a seznámili se s s prvními účastníky zájezdu. Byla to Blanka z Prahy, která pořádala banány, neboť si myslela, že cestu nevydrží. Přidal se k nám Laďa z Frýdku Místku. Společně jsme koštli slivovici a metaxu. Kolem pobíhal Ondra s kovbojským kloboukem na hlavě. Před desátou přijel autobus a po počátečních zmatcích jsme se všichni do autobusu naskládali a vyrazili směr Slovensko. Někteří z nás už měli za sebou pěknou štreku. Třeba z Liberce nebo Nejdku u Karlových Varů. Před půlnocí jsme překročili slovenské hranice.

2. den: 3.9.2005, sobota

Bratislava (SVK) – Csokonyaviszonta (HUN) – Daruvar (CRO) – kaňon Vrbas (BIH) - Jajce (BIH)

Po půlnoci jsme zastavovali v Bratislavě v mlýnské dolině u hřbitova Slavičie údolie, kde přistoupil poslední účastník zájezdu Marian z Trnavy. Následoval noční přejezd do Maďarska. Brzy ráno jsme dorazili do Csokonyaviszonta, což je místní naftový termál. Voda je skutečně prosycena naftou. Mohli jsme se o tom od 8:30 asi na 1,5 hodiny sami přesvědčit. Bylo to vynikající osvěžení před další cestou. Krátce před polednem následoval přejezd do severního Chorvatska s návštěvou města Daruvar. Toto město není prakticky ničím zajímavé, kromě toho, že zde žije početná česká menšina. S žádným místním Čechem jsme však nehovořili. Po prohlídce města jsme pokračovali dále na jih a odpoledne překročili chorvatsko-bosenské hranice. Projeli jsme nádherným vápencovým kaňonem řeky Vrbas. K večeru jsme dorazili na tábořiště u bosenského města Jajce. V mírně devastovaném areálu jsme poprvé rozhodili stany. Bylo zde dost místa na stanování na trávě a v minulosti zřejmě také celkem příjemné prostředí, dnes však již trochu zanedbané. Proto k očistě stačila láhev z PET a pro sociální potřeby okolní příroda. Nezapoměli jsme si vyfotit místní raritu – malé vodní mlýnky. V autobuse jsme se vzájemně představili a každý o sobě něco prozradil. Moje záliba v burzovních obchodech sklidila nečekaný zájem. Rovněž jsme přípitkem a čokoládou oslavili 30-é narozeniny kuchařky Lenky.


Vodopád na řece Vrbas u Jajců Bosna

3. den: 4.9.2005

Jajce (BIH) – Travnik (BIH) – Sarajevo (BIH) – Ščepan Pole (SCG)

Travnik je docela hezké historické město. Nad městem se tyčí pevnost, kterou jsme si se zájmem prohlédli. Nafotili jsme řadu krásných pohledů včetně místní mešity a hřbitova. V Sarajevu byl skutečně dostatek času na samostatnou prohlídku města. Někdo toho využil i k posezení v místních kavárnách. Jiní zase korzovali po pěkné pěší zóně. Procházka kolem řeky Miljacka byla také osvěžující. Našli jsme i místo u mostu, kde byl v roce 1914 spáchán atentát na následníka Rakousko-Uherského trůnu Františka Ferdinanda D’este. Kdysi na tomto místě bývala umístěna pamětní deska. V průběhu války v devadesátých letech byla z etnických důvodů odstraněna. Asi někomu vadil původ atentátníka Gavrilo Principa. V městě je několik měšit i pravoslavné kostely. Hoří zde také věčný plamen uctívající hrdiny druhé světové války. Vedle něj řádily sbíječky, bylo tam spousta ruchu, prachu a vůbec nám to připadalo takové neuctivé. Město bylo zle poničeno za války v první polovině devadesátých let. Z okolních hor město ostřelovali Srbové. Některé budovy doposud nesou stopy války. Působivá je také Alej ostřelovačů. Nemohli jsme si nevšimnout několika zastupitelských úřadů zejména z islámských zemí v čele s Íránem. Ze Sarajeva následoval velmi dlouhý přejezd do Srbska a Černé Hory. Cesta, kterou jsme zamýšleli jet, byla poškozená a policie nás odklonila na nějakou jinou a velmi nekvalitní a prašnou cestu. S obavami, zda projedeme, jsme se vydali na cestu.


Travnik, Bosna, pohled od pevnosti

Na několika místech kolem cest jsme spatřili tabulky s lebkou a zkříženými hnáty s upozorněním, že prostor je zaminován. Proto jsme při fotopauzách nemohli ustoupit z prašné cesty do volné přírody. Zajímavé je, že místním lidem to již asi přijde normální, neboť v blízkosti několika desítek metrů od výstražných tabulek se odehrávalo několik rodinných nedělních pikniků. Za nemalých obav některých cestujících sedících zejména u oken napravo jsme kličkovali serpentinami směrem k Černé Hoře. Byla to prosím mezinárodní silnice první třídy. Pozdě večer jsme dorazili k hraničnímu přechodu, který se na černohorské straně jmenuje Ščepan Pole. Bosenská celní kontrola byla v údolí a černohorská na nedalékém kopci. Celníci byli samozřejmě v unimobuňkách, žádný komfort. Veškeré formality proběhly bez problémů. Ihned za hraničním přechodem jsme se utábořili v místním „kempu“. Stany jsme stavěli za tmy a bylo to zde velmi stísněné. Sociální vybavení „kempu“ bylo opět velmi mizerné – jeden zanedbaný turecký záchod a provizorní sprcha. O kus dál byl vedle budovy restaurace kohoutek k opláchnutí znavených těl. Večeře byla jako obvykle chutná, ale konala se až někdy kolem 23:00. Byla příležitost seznámit se s místními lidmi. Například Laďa horlivě diskutoval s mladíkem Slobodanem o jednotlivých zemích Balkánu. Slobodan se velice divil, proč chceme do Albánie Jet. Vždyť tak prý nic není. Jak se později ukázalo, neměl pravdu. Mladší účastníci zájezdu spolu s průvodci ještě poseděli, potancovali a pokecali s místňáky. Průvodkyně Salina získala trofej v podobě zeleného trička od místního mladíka. Češi a Češky jsou zkrátka oblíbení všude.

4. den: 5.9.2005, pondělí

Ščepan Pole (SCG) – kaňon Pivy (SCG) – Podgorica (SCG) – Han i Hotit (ALB) – Bajzë (ALB) – Xhaj (ALB)

Probudili jsme se do nepříjemného deště. Snídali jsme v místní provizorní restauraci. Stany jsme bourali s deštníkem v ruce. Blátivému a deštivému klimatu se nám však podařilo ujet. Cestou dále na jih jsme obdivovali nádherný vápencový kaňon řeky Pivy. Navštívili jsme také Pivský monastýr - klášter, který byl v letech 1982-83 rozebrán, převezen a znovu postaven na novém místě. Dlouhou cestu jsme přerušili v Podgorici, která sama o sobě není ničím zajímavá. Zde jsme v místním supermarketu doplnili své zásoby. Rádi jsme si zakoupili například jogurty, někteří z nás nepohrdli ani pivem ve dvoulitrových petkách. Potvora u pokladny mě ošidila o 2 eura. No, už mě vztek přešel. Naše cesta pak pokračovala podél Skadarského jezera (po naší pravé straně), které tvoří hranici mezi Černou Horou a Albánií. Jezero vypadá celkem nedotčeně lidskou rukou. Je hnízdištěm vzácných ptáků a ostatní zvěře.


Černá Hora, údolí a tunel

Na hraničním přechodu Han i Hotit jsme poprvé nakoukli do Albánie. Přejezd hranic netrval dlouho, určité čekání a prodlení zde však bylo. Okamžitě po přejezdu hranic jsme zastavili na fotopauzu Skadarského jezera a vyfotili jsme si i místní okounějící děti. K další zastávce nás vedla potřeba vyměnit si za euro nebo USD albánské léky. Proto jsme zastavili ve měste Bajzë, kde byl místní osvědčený obchodník – směnárník. V obchodě jsme si všimli prvních našich českých výrobků, a sice polévek Vitana. Směnárník uspokojil jenom část turistů neboť mu po nějaké době došla zásoba leků. Asi třetina lidí tak byla odkázána na milosrdenství ostatních účastníků, zda jim něco půjčí nebo vymění. Kolem obchodu se motala celá horda ušatých dotěrných malých kluků. Dalo to práci je odehnat. Vrcholem byl pohled na kouřícího asi pětiletého kluka. No potěš pánbůh. Naše další cesta vedla rovinatou asfaltkou mezi krásnými horami směrem na město Kopliku, kde jsme odbočili na severovýchod k vesničce Xhaj do hor. Před vesnicí však asfaltka skončila a tak musel poslední 2 kilometry šplhat prázdný autobus do hor po kamenité úzké cestě. Většina turistů se prošla pěšky.


Han i Hotit, Albánie, místní chlapec, v poradí Skadarské jezero

Vesnička Xhaj je skutečně zapadlá díra, kde dávají lišky dobrou noc. Byl to takový náš návrat o 100 let zpět. Na maličké návsi se usadil autobus. Posádce při přípravě večeře nejvíce překáželi místní mimořádně vychrtlí a hladoví psi. Nedaleko samozřejmě okouněli místní děti. Rovněž turistům nedali při večeři psi pokoj, a tak mnohdy nezbylo, než se s nimi trošku podělit. Náš hostitel měl u návsi pěknou minihospůdku s nápisem „Kudrna – Czechia“. Zde jsme trávili hezké chvíle při večeři a večerním posezení. Ubytování bylo zařízeno u místního občana za domkem na zahradě. Bylo to zde poněkud stísněné. Jedna bouda se jménem záchod a místo pro očistu s tekoucí studenou vodou však již bylo našim standardem. O vodu jsme se dělili s ovcemi, které od nás odděloval plotek. Vedle nás za stany byly usalašeny albánské ovce, kravičky, prasátka a drůbež. Noční klid byl proto místy rušen pro nás nezvyklými zvuky, jako je bučení, mečení, hýkání, štěkot, kokrhání a v neposlední řadě hlasitý projev ostatních turistů, na což si posléze jedna turistka u průvodce stěžovala.

Obsah cestopisu Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů

Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 5.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)



Autor - Libuše a Jiří Peštukovi

Zveřejněno - 26.06.2006 17:08

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň