Druhá punská válka – díl 2

Smlouva uzavřená mezi Hasdrubalem a Římany neznamenala pro člověka Hannibalova typu nic závažného. Prvním Hannibalovým krokem ve funkci velitele kartáginské armády v Hispánii bylo tvrdé potlačení vzpoury některých místních kmenů a nové územní rozšíření kartáginské državy. První dosažené úspěchy posílily Hannibalovo postavení v Hispánii a získaly mu i přízeň v Kartágu. V roce 220 př. Kr. se Hannibal střetl poprvé s Římany, zatím sice jen na diplomatickém poli, avšak stalo se tak způsobem, který nikoho nenechal na pochybách, že ozbrojený konflikt je již jen otázkou času.

Podnět k válečným událostem zavdaly rozbroje v Saguntu, v jejichž důsledku někteří občané opustili město a uchýlili se k iberskému kmeni Torboletů, podřízeného Kartágu. S jejich pomocí a za souhlasu Hannibalova si vyhnanci snažili vynutit návrat do města. Část městského obyvatelstva však požádala o přispění Římany, kteří vyslali do Hispánie další poselstvo. Pod jeho vlivem Sagunští zakročili vojensky proti Torboletům, zatímco římští poslové varovali Hannibala před zásahem do chodu událostí. Hannibal se však chtěl vyhnout jednání. Proto poslům odpověděl, že s nimi nemá čas jednat, neboť je příliš zaneprázdněn vojenskými věcmi. Dále jim doporučil, že kartáginští vojáci jsou velmi rozzuřeni a že nemůže poselstvu zaručit bezpečnost v táboře. Po takové odpovědi poslům nezbývalo než vyjednávání s Hannibalem zanechat a odplout do Kartága, kde o výsledku jednání není nic známo. Spor však vyřešil Hannibal po své vojenskou cestou.

Počátkem roku 219 př.Kr. oblehl Saguntum a začal jej dobývat. Obrovské kartáginské vojsko, složené z příslušníků mnoha kmenů, obklíčilo město ze všech stran. Četné berany bořily pevné hradby. Obyvatelé Sagunta se bránili se zoufalou odvahou a nejednou se odvážili úspěšných protiútoků. Při jednom z nich byl Hannibal vážně zraněn šípem do nohy. Jednou se pod údery kartáginských beranů zhroutily najednou tři věže a velká část hradby mezi nimi. Kartáginští vojáci se domnívali, že město je již jejich. S vítězným pokřikem se vrhli do průlomu. Když se však dostali do města, narazili tam na silný odpor a vzplanula zuřivá bitva. Kartágiňané nemohli v úzkých ulicích využít své číselné převahy. Ze všech stran se na ně sypaly kameny, šípy, oštěpy, lila se na ně vřelá voda, smůla a olej. Nejvíce se Kartágiňané báli zvláštní zbraně Sagunťanů, tzv. falariků. Bylo to kopí se železnou špicí a ta část, kde se ostří železa spojovalo se dřevem, byla omotána provázkem a pomazána smůlou. Dříve než je voják vrhl proti nepříteli, zapálil klubko provázku nasáklých smůlou. Jak kopí letělo vzduchem, plamen se rozhořel, a když pak narazilo na nepřítelův štít, zapálili jej. Voják musel štít odhodit a bojovat ničím nechráněn.

Hannibal slíbil svým žoldnéřům, že jim po vítězství dovolí město vyplenit. V naději na kořist kartáginská vojska vší silou útočila na město, prolomili hradbu ještě na několika místech, pronikli do města, a postupně dobývajíce jedné čtvrti za druhou, přibližovali se k posledním opevněním ve středu města. Mezi obyvateli Sagunta vypukl hlad a jejich postavení bylo zoufalé. Nepřítel byl ve městě a s jakoukoliv pomocí již nemohli počítat. Nakonec jim Hannibalův posel navrhl mírové podmínky a stařešinové města rychle svolali lidové shromáždění. Posel přednesl Hannibalovy požadavky. Kartáginský vojevůdce požadoval, aby se město vzdalo i s veškerým svým majetkem. Obyvatelé si měli vzít s sebou jen šatstvo a beze zbraní opustit město a usídlit se tam, kde určí vítěz. Za těchto podmínek jim byli ochotni ponechat život i svobodu. Když obyvatelé Sagunta uslyšeli tento návrh, mnozí ihned opustili shromáždění a začali snášet na hlavní náměstí cenné předměty. Tam byla zapálena velká hranice, do níž Sagunťané začali házet své poklady. V té chvíli se s hrozným rachotem zřítila jedna z věží.