Druhá punská válka – díl 3
V průlomu se objevili útočící Kartágiňané. Všichni Sagunťané, kteří zůstali dosud na živu, se vrhli do boje, třebaže neměli sebemenší naději na záchranu. Mnozí zapalovali své domy a hynuli v plamenech. Hannibal dal rozkaz, aby všichni muži schopni nosit zbraň byli bez milosti zabiti a jak praví Livius ve svém historickém díle: “ Tento krutý rozkaz byl ostatně téměř nevyhnutelný, jak dokázal sám průběh událostí. Neboť koho mohl ušetřit z lidí, kteří se buď zavřeli s manželkami a dětmi a nad vlastními hlavami si příbytky zapálili? Anebo snad měl mít ohled na vojáky, kteří se zbraní v ruce nevzdali boj, dokud v něm naposled nevydechli?“. Brzy bylo vše skončeno a na místě kdysi bohatého a lidnatého města ležely dýmající trosky. Hrstka obyvatel, kteří boj a následné plenění přežili byli odvedeni do otroctví. Kartágiňanům padla do rukou obrovská kořist, která byla zčásti rozdána vojákům a zčásti poslána do Kartága. Tak po osmi měsících padlo Saguntum. Řím spojeneckému městu po celou dobu nebyl schopen účinně pomoci, čímž vlastně zpečetil jeho osud. Pod dojmem dosaženého vítězství překročil Hannibal na jaře roku 218 řeku Iberus s cílem rozšířit kartáginské panství až k Pyrenejím.
I na tento Hannibalův krok reagovali Římané zprvu jen diplomaticky – vysláním poselstva do Kartága, jehož předáci se vyzývali, aby Hannibala potrestali tím, že ho vydají Římu. Tato žádost bylo z římské strany spojena s hrozbou války v případě, že by Kartágo odmítlo. Drtivá většina vůdčích kartáginských činitelů se však postavila za Hannibala, čímž bylo o nové válce mezi Kartágem a Římem rozhodnuto. Livius popisuje dramatickou scénu v kartaginském senátě: „Fabius (vůdce římské delegace) si položil ruku na prsa do složených záhybů své togy: „Zde“ řekl, „jsem vám přinesl mír a válku. Vyberte si.“ Stěží domluvil, když zazněla neméně hrdá odpověď: „Cokoliv se vám líbí, nám na tom nesejde.“ Fabius nechal spadnout složené záhyby a zvolal: „Dávám vám válku.“ Kartaginští senátoři odpověděli jako jeden muž: „Přijímáme ji, a v tom samém duchu ji vybojujeme až do konce.“
Podle jiných pramenů nebylo rozhodnutí Kartága tak jednoznačné jak je popisuje Livius. Hannibal totiž neměl v Kartágu příliš pevnou pozici, protože moc měla v rukou nepřátelská strana v čele s Hannonem, který byl ochoten Hannibala vydat, státní rada s tím však po dlouhých jednání nakonec nesouhlasila. Vůdce římského poselství nato prohlásil, že je v rukou Kartága, aby si zvolilo mír nebo válku. Mluvčí Kartága odpověděl, že slušnost vyžaduje, aby se volba přenechala hostům a Římané zvolili válku. Energický postup Římanů proti Kartágiňanům byl výsledkem mnoha předchozích úvah i střetnutí uvnitř římských politických kruhů. Mezi senátory převládal dlouho opatrný postoj, jehož cílem bylo vyzkoušet všechny možnosti, jak předejít střetnutí.
Někteří představitelé tohoto názoru, kteří se snažili podepřít jej věcnými argumenty, brali zřejmě v úvahu, že římské postavení není tak silné, aby výsledek eventuální války vyzněl s určitostí ve prospěch Říma. Viděli trvající nebezpečí v podobě keltských kmenů na severu Itálie, stejně jako riziko protiřímského úderu ze strany Makedonie, znepokojené římskými zásahy v Ilýrii. Řadoví římští občané naproti tomu tyto pochybnosti nesdíleli a od vítězné války očekávali individuální zlepšení svých životních podmínek. Žádný z Římanů však na začátku války netušil, jaký nebezpečný bude její průběh. Předpokládalo se, že Římané budou schopni rozvinout vlastní válečnou iniciativu a sami zaútočit na africké území Proto byl v čele silného loďstva vyslán na Sicílii, zaujímající důležité strategické postavení mezi Itálií a Afrikou, jeden z konzulů roku 218 př. Kr. Tiberius Sempronius Longus. Jeho úřední kolega P. Cornelius Scipio se vydal s menším loďstvem do Massalie, aby odtud postupoval dále a udeřil na hispánské pobřeží.
| Literatura | Titus Livius(59 př. Kr. – 17 n. l.)Od založení města (Dějiny IV) |
| Důležitost a příčiny druhé války punské… Nikdy se totiž nepotýkali navzájem zbraněmi mocnější státy a národy a nikdy právě tito soupeři neměli tolik bojové síly a zdatnosti. Také válečnické umění, jehož se v boji používalo, bylo dobře známo jedněm i druhým, měli přece své bojové zkušenosti z první války punské. Válečné štěstí se pak tak střídalo a bojovalo se tak nerozhodně, že vítězové se octli často ve větším nebezpečí než ti druzí. …. | |
Zatímco Římané na počátku války ani teoreticky nepřipouštěli možnost, že by Itálie se mohla ocitnout v dosahu kartáginských zbraní, založil Hannibal svůj strategický plán na přímém napadení Itálie pozemní cestou. Pokud lze rekonstruovat jeho záměry z vývoje pozdějších událostí, nebylo jeho úmyslem zničit Řím, nebo dokonce si přímo podmanit celou Itálii, ale rozbít jeho velmocenské postavení, vybudované na podřízení italských spojenců římské moci. Hannibal zřejmě předpokládal, že k dosažení tohoto cíle bude rozhodující již jeho příchod do Itálie. Ze svého hlediska přihlížel i k činitelům, které kdysi bránili opatrnějším Římanům v přílišném válečném nadšení. Předpokládal, že získá pomoc severoitalských Keltů, a rovněž očekával brzký vstup Makedonie do války na své straně. Stěžejní místo v jeho úvahách však zřejmě zaujímal názor, že italští spojenci se houfně postaví proti Římu, jakmile se budou moci opřít o kartáginskou armádu přímo na italském území. Hannibal vybudoval zpravodajskou službu, jejíž výkony se nám zdají při tehdejších technických podmínkách přímo neuvěřitelné. Od zvláštních agentů přímo na Foru se včas dozvěděl, že Římané hodlají přepravit část armády k útoku na Kartágo a část do Hispánie. Mohl je tedy předejít a překvapit.
Třebaže Hannibal nebral, jak se ukázalo později, v úvahu reálnou situaci v Itálii, a zejména skutečný vojenský potenciál Římanů, byl počátek války ve znamení nečekaných kartáginských úspěchů. Římané totiž pravděpodobně doufali, že budou s Hannibalem bojovat ve Španělsku a současně vykonávat nátlak na Kartágo vysláním expedičních oddílů do Afriky.
