Americká poušť II. – část 8. GRAND CANYON HAVASUPAI

Americká poušť II.



Peach Springs, tak se jmenovalo místo, kde jsme spali. To, co nebylo při placení hotelu patrné, byla skutečnost, že stojí vedle nádraží a že každý z vlaků, co jel kolem měl (nevím proč) v popisu činnosti houkání – dlouhé, opakované a hodně intenzivní. Petr tvrdil, že měli na recepci ceduli, že zdarma půjčí špunty do uší … prostě Indiáni …

Snídaně nebyla. Přestože jsme se večer nesynchronizovali s večeří Petr to vyřešil silným obědem – já držel bobříka hladu (a v hotelu u Indiánů nic nebylo). Tedy, snídaně by byla – leč představa, že potom, co jsem před tím nic nejedl dám do žaludu kus indiánského špeku a pak budu celý den šlapat … to jsem nechtěl riskovat. (Jo a ještě si to zaplatit – tůůůdle). Sezamové tyčinky a kafe zajistily potřebné a hurá za dobrodružstvím.

Tam, kam jsme měli namířeno, se nedalo dostat autem – ale po svých. Jedinou možností, jak si ušetřit 13 km chůze do vesnice Havasupai k Havasu Greek, která je výchozím bodem pro další cestu k Havasu Falls, je vrtulník. Petr se jej pokusil objednat již v lednu po internetu a faxem. Zbytečně – a když se zastavíte u místa, kde vrtulník startuje, pochopíte. Je to místo, o kterém se dá říci, že tam „chcíp pes“ – jak dokládá fotografie. Vrtulník se plní odhadem – platí se hotově a bez dokladu, bezpečnost tankování je na uvážení tankujícího … letový plán se mění podle okamžité nálady pilota. Na koních to asi bylo O.K. ale s leteckou přepravou je to trochu nadivoko. Nicméně – je to v rovině, chceš, nechceš.

Jsem příznivce zážitků a všechno, co je spojeno s létáním mi je blízké. Šli jsme do toho. Zapsali jsme se do pořadí a čekali. Bylo na co se dívat. Takový bordel se nevidí. Rozdíl mezi skládkou a tím, kde jsme stáli byl v tom, že na skládce není tolik lidí a nelétá tam vrtulník.

Již jsem se zmiňoval o tankování. To byl zážitek – jak z kreslené grotesky PAT a MAT. Přistál vrtulník – vystoupili lidé, děti a službu konající Indián MAT vytahal krabice a pytlíky ze zavazadlového prostoru. PAT mezitím kouknul na lidi, co byli napsaní a určil, kdo poletí. Jal se vybírat peníze.

MAT ukázal pomocníkovi a ten nacouval s cisternou k nastartovanému vrtulníku. MAT vzal hadici a táhnul ji k nádrži. Moc mu to nešlo – byla zkroucená. MAT prokázal, že má sílu – prostě ji tam „narval“. Pak chtěl začít tankovat – a ono to nešlo (byla zkroucená ). Došlo asi ke stejnému efektu, jako když překroutíte zahradní hadici – neteče, pak se podíváte, kde se zauzlovala, uvolníte „uzel“ a proud vody vás postříká. Tak to dopadlo i s MATem. Neumím jejich řeč ale přísahal bych, že řekl něco jako „doprdelepráce“.

Letěli jsme každý zvlášť. A když Petr vzlétl – letěl na druhou stranu, než byla vesnice. Trochu jsem byl zmaten – více Petr. Pak mi říkal, že to vzali kamsi, kde byla připravená dobře živená Indiánka. Naložili ji a pak chvilku vyvažovali ostatní cestující, aby mohli letět.

Za necelou půlhodinu se dostali i na mne. Let jsem si užil, hlavně, když to zvedl a nosem skloněným dolů se spustil do kaňonu. Úžasný pocit – chci a budu létat!

Cesta trvala tak 8 minut (stála 85 USD bez dokladu) a protože to létalo jen do 14.00 (to také nechápu, asi mají pak volno) díval jsem se, co nás čeká na cestě zpět (převýšení cca 1 km – to bude síla). Když jsme se přiblížili k vesnici – byl jsem ohromen. Jednak bordelem, který byl ještě větší, než ten u „letiště“ ale hlavně polohou. Vesnice leží na dně kaňonu, obklopená skalami a přesto uprostřed zeleně. Na první pohled oáza. Předkové těch, co tady dnes žijí, si vybrali kouzelné místo.

Petr mezitím koupil vstupenky do rezervace, abychom mohli jít k vodopádům. 20 USD pro každého. Sakra, kluci indiánský – to si snad děláte legraci.

Vydali jsem se vřed. Čekalo nás 18 km poměrně náročné cesty. Šlo se špatně. Prašná cesta, do které jste se bořili, navíc vítr, který vám žene prach do očí. Kolem smrad, neskutečný a neútulný nepořádek. V kontextu toho jsme se upřímně podivili ceduli „Odklízejte své odpadky, pomozte nám udržet kaňon čistý“. Holt i Indiáni mají smysl pro humor.

Potkáváme několik lidí, co vleče dříví. První úvaha byla, že to je podmínka cesty do kaňonu, že musíme přinést nějaké dřevo zpět. Nakonec jsem se zeptal jednoho z těch, co si právě urovnávali tažené větve.

„Připravujeme si veliký očistný oheň, abychom se zbavili negativní energie“ – oči se mu divně leskly. Skoro jsem ucouvl. Pak, když jsme procházeli kolem oficiálních kempinkových míst, všiml jsem si, že jsou tady 2 druhy lidí – jedni zde hledají dobrodružství a klid – bez civilizace (i když, i Indiáni měli na svých chatrčích klimatizace), druzí pak přicházejí hledat něco nepopsatelné a nedefinovatelné, co snad tato místa s určitou dávkou mystična nabízejí. Kdo ví.

Dorazili jsme k prvnímu vodopádu na říčce Havasu … nic moc. Ale ty další stály za to. První veliký se jmenuje HAVASU FALLS. Jako z pohádky. Seděli jsme u něj dost dlouho a já jsem se odvážil zout a s foťákem přebrodit vzniklé jezero, abych mohl fotit z druhé strany.

Necelé 2 km po proudu byl další – ještě zajímavější. Jmenuje se Money Falls. To, co jsme viděli se nedalo téměř ani vyfotit. Zkoušeli jsme to z různých úhlů. Hlavním problémem byla vodní tříšť, která byla všude kolem. Vydali jsem se dolů. Najednou cesta končila a jediné, co tam bylo byla díra do skály s cedulí „Na vlastní riziko“. Cesta pokračovala vytesaným tunelem a systémem žebříků, řetězů a kovových plošinek. Poznámka na vlastní nebezpečí byla zcela na místě. Všechno bylo mazlavé od hlíny a všudypřítomného vlhka, klouzalo to, tu a tam byl řetěz neukotvený. To vše dávalo této cestě nepopsatelné kouzlo neopakovatelnosti.

Nadšeni tímto vodopádem jsme se rozhodli pokračovat dále s vědomím, že se k autu nedostaneme za světla a že to bude dlouhá cesta. Cesta ale končila a jediné, co bylo vidět byl kovový žebřík, který vedl vysoko do skal. To snad ne!

Opravdu ne – cesta vedla jednoduše vodou. Potkali jsme „pocestné“ co prostě tou vodou prošli a vypadali, že to je pro ně normální. Na otázku, kolikrát se přes vodu takto jde – odpověděli 5 x … ale prý to stojí za to.

Boty dolů, jdeme. Tedy, ono to nebylo jen o boty – ale i zadek – tolik vody se muselo brodit. Ten nejhlubší brod jsem cestou zpět dal na „adama“). Vyplatily se hole Nordic Walking. Šlo se mi lépe a hlavně ve vodě jsem si byl jistější. Ono vykoupat ty své fotoaparáty – nic moc.

Došli jsme až k Beaver Falls. Nebyly tak úžasné, jako ty před tím – leč cesta k nim, spojená s malým lezeckým výstupem pomocí lana, stála za to. Cestu až ke Coloradu jsme museli vzdát – na to prostě nebyl čas. Znamenalo by to nocovat v osadě a na to jsme nebyli vybaveni ani jsme to neměli domluvené. Čekalo nás 18 km náročným terénem s převýšením přes 1 km a to byly 3 odpoledne.

Do vesnice jsme dorazili po 6 – to si pamatuji proto, že již měli v hospodě zavřeno. Možná, že dobře. Kdybych se najedl, již by se mi nechtělo šlapat. Tak jsem kousnul do tyčinky a šli jsme. Opět ta neutěšená. Špinavá a zaneřáděná osada. Přesto tam byl jeden dům, který měl místo hlíny trávník, byl upravený … tak vida, jde to. Na druhou stranu – Indiáni vypadali spokojení a šťastní. Asi je to kouzlo místa, kde žijí – kam my, utíkáme za romantikou.

Těch 13 km vzhůru na okraj kaňonu nebylo tak hrozných, jak jsem čekal. Došli jsme sice za tmy ve 21.30, ale měsíc svítil tak jasně, že jsem viděl svůj stín a cestu jsme tak našli úplně v pohodě.

Co překvapilo, to byla skupinka Čechů, kterou jsme cestou potkali. Zdravili jsme se (anglicky) a oni se ptali, jak daleko to ještě je (jim do osady již chyběl jen kousek – nám vzhůru téměř vše). Řekl jsem tomu, kdo se ptal, že to jsou ještě tak 3 míle. „Kolik říkal? Ještě 3 majle?“ …. zeptala se holka vedle něj … Chvíli jsme si povídali – „svět je malej a děsně přelidněnej“ říká můj kamarád Jarda Jandura – a má pravdu.

Nahoru jsme dorazili vyčerpaní a propocení. Přesto si myslím, že to byl jeden z nejsilnějších zážitků, který si z této cesty vezu navždy domů.

Do hotelu nás čekala ještě dost dlouhá cesta. Původní Petrova myšlenka, že pojedeme 300 mil vzala za své – to by bylo v tomto stavu o život. Fakt nás bolely nohy. 

Přespali jsme na křižovatce 93 se 40 (doopravdy teď nevím co to bylo za město), před tím jsme se ale docela přejedli u McD. Zítra se těším na Death Valley. Další místo, které jsem si již dlouho přál vidět.



Autor - Petr Vyhnálek

Zveřejněno - 15.01.2007 15:54

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň