Druhá punská válka – díl 1

Ztráty, které utrpělo Kartágo na konci první punské války a v období na ni bezprostředně navazujícím, značně ztížily jeho postavení, ale neznamenaly zánik jeho významu ve středomořském světě. Prohraná válka a její důsledky nalezly osobitý odraz ve vnitřním životě kartáginského městského státu, v němž se do popředí dostala skupina usilující o obnovu kartáginské moci i v nových podmínkách. Snaha oživit kartáginský obchod a zvyšovat bohatství Kartága využitím nových přírodních zdrojů narážela na nepochopení statkářů majících zájem především na zužitkování africké půdy. Přesto se však prosadila středomořská orientace kartáginské zahraniční politiky, a to i z toho důvodu, že jejím propagátorem a současně i čelným představitelem se stal populární Hamilkar Barkas, vítěz nad žoldnéřskou vzpourou.

Prostředek k upevnění a rozšíření kartáginské moci spatřoval Hamilkar ve využití hispánské oblasti, která měla pro severoafrické pobřeží význam strategický a byla proslulá svým nerostným bohatstvím, zejména vydatnými ložisky stříbra a mědi. Vzhledem ke své geografické poloze a předchozímu vývoji mocenských poměrů v západní části Středomoří nebyla Hispánie zasažena silněji řeckým vlivem a zůstávala dlouho i stranou římského zájmu. Iniciativa Hamilkara Barky, který se snažil využít Hispánie k mocenské obrodě Kartága, měla základní oporu ve starých foinických koloniích, které se postupem doby dostaly pod kartáginskou kontrolu. Hamilkarovým záměrem bylo rozšířit sféru kartáginského vlivu na Pyrenejském poloostrově a zároveň i utužit spojení území ovládnutého v Hispánii s kartáginskou državou v Africe.

První obětí kartáginské expanze se staly místní kelt-iberské kmeny v jižní Hispánii. Přes jejich energický odpor se Kartágiňanům podařilo dosáhnout svého cíle. Pod jejich kontrolou se ocitlo strategicky významné pásmo Héraklových sloupů a do rukou jim padly i bohaté stříbrné doly, jejichž výtěžek Kartágu značně usnadnil placení válečné náhrady vyžadované Římem. Hamilkar přešel do Hispánie v roce 237 a díky jeho iniciativě mohlo Kartágo splnit své povinnosti vůči Římu ve stanovené výši i době. V roce 231 byly požadavky mírové smlouvy Kartágem splněny.

V zimě roku 229/8 Hamilkar zahynul v bezvýznamné bitvě na válečném tažení v území kmene Oretanů. Jeho smrt však neměla hlubší vliv na vývoj událostí na Pyrenejském poloostrově, neboť jeho nástupcem se stal jeho zeť Hasdrubal, energický a ctižádostivý vyznavač expanzní politiky. Vojenskými a diplomatickými prostředky dosáhl dalšího rozšíření kartáginské državy a z jeho iniciativy bylo založeno město Nové Kartágo, které se stalo nejlepším hispánským přístavem a současně i centrem kartáginské moci v zemi. Toto město vzniklo na místě staré iberské osady Massie, která přilákala pozornost Kartágiňanů svou výhodnou polohou, neboť měla dobrý přístup k moři, ale byla přírodními podmínkami chráněná ze souše.

Úspěchy , již dosahovali Kartágiňané na hispánském území, vyvolávaly přirozeně pozornost v Římě, která nalezla výraz v diplomatických krocích. Do Hispánie byla vypravena dvě poselstva, první k Hamilkarovi v roce 231 př. Kr., druhé k Hasdrubalovi roku 226 př. Kr. První mise měla zřejmě zjistit stav věcí v Hispánii a nesledovalo žádný konkrétní politický cíl. V druhém případě již měli Římané na zřeteli úspěchy kartáginské expanze, přičemž jejich obavy vzbuzovalo pronikání Kartágiňanů severním směrem. Vyslanci měli vysledovat celkový postoj Kartága vůči Římu, neboť římští politikové se začali obávat možnosti, že by severoitalští Keltové, známí svým nepřátelstvím vůči Římu, mohli získat od Kartágiňanů morální i mocenskou podporu.

Jednání s Hasdrubalem však proběhlo v klidu a ke spokojenosti obou stran. Byla uzavřena smlouva, podle níž se Kartágo zavazovalo, že nebude rozšiřovat své území a vliv do severní Hispánie. Hranicí se stala řeka Iberus (dnešní Ebro), kterou kartáginská vojska nesměla překročit. Do poměrů v kartáginské državě smlouva přímo nezasahovala, avšak Římané udržovali – snad již od roku 231 př. Kr. – přátelské styky s helénizovaným iberským městem Saguntem, ležícím u mořského pobřeží zhruba v polovině vzdálenosti mezi Novým Kartágem a ústím Iberu. Přestože Saguntum leželo v kartáginské sféře, Hasdrubal respektoval jeho autonomní postavení a nesnažil se působit na jeho zahraniční politiku. Hasdrubal upevnil postavení Kartága v té části Hispánie, která mu náležela. Na místní obyvatele uvalil obrovské daně.

Pět let po uzavření dohody s Římany, v roce 221 př. Kr., byl Hasdrubal zabit na lovu před očima svých vojáků jedním Iberem. Vrah byl chycen, avšak ani nejkrutější mučení ho nedonutilo k tomu, aby prozradil své spolupachatele. Hrdinně šel na smrt. Radost z toho, že pomstil své utlačované soukmenovce, byla silnější než strach ze smrti. Tento případ svědčí o kruté nenávisti místního obyvatelstva k podmanitelům. Vojsko reagovalo na smrt Hasdrubala tím, že jeho nástupcem provolalo Hannibala, nejstaršího syna Hamilkara Barky, i přes některé nesouhlasné hlasy v Kartágu. Hannibal, kterému bylo v té době 25 let, se ujal svých povinností se sobě vlastní energií. Byl to vynikající velitel, který byl u vojska oblíben přesto, že tvrdě vymáhal kázeň a nutil své podřízené ke krajnímu vypětí sil. Sympatie vojáků si získával tím, že se účastnil všech akcí bez ohledu na hrozící nebezpečí a za stejných podmínek jako řadové mužstvo.

Žil mezi vojáky a snášel s nimi všechny útrapy, stal se vynikajícím jezdcem a šermířem a stejně jako vojenské umění osvojil si i soudobou vzdělanost. Od čtrnácti let bojoval po otcově boku a na vlastní oči viděl, jak se proboden kopím svalil do prachu španělskézemě. V jednadvaceti letech dostal vrchní vedení nad kartáginskou jízdou. Význačným rysem jeho povahy byla ctižádost a fanatická nenávist vůči Římanům, kterou v něm pěstoval jeho otec od dětských let, když v osmi letech složil na přání otce přísahu, že nadosmrti bude nepřítelem Římanů. Jeho životopisy se zachovaly jen z pera nepřátel a i když mu vytýkají krutost, lstivost a proradnost, uznávají jeho osobní statečnost a vojevůdcovské nadání, které lze bez nadsázky označit jako geniální.