Americká poušť II. – část 5. WHITE SANDS A MUZEUM NASA

Americká poušť II.



Budíček je na hodně brzo ráno. Chceme vidět východ slunce. Těším se, červené White Sands – to bude něco! Bylo kulové s přehazovačkou (alespoň z mého pohledu). Při příjezdu k vjezdu do White Sands National Monument nás čekala závora se zákazem vjezdu. Prý až od 7.00. Petr byl dost nekompromisní – východ slunce je v 5.18. To ukecáme, zavelel a šlo se. Auto jsme nechali před závorou a dál po svých. Nasadil jsem baterku na hlavu – kvůli setkání s chřestýšem. Razíme si to napříč polem plným kaktusů směrem k písečným dunám. Tak trochu mi připomínaly pláž na Mělicích, což je písník u Pardubic. Bílý písek prorostlý trávou. Dohadujeme se, co je to za stopy v písku. Je to ještěrka nebo had? Zůstává do dnes bez odpovědi. Cestou směr první duny míjíme rozkvetlý kaktus. Máme puštěného Garmina, tak jej snad, až vyjde slunce, najdeme … bude se fotit.:)

Vylezli jsme na duny a čekali. Každý hledal jiný záběr, každý jsme tedy byli jinde. Při ohledání terénu a uvědomění si, že tady toho moc nenafotím jsem se uvelebil do písku a díval se směr na horizont. Zajímavé místo. K úchylce na auta jsem se doznal – přiznám tedy i tu další: program Apollo, přistání na Měsíci. Do dnes mne to fascinuje, to s jakou technologií se tam dokázali dostat a přistát. Toto místo, Alamogordo, se často vyskytovalo v textech o vesmírném programu spojených států. Už při příjezdu tady byla cedule NASA … působí na mne jako magnet. Petr mi říkal, že je tady muzeum a že si budu moci sednout do kabiny Mercury. Těšil jsem se a fotografové prominou – více než na východ Slunce.

Jako malý kluk jsem si vystřihoval a lepil Apollo 11 z papíru a četl o tom, kde co. Ono toho moc nebylo, protože na Měsíci přistáli Američané a ne Rusové. To by toho bylo v knihovnách více. Tak jsem holt četl o východních úspěších. Kouzelné na tom je, že o spoustě neúspěchů se raději ani nepsalo, jak jsem se dočetl později. Jo, to byl život za „pevnou hrází socialismu a míru“. Novou vlnu „vášně“ pak rozpoutala kniha „Poslední muž na Měsíci“, kterou napsal Eugen Cernan (Evžen Čerňan), který byl na Měsíci jako zatím poslední pozemšťan . To, že jeho jméno zní nám povědomě, není náhoda. Mluví česky a často do Prahy i jezdí. Ta kniha je moc dobře napsaná (potvrdili mi to i lidé, co jim je přistání na čemkoliv úplně ukradené).

Začalo svítat. Čas podle Garmina nevyšel, protože v cestě sluníčka byly hory a tak jsme o jeho červený svit přišli. Jak jsem odhadl správně – moc jsem toho nenafotil. To Petr zářil!

Zajímavé bylo, že najednou po silnici pod námi začala jezdit auta. Vždyť měli otevírat až za hodinu? A najednou nám to došlo – tady je posunutý čas! Petra to vůbec nevzrušovalo. Jen komentoval příjezdy aut slovy: „pozdě, již vyšlo“.

Vydali jsme se hledat ten rozkvetlý kaktus, Jak se tak blížíme k silnici, všiml jsem si, že z budky strážce parku, která byla tak 200 m od nás vyšla paní a mířila rovnou k nám. Dělali jsme, že ji nevidíme. Ona s námi tuto hru hrát nechtěla, Šla stále k nám. Uvědomil jsem si, že jsme blízko vojenské základny. Jak jsem se pak odpoledne dočetl, 45 mil od nás je dokonce záložní přistávací dráha pro raketoplány. Čekal jsem, jak se z křoví vyhrnou maskovaní maníci, silnici obsadí Hummry v palebném postavení a z nebe to bude jistit Appache. A vše měla spustit povelem do vysílačky tato paní….

„Co tam děláte…?“
„Fotíme kaktus!“
„Kaktus?“
„Ano“
„A kde?“
„Tady!“
„Opravdu?“ .. šla k nám
„Ten je hezkej, také jeden sledujeme, je kousek k silnic!, Odkud jste sem přišli?“… změnila téma.
„Z města, z hotelu.“
„Prošli jste kontrolou?
„Jistě, večer“
„Tak jestli chcete vidět jeden moc pěknej, tak běžte támhle …“ ukázala a zase odcházela.
Zásahová jednotka má pro dnes volno.

My ne – snídáme mezi dunami a pak se vydáváme na výlet. Petr prohlásil, že tam již nepůjde, že tam byl. Je to prý něco kolem 5 km okruh a že počká v autě, něco si dojede vyfotit a za hodinku se setkáme na místě, kde okružní výlet končí.

Tak jo. Cesta v písku byla značená kolíky a po několika minutách jsem byl uprostřed bílého království. Na poušti jsem nikdy nebyl ale odpřísáhnu, že vím, jak to tam vypadá – jako tady! Písek se neustále přeléval přes hrany a neúnavně posouval duny na jiné místo. Napadl mne příměr přesýpacích hodin. Na první pohled pomalé ale ve výsledku viditelné změny .

Tu a tam se uprostřed toho bílého písku (jak jsem byl poučen – sádrovce) objevila rostlinka. Někdy i strom. Takový malý zázrak přírody – kolik jsme jich již viděli a kolik uvidíme.

Šel jsem skoro hodinu a podle garmouše to mělo být ještě dost daleko. Pak jsem minul ceduli 4 mile a pochopil jsem. Ne 5 km ale 5 mil. To tak rychlé nebude – bez vody … hlavně, že to v experimentu Gold of The Desert Kings (viz. www.team.cz) říkáme, plánujte, připravte se a počítejte. Bezva. Tady jsem se spolehnul jen na radu „starce“ (to je také z GDK).

Když jsem se ujistil, že mám „nafoceno“ začal jsem si duny užívat. Zkoušel jsem na nich skákat. Já vám hodil hubu … . Písek byl totiž v některých místech nečekaně pevný a tak jste se nezabořili, tak jak jste předpokládali – ale zůstali na pevném. Počítáte-li s tím, že se Vám nohy propadnou, připravíte se na to … když se tak nestane – jste na všech čtyřech.

Konečně, po 5 mílích jsme se opět setkali. Vypil jsem s chutí zteplalou vodu s příchutí umělohmotného kanistru. Pak jsme ještě pokračovali ve focení písku se stromy a Jukami (chomáč pichlavých, dlouhých listů, z nichž, prostředkem, vyroste vysoký stvol, Juka vykvete a uschne).

Na hotel jsme se vrátili se umýt a převléci. Tady hrál časový posun svou roli. Dělali jsme hloupé – „jak to? Vždyť máte napsáno, že se máme vystěhovat do 12.00. Já mám na hodinkách 11.15 – tak proč voláte, jestli budeme spát ještě jednu noc?“

Vzhledem k tomu, že jsme nebyli ani první a asi ani poslední – prošlo to.

Osprchovaní a převlečení jsme se vydali do muzea Nasa.

Není moc veliké, ale přesto zajímavé. V exteriérech najdete zbytky rakety V2 (ano ty, co vymysleli Němci za 2.světové války), jeden z motorů Saturnu V (rakety, co vynesla do vesmíru Apolla), model Apolla se 3 a 4 stupněm nosné rakety a model Mercury. Když si do něj sednete, pocítíte hluboký respekt k těm, co v nich létali. Kabinka velikosti prostoru pro řidiče v Trabantu, pár páček, koleček, něco budíků a 2 malá okénka.

Uvnitř to bylo zajímavější a jen za 3 USD. Chápu, že to nemusí všechny brát u srdce – a tak se jen omezím na dvě zajímavosti. Tou první je model kabiny raketoplánu, se kterým si můžete (na simulátoru) zkusit přistát. Přiznám se, 2 x jsem s ním praštil o zem – ale pak se mi to podařilo. Paní z řídící věže mi řekla: „wellcome home, space shuttle“ a druhou je výstava potraviny pro kosmonauty a astronauty. (To není slovní hříčka – Rusové mají kosmonauty, Američané Astronauty – Číňané Tajkonauty – sranda). Obrázek dokládám. Američané měli s sebou dokonce Coca Colu (i Pepsi Colu – ať žije konkurence), různé pytlíky s dobrotami – Rusové džus, vodu, plechovky s něčím a kostičky, co se podobají masoxu.

Na plechovkách s kolou bylo zajímavé to, že měly dávkování jako šlehačka ve spreji – ono se ve vesmíru nepije ale srká. Jo a ještě jedna zajímavost. Byl tam kosmický záchod. Poměrně složité zařízení. Jít na něj musela být kombinace pocitů vzrušení a odvahy. Vzrušení proto, že tam byl podtlak (vakuová pumpička – viz. www.sexshop.cz ) a odvaha – no, co když ten podtlak bude moc veliký a z astronauta se stane astronautka? Rusové nic takového (asi) neměli. Dostali asi za úkol nes..t. Kdy jsem se v muzeu v Moskvě ptal, jak to dělají – nedostal jsem odpověď. Jo to je holt ta americká otevřenost.

Koupil jsem si další DVD a knihu (že to nepřekvapuje, že :-) a vydali se zpět směr Arizona. Cesta nic zvláštního – jeden větrník, ke kterému jsme lezli přes plot a prospal jsem takové to centrum plné radarů, co sleduje a vyhodnocuje signály z vesmíru. Bylo to prý vidět jen chvilku a prý nic moc – „no co, radary v poušti“ komentoval Petr.



Autor - Petr Vyhnálek

Zveřejněno - 25.12.2006 14:58

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň