Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)

Deník z Bolívie a Chile



Potosí – Tupiza

19/7/2003

V kopci nad Potosí objevili Španělé kdysi dávno stříbro a rozhodli se ho vlastnit. Město se tak stalo na dlouhou dobu nejbohatším místem Jižní Ameriky a pupkem španělského koloniálního světa. Potom všechno stříbro vytěžili a s luxusem byl konec. Zbyl jim tu ale ještě zinek, takže Cerro Rico, jak se kopec jmenuje, je stále plný dolů a horníků (200 a 6000, abych byl přesný).

Potosí je úžasná přehlídka zašlé slávy. Domy jsou honosné, kostely četné a na celkem malém náměstí najdete kromě soch místních velikánů třeba hned tři kašny. To vše tu stojí jako památka na koloniální časy a do toho bují normální ušmudlaný bolívijský pouliční život. Zdá se mi, že například žebráků je tu víc, než jsem viděl kde jinde. Někteří jsou na pohled relativně zdraví a svým způsobem i srandovní (jedna babička na rohu na kolemjdoucí naříkala a plakala a když nikdo nešel, zpívala si veselé bolívijské lidovky), hodně z nich ale postrádá nějaké údy, a to někdy vytváří dost příšerné scény. Na autobusovém nádraží je typický mumraj vyvolávajících prodavačů, odpadků a motajících se cestujících a pod jejich nohama se mezi toulavými psy jako krab plazí beznohý žebrák na artriticky pokoucených rukou.

Odpoledne jsem vyrazil na prohlídku do dolů. Zvláštní, ponurá zkušenost. Důl, ve kterém jsme byli, stále funguje a jak je človek z evropských exkurzí zvyklý na chodníčky a zábradlí, tady nic takoveho není. Šplháte po viklavých žebřících, přecházíte po prkně šachtu vedoucí bůhvíkam, čvachtáte ve vodě. Občas v úzké chodbě potkáte horníky tlačící naložený vozík a když vám ta poskakující obluda projede deset centimetrů vedle nohy, trochu vám zatrne. Zažili jsme i odstřel a ta subbasová rezonance a tlaková vlna je v temné chodbě také docela zážitek.

Horníci sami demonstrují veškerý temný hedonismus na světě, snad s výjimkou zvrhlého sexu. Aby vůbec mohli v těch podmínkách fungovat, konzumují celý den ohromná množství koky, kterou prokládají vražednými tlustými cigaretami z černého tabáku. Když zrovna nepracují, pijí z plastových kanystrů třtinový mok, jehož etiketa doslova říká "Alcool potable - buen gusto, 96%". Dal jsem si s nimi panáka a chutná to jako denaturák. Zrovna jim končila šichta, takže asi deset jich sedělo venku, tváře nadité kokou, vetšina už úplně našrot, vesele odhalující prožrané zuby.

Turisté si totiž na pokyn cestovky kupují přízeň horníků právě tím, že jim nosí koku, cigarety, alkohol, limonády a dynamit. Ano, dynamit. Jako by té dekadence nebylo málo, horníci uctívají ďábla coby sveho patrona (věří, že to, co je pod povrchem země, jaksi spadá pod jeho jurisdikci) a v jedné slepé chodbě mu vystrojili dost strašidelnou svatyni. Vchod do dolu je pocákán zčernalou krví obětovaných lam. Horníci umírají na silikózu jako mouchy.

Jejich ženy do dolů nesmí vkročit, protože Matka Země by pak mohla začít žárlit a některému ze svých milenců provést něco zlého. Tohle má možná i pragmatičtější důvod. Málokterá žena by při pohledu na ten šílený mejdan venku zůstala chladná. Po exkurzi mi bylo osamělo, tak jsem zasel se dvěma Američany na večeři do čínské hospody a čemu jsem tři týdny na bolívijské stravě odolával, dostavilo se záhy. Nicméně jsme si hezky popovídali.

20/7/2003

Ačkoliv na to jinak moc nejsem, zašel jsem do místního muzea Casa de le Moneda, o němž jsem slyšel samé pozitivní reference. Je to ohromná budova z osmnáctého století a od doby svého vzniku až asi do poloviny dvacátého století sloužila především jako mincovna, kde se razilo vytěžené stříbro a také jako vězení.

Prohlídka začíná obrazy svatých a jejich činů. Všechny ty bledé obličeje a oči zbožně obrácené v sloup, celé to katolické pokrytectví a fetišismus, které z toho přímo stékají na podlahu, spolu s tím, že mnozí autoři (byť třeba i z devatenáctého století) nebyli v zobrazování proporcí úplná esa, to vše stačí k tomu, aby se vám z toho udělalo trochu špatně. Zvláště když víte, že většina těch obrazů byla namalována, aby šlo s jejich pomocí snáze obracet na víru domorodce a černochy, a ti pak byli povolnější při práci v dolech a v mincovně.

Od obrazů se jde do raznic. Zde pracující otroci byli připoutáni řetězem, takže stáli pořád na jednom míste, a v původní tvrdé dubové podlaze jsou po celé místnosti prošoupány hluboké důlky po generacích bosých chodidel. To je opravdu síla. Mimochodem se mi taky dostalo odpovědi na otázku, proč se tu objevují černoši jen na severu. Jsou to všichni dovezení afričtí otroci, ale větší nadmořskou výšku a zimu prostě nepřežili a jejich potomci tak zůstali jen v severních nížinách a džunglích. V Potosí na to přišli celkem brzy, a tak nechali černochy (kteří to stejně měli za pár) tavit stříbro a rtuť, což také nikdo nevydrží dlouho. V dolech za dobu těžby zemřelo asi osm miliónů lidí. To je přibližně celkový počet obyvatel dnešní Bolívie.

Hezký příklad toho, že místní jsou dodnes ti poslední, může být toto - před pár lety objevila americká expedice u ekvádorských břehů španělskou galéru s nákladem stříbra z Potosí. Když se všechny tři strany podělily, zdejší muzeum dostalo dva reály (v té době nepravidelné mince velikosti asi nehtu na malíčku).

Odpoledne jsem opě vyšplhal na vyhlídku za městem a na druhé straně kopce jsem objevil veliké areály opuštěných fabrik na třídění rudy a rozpadlých ubytovacích lágrů evidentně dosti různého stáří. To spojení geograficky i architektonicky krásného města s příšernými krutostmi, které se tu odehrávaly a na jejichž stopy občas narazíte, je velmi podivný pocit. Dnes večer odjíždím dál na jih do města Tupiza, což by měla být taková prosluněná varianta krajin Divokého západu, takže slibuji, že možná trochu pochmurný ráz zapisků posledních dvou dnů se zase rozjasní.

21/7/2003

Během noční cesty jsem toho moc nenaspal, na jednom místě jsme třeba narazili na převrácený kamion a veškerá další doprava to musela vzít nějakých dvěstě metrů přes hrbolatou a kamenitou step na jinou silnici. Pro pasažéry to znamenalo procházku na čerstvém vzduchu. Na nebi zářily neuvěřitelně jasné horské hvězdy a kolem nás v oblacích prachu prozářených reflektory pomalu supěly kamiony a autobusy.

Teď jsem v Tupize, což je skutečně takové klidné a přátelské místo obklopené kaktusy a kopci na styl Utahu, jen o něco špičatějšími. Však to je taky tady (resp. kousek opodál), kde skončila kariéra Butche Cassidyho a Sundance Kida. Žádní obchodníci po mně nic nechtějí, ba ani civilisté po mě nekoukají, i když jsem tu zatím žádného jiného gringa nepotkal. Nadmořská výška je lehce pod tři tisíce a oproti 4070 v Potosí je ten rozdíl znát. Mimochodem, když takhle prudce střídáte výšku, všechny šampóny, lahve s tekutinami a podobné věci při otevření neustále hlučně vyprskávají nebo vcucávají vzduch, podle toho, kde jste je naposledy zavřeli. Taková malá lekce fyziky.

Kolem Tupizy se honí bouřkové mraky a párkapkové přeháňky se střídají s pálícím sluncem. Spolu s pohodovou atmosférou města to přímo vybízí k lenosti, čemuž jsem dnes rád podlehnul. Ráno jsem zase vystoupal na místní vyhlídku s dalším riodejaneirskym Ježíšem (dělám to tak často, že už mi docházejí slovesa, když chci popsat, co jsem to na ten kopec udělal) a uvařil si tam snídani. Několik dní jsem pořádně nejedl a už jsem se dostal do takové té zesláblé fáze. Pánev kaše z instantního mléka s müsli chutnala skvěle, ale žaludek se té náhlé ráně chvíli divil. Po snídani jsem pokořil jeden z četných vrchů za městem a nahoře usnul. Když začalo krápat, vrátil jsem se do hostelu a usnul. Ted sedím v hospodě a čekám na jídlo (to tu často vyžaduje velkou trpělivost - sedím tu sám a zatím čekám 25 minut na čaj), pak se asi opět zašiju do pokoje. Dobrodružství počká do zítřka. To odjíždím do města Uyuni, odkud se chci podívat na přilehlé pusté solné pláně a touto cestou i opustit Bolívii. Nevím, jak je to v Uyuni s internetem, takže je možné, že se znova ozvu az z Chile tak za šest dní.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Bolívie a Chile

Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)



Autor - Marek Svoboda

Zveřejněno - 26.03.2007 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň