Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)

Deník z Bolívie a Chile



Přílet do Chile – Santiago de Chile

30/6/2003

Sedím u gate A4 na Ruzyni a čekám na letadlo. Francouzské aerolinky jsou zatím opravdu věrny ležérní pověsti svého národa. Zatímco i lety v jedenáct hodin večer už dávno vyvolávaly pasažéry k přepážce, můj spoj ve 20:55 měl stále dost času. Letadlo by teď mělo mít půl hodiny zpožděni, voilá! Už když jsem volal do kanceláře Air France před pár dny, doporučili mi, abych se ozval před letem zpět, kdyby náhodou byla zrovna stávka, že to je prý běžné opatření. Jestli mi ztratí batoh, tak to bude teprve ten spravný rock´n´roll.1/7/2003Ubytován v Santiagu de Chile. I s batohem, naštěstí. Když jsme včera přistáli v Paříži, byl jsem jediný, kdo z našeho letadla přestupoval směr Jižní Amerika a jelikož jsme byli zpožděni, ty čtyři stovky lidí čekaly na mě. Ledva jsem vystoupil, popadla mě letuška a ostrým krokem mě hnala asi kilometrem různých chodeb a hal až do druhého letadla. Čekající pasažéři mě probodávali dost nevraživými pohledy. Chtěl jsem jim vysvětlit, že to není moje vina, že letadlo mělo zpoždění, ale neumím francouzsky ani španělsky, a tak jsem se cestou na své místo jen omluvně usmíval. Nezdálo se, že by je to obměkčilo. Při zastávce v Buenos Aires jsme se museli dolů prodrat obludnými tmavěšedými mraky, pod nimiž se objevily nekonečné lány ušmudlaných malých (sic! - co také z letadla není malé, že?) chatrčí, u nichž parkovala na dohled všehovšudy asi tři auta.Tyhle slumy byly obklopeny takovými zčásti zatopenými mokvavými poli, to celé v barvě nevábně hnědozelené a za asistence asi polovičního množství světla, než se ve dne sluší. Tam mi tedy trochu zatrnulo. Nicméně tady v Santiagu je hezky, i když je to při taková smogová kotlinka. Když jsme klesali k Santiagu, všude na dohled byla jen monotónní hnědá pláň. Letadlo začalo klesat a pasažér zmateně kouká dolů a okolo a říká si, kde to hrome chceme přistát, když tu není žádné velké město? Teprve níže nad zemí počne jedna hnědá skvrna měnit barvu a nakonec z ní začnou vylézat vrcholky budov. Je to Santiago, kryté dokonalými smogovými mimikrami. Jinak nemusím asi obsáhle psát, ze přelétat Andy je monumentalníˇ. Bál jsem se, že tu bude zima, ale je tu dobrých 17C a navíc tu pere bezozónové jihoamerické slunce. I tak jsem jediný, kdo tu chodí v triku, ostatní mají kabáty.

Santiago samo zatím vypadá nejvíc jako nějaké trochu přičmoudlé italské město. Vidím všude nízké domky v asketicky zdobném koloniálním stylu a domorodci jeví se sympaticky (tedy - jeden na mě volal "čurákos, čurákos", ale ukázalo se, že mě jen lákal do své restaurace ke konzumaci pokrmu toho jmena). Na druhou stranu - můžu tu jít do McD nebo Burger Kinga, k Baťovi nebo do Avis. Neříkám, že je tu všechno stejné - Algida se tu jmenuje Bresler a do kin jde na rozdíl od Evropy "El Hulk" a "Matrix Recargado". V tomto ohledu je to trochu smutné. Jdu hledat českou ambasádu, abych jim tam nechal letenku a koupit lístek na autobus do Aricy na úplném severu Chile, kam bych se chtěl vydat zítra. Bolivie volá.

2/7/2003

Tak jsem si koupil lístek na autobus. Těsně před odletem se mi podařilo nastydnout, takže jsem coural autobusovým nádražím, pálilo mě v nose a myslel jsem na to, že se půjdu osprchovat a pokusím se dospat co mi schází. Před nádražím mě začalo v nose pálit ještě víc a za chvíli už jsem naplno slzel. Většina ostatních lidí na tom byla stejně, drželi si před nosy kapesníky a plakali. Že by ten smog byl tak hustej? Ne, to jen chilska policie má ve zvyku řešit nežádoucí srocovaní lidu pomocí slzných granátů. Tentokrát to byli nějací studenti, kteří chtěli kdovíco. Bylo mi vysvětleno, že je to tu na denním pořádku. To vypadá na nějaké Pinochetovo pohrobenství.

Školáci tu nosí uniformy a od těch našich se také moc neliší. Sem tam nějaký ten piercing a každá druhá školačka v puse cigaretu. Oči mají tak uhrančivé, jak je to jen u čtrnáctiletých tmavých slečen možné. Kromě těch očí toho nicméně na místních slečnách moc víc uhrančivého nenacházím. A chlapi, to je jako Španělsko nebo Itálie. Zajímavé je, kolik lidi tu vypadá řízlých nějakým Orientem. Historicky erudovaný člověk by mi to jistě vysvětlil, ale já jsem z toho byl na větvi. Nejspíš to nebude Orient, ale indiánská krev. Ale zase když mohl být peruánským prezidentem Fujimori... Prostě nevím. Dnes jsem byl shánět ambasádu a díky tomu jsem objevil další tváře Santiaga. Vylezl jsem z metra a kolem byly najednou mrakodrapy. Hlavní třída, která se táhla do dáli a ztrácela se ve všudypřítomném hnědém oparu a za tím jako zjevení Andy. Businessmani, banky, reklamy atd.

Česká ambasada obývá hezkou vilku v Avenida El Golf, bohužel na mě paní velvyslancová zapomněla, a tak jsem strávil třičtvrtěhodinku bloumáním v jejich zahradě a prohlížením českých časopisů z roku 1997. Cestou zpět jsem se konečně šel podívat do centra. Mohu odpovědně prohlásit, že zatímco bankovní čtvrť okolo El Golf mě vzrušovala minimalně v tom makabrózním smyslu, v jakém mám rád třeba 80. léta, centrum je jednoduše řečeno čirý opruz. Neuvěřitelné množství lidí, obchody a všechen ten brak ve všech cenových relacích. Pokud jste kdy byli v jakémkoliv evropském ci americkém velkoměstě na pěší zóně, obarvěte si ty lidi natmavo a počet znásobte dvěma a máte to úplně stejně. Ani jsem nevěděl, jaké jsem měl štěstí s lokací ubytovaní. Bydlím v Barrio Brasil, což je taková trochu studentsko-umělecká klidná čtvrť stranou od všeho toho bordelu. To se mi tu libí zatím nejvíc.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Bolívie a Chile

Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)



Autor - Marek Svoboda

Zveřejněno - 19.02.2007 13:25

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň