Druhá punská válka – díl 4

Celou následující zimu po dobytí Sagunta se Hannibal věnoval přípravě k tažení. Protože věděl, že Římané nezahájí válečné akce v zimě, dal značné části svých vojáků dovolenou, aby si získal jejich přízeň a vděčnost. Na jaře v určenou dobu Hannibal oznámil vojákům, že vyrazí na tažení, které jim přinese bohatou kořist. Zároveň se snažil navázat styky s galskými kmeny, jejichž územím musel projít. Mnoho kartáginského zlata bylo zaplaceno za to, aby se vůdcové galských kmenů přiklonili na stranu Kartágiňanů. Od Galů se Hannibal také poučil, jak se nejlépe dostane přes Alpy. Aby zabezpečil před vpádem Římanů samo Kartágo, dal poslat do Afriky 20 000 vojáků. V Hispánii zanechal svého bratra Hasdrubala s dvanáctitisícovým vojskem. Při rozdělování těchto sil se Hannibal vždy snažil, aby hispánští vojáci sloužili v Africe a afričtí v Hispánii. Dělal to pro to, aby žoldnéři, kteří neznali ani jazyk, ani zvyky cizí země, nemohli s místním obyvatelstvem navázat přátelské vztahy.

V případě, že by v zemi vypuklo povstání, cizí žoldnéři, budou s povstalci jednat nemilosrdněji, než vojáci, kteří odtud pocházeli. Po provedení všech příprav se Hannibal vydal na pochod s 80 000 pěšáky, 12 000 jezdci a s několika desítkami válečných slonů. Hannibalova armáda měla skvělé bojové vlastnosti a jeho vojsko se skládalo z vybraných zkušených vojáků, kteří se zúčastnili již mnoha tažení a věřili ve vojevůdcovské schopnosti svého velitele a v jeho vítězství. Převážnou část armády tvořili kartáginci a jejich africko-iberští spojenci, kteří nesloužili za žold, nýbrž jako svobodní bojovníci s právem na podíl z kořisti a za slib politických výhod. Když kartáginské vojsko překročilo řeku Ebro, setkalo se s lítým odporem místních iberských kmenů. Hannibal je v několika bitvách porazil. Protože však věděl, že po odchodu jeho vojska se mohou Iberové vzbouřit, zanechal tam silný oddíl, který měl tyto kmeny udržovat v poslušnosti.

Hannibal se musel vyrovnat ještě z jednou vážnou překážkou. Část jeho žoldnéřů se zalekla obtíží nastávajícího tažení a odmítla jít dále. Hannibal mohl tento oddíl zničit a neposlušné potrestat, avšak raději tento oddíl pustil domů a všem oznámil, že nikomu nebrání v odchodu z vojska. Výpravy nechť se zúčastní jen ten, kdo se nebojí obtíží. Tímto obratným psychologickým manévrem si Hannibal zajistil ve své armádě jen spolehlivé vojáky, kteří s nim zůstali dobrovolně a byli ochotni jít, kamkoliv je povede. To, že Hannibal, vydávající se na tak obtížné tažení, propustil část svého vojska, přesvědčilo všechny, že pevně věří ve své vítězství a ve své síly. Také Iberové byli přesvědčeni o síle Kartágiňanů a neodvážili se povstat. Hannibal došel k řece Rhô ně s 50 000 pěšáky, s 9 000 jezdci a oddílem bojových slonů.

Římané mezi tím pokračovali v přípravách k válce. Jeden konzul organizoval armádu a loďstvo, s nimiž chtěl vpadnout do Afriky. Druhý konzul Publius Kornelius Scipio, začal po moři přepravovat vojsko do Hispánie Na této cestě se Římané zastavili k odpočinku při ústí řeky Rhô ny a právě v té době se k Rhô ně ze západu blížilo Hannibalovo vojsko. Na druhém břehu stál oddíl Galů, kteří byli v té době ještě spojenci Římanů a byli připraveni se postavit Kartágiňanům na odpor. Hannibal měl překročit širokou a dravou řeku přímo před zraky nepřítele. Na křižovatce čtyř přechodů směrem k jihu stál se svým vojskem Scipio, který mířil k městu Massilii. V noci, vyslal Hannibal část svého vojska proti proudu řeky, které ji bez problémů překonalo, daleko od míst kde sídlili Hannibalovi hlavní síly. Tento oddíl přešel, aniž to nepřítel zpozoroval, do týla Galů. Když se na obzoru objevil smluvený signál v podobě dýmu, Hannibal začal po sbitých vorech narychlo přepravovat hlavní síly vojska. Galové se mu v tom snažili zabránit, ale kartáginský oddíl, který v noci překročil řeku, zaútočil na Galy ze zadu a zapálil jim vlastní tábor. Galové se dali v panické hrůze na útěk a Hannibal překonal řeku.

Scipio vůbec netušil, že se nepřítel dostal přes řeku. O tom, že Hannibal je nablízku, se dozvěděl až v Massilii. Bylo nutno zahradit mu cestu a proto vrhl proti Hannibalovi jízdu, která po krátké potyčce nad nepřítelem zvítězila a probila se nepřátelskému táboru. Avšak Scipio se sám opozdil, když s hlavním oddílem dorazil k místu kde Hannibal přepravil své vojsko, našli na ohništích kde se ohřívali kartáginští vojáci ještě teplý popel, ale tábor již byl opuštěn. Hannibalova armáda Římanům unikla a vstoupila do Alpského předhůří. Teprve nyní Římané pochopili, jaké nebezpečí hrozí Itálii a Scipio si byl vědom, že již Hannibala před Alpami nezastaví. Konzul tedy okamžitě začal s přípravami na přesun do Itálie po moři, zároveň byl spěšně povolán i druhý konzul ze Sicílie.

Za dané situace nebylo ani pomyšlení na invazi na kartáginské území v Africe. Další osud hispánské výpravy svěřil Scipio svému bratrovi Gnaeovi. Svou odvážnou a riskantní výpravu přes Alpy zahájil Hannibal v létě roku 218 př. Kr. s asi 50 000 pěšáky, 9 000 jezdci a oddílem válečných slonů. Byl to obtížný přechod, lidé mrzli na sněhových pláních, padali do zledovatělých srázů a propastí. Obtíže způsobovalo Hannibalovi i místní obyvatelstvo a nejednou se zdálo, že Kartágiňané zahynou. Po třiatřiceti dnech byly nakonec Alpy zdolány. Přesun do Itálie byl vykoupen velkými oběťmi, neboť počet kartáginského mužstva se snížil u pěšáků téměř na polovinu původního stavu a u jízdy na 6 000 mužů. Obyvatelé Předalpské Galie, kterou si Římané přednedávnem podmanili, již za tuto krátkou dobu pocítili veškerou tíži římské moci. Jednou z hlavních příčin, proč Galové podporovali Hannibala, byli ještě čerstvé vzpomínky z doby, kdy Římané nastolovali pořádek v severní Itálii.

Jejich nepřátelství, alespoň z části způsobil zákon, který vydal tribun C. Flaminius (232 př. Kr.). Zákon umožnil, aby římským občanům byly udělovány příděly půdy v ager Gallicus, což pravděpodobně znamenalo vyhánění Galů z území, které okupovali jako skvateři od roku 283. V roce 225 utrpěla invazní armáda Galů těžkou porážku u Telamonu v Etrurii a Galové byli zatlačeni za Apeniny. Římané využili svého vítězství a postoupily až do nížin Pádu. V roce 222 př. Kr. dobyli Mediolanum (Miláno) a tak začal proces integrace předalpské Galie se zbytkem Itálie. V roce 218 byly založeny v Placentii (Piacenzi) a Cremoně dvě velké latinské kolonie. Sotva je však stačili zřídit, když se objevila Hannibalova armáda, která začala tažení do Itálie. S podporou Galů Hannibal počítal a když v září 218 př. Kr. začala kartáginská vojska sestupovat s hor, začali se k nim houfně přidávat galské kmeny. Díky tomu, si armáda unavená dlouhým pochodem mohla odpočinout, doplnit své řady a zásobit se potravinami. Římané nečekali, že se Hannibal objeví v Itálii tak brzy a trvalo jim ještě aspoň měsíc, než byly schopni začít s Hannibalem válku.

Hannibalův postup, kterému Římané nebyli schopni zabránit, vyvolal u římského velení zmatek ,neboť rozrušil původní římský strategický plán. Na sklonku roku 218 př. Kr. došlo k prvním bojům mezi římskými a kartáginskými jednotkami, a to u řek Ticinu a Trebie, vlévající se do Pádu. Na obou místech byli Římané poraženi a v Hannibalově moci se ocitla záhy celá severní Itálie až k řece Pádu.