Druhá punská válka – díl 5

Po těchto zkušenostech se Římané museli soustředit především na obranu střední Itálie, ohrožené bezprostředně Hannibalovým vpádem. Jako zkušený vojevůdce Hannibal využil desorientace svého protivníka a začal pronikat ze severu na jih do italského vnitrozemí. Vyhnul se římským táborům a zamířil podél pobřeží k Pise, odtud pak močálovým údolím řeky Arna do střední Itálie. Čtyři dny a tři noci se brodil s vojskem po pás ve vodě, vojáci mohli odpočívat jen na mrtvolách koní. Ztratil více vojáků než v obou předcházejících bitvách, ze slonů mu zbyl jediný a sám přišel o oko.

Římané se snažili posílit svou armádu, zejména Gaius Flaminius, jeden z konzulů roku 217 př. Kr., se energicky pokoušel zadržet Hannibalův postup. Rychle postupoval se svými legiemi, ale rychlost rodí neopatrnost a kartáginská výzvědná služba věděla o každém jeho kroku. Když Hannibal zjistil, že ho chtějí předejít úzkou cestou mezi horami a Trasimentským jezerem, dal ji u východu zatarasit a tajně obsadil návrší. Dřív než římské vojsko pochopilo, že uvízlo v pasti, napadl je ze strany a i odzadu. Konsul Flaminius padl v boji a s ním 15 000 mužů, 6 000 dalších padlo do zajetí. Byla to největší porážka, jakou do těch dob Římané utrpěli.

Přestože Hannibal velice propagoval myšlenku, že vede spor pouze s Římem a osvobodil všechny neřímské italské zajatce, spojenci stále zachovávali neochvějnou věrnost Římu. Hannibal se zcela jistě přepočítal, když očekával všeobecnou vzpouru, ve skutečnosti horní třídy spojeneckých obcí cítily, že jejich zájmy jsou totožné se zájmy Říma a v této fázi války jim nepřipadalo výhodné spojit se s cizím dobyvatelem, zvláště takovým, který se spojil s Galy.

Katastrofa u Trasimenského jezera vyvolala v Římě strach z dalšího vývoje událostí. Římský stát se ocitl ve vážném nebezpečí, nebo vítězství Kartágiňanů nemělo jenom dopad v oblasti vojenské, ale bylo nutno počítat i s jeho politickou odezvou v řadách římských spojenců. Za této situace byl v Římě zvolen diktátorem konzervativní politik Quintus Fabius Maximus, který reálně hodnotil vzájemný poměr sil v tom smyslu, že se snažil obnovit římské vojenské síly a současně se vyhnout jakémukoliv přímému konfliktu s Hannibalem. Viděl, že eventuální boj by znamenal jen další římskou porážku, a proto chtěl vyčerpávat síly protivníka taktickým manévrováním. Tento postup sice vynesl Fabiovi Maximovi u současníků ne právě lichotivou přezdívkou Cunctator (= Louda, Váhavec), ale byl diktován nutností, která nepřipouštěla jiné řešení.

Rok 216 př. Kr. byl třetím rokem války, situace v Itálii byla hrozivá. Hannibal během let 218 a 217 př. Kr. porazil v několika zuřivých bitvách Římany a nyní pustošil pole římských občanů v Itálii. Rolníci požadovali, aby se proti Hannibalovy podnikly co nejrozhodnější vojenské akce. Při volbě nového konzula dali své hlasy Gaiovi Terentiovi Varronovi, který jim slíbil, že téhož dne kdy spatří nepřítele, skončí válku. Na římskou šlechtu, kterou tvořili především majitelé velkostatků doléhalo válečné utrpení mnohem méně a proto hlasovali pro opatrného Lucia Aemilia Paulla. Tak byli na rok 216 př. Kr. zvoleni za konzuly dva muži, z nichž každý měl naprosto odlišné názory na další vedení války. Oběma bylo svěřeno velení nově shromážděného vojska , které bylo na svou dobu nevídaně početné. Tvořilo je 80 000 pěšáků a 6 000 jezdců a Římané měli k dispozici tak silnou armádu, že mnozí z nich byli znovu ochotni věřit, možnosti poražení Hannibala na Italské půdě. Když nově zvolení konzulové přejali velení nad vojskem, začali postupovat v duchu římských tradic, avšak zcela proti zdravému rozumu. Dělili se o velení po dnech, to znamená, že jeden den byl hlavním velitelem Terentius Varro a druhý den vojsku velel Aemilius Paulus. Výsledek takového rozpolceného vedení nenechal na sebe samozřejmě dlouho čekat.

Ke střetnutí obou armád, které bojovali s plným početním nasazením, došlo v srpnu u městečka Kannae, ležícího na řece Aufidu v jihoitalské Apulii, nedaleko pobřeží Jaderského moře, dnes. Když Hannibal do Apulie vstoupil, dobyl Kann a opevnil je a počátkem roku 216 př. Kr. se jeho vojsko utábořilo na široké rovině oddělené od Kann již uvedenou, nevelkou řekou Aufidem. Sem také dorazilo římské vojsko a rozložilo se nedaleko od nepřítele. Velící konzulové zastávali stejně jako dříve zcela odlišné názory, Aemilius Paullus zůstával stále rozhodným odpůrcem bitvy, zatímco Terrentius Varro se stejnou rozhodností trval na tom, že k bitvě musí dojít. Římané měli nad nepřítelem velkou početní převahu v pěchotě. Hannibalovu pěchotu tvořilo celkem 40 000 vojáků a jízdu tvořilo 14 000 jezdců, kdežto Římané jich měli jen 6 000.

Terrentius Varro nazval A. Paulluse zbabělcem a po noci plné hádek se ujal druhého dne velení a rozhodl se svést s Hannibalem bitvu. Římské vojsko nastoupilo na bojiště a seřadilo se do bojového útvaru. Ve středu se v sevřeném útvaru rozložila celá osmdesátitisícová římská pěchota, postavená do sedmdesáti řad. Jízda byla umístěná napravo a nalevo od pěchoty, pravé křídlo stálo těsně u řeky Aufidu. Na druhé straně širokého a rovného pole, které rozdělovalo protivníky, připravil své vojsko Hannibal. Jeho vojsko bylo postaveno do tvaru půlměsíce, obráceného vypouklou stranou k nepříteli. Střed tohoto půlměsíce tvořila galská a iberská pěchota v počtu kolem 20 000 mužů. To byla nejslabší část Hannibalovy pěchoty. Nejlepší pěší oddíly, složené z Libyjců, byly posunuty poněkud nazad. Svou jízdu Hannibal stejně jako Římané rozdělil na dvě části a umístil při obou koncích půlměsíce. Vpředu měly obě armády jako vždy lehkooděné oddíly, které měli začít bitvu.

Boj začal, nejdříve se do pohybu dala masa římské pěchoty. Zaútočila na desetitisícový oddíl Galů a Iberů a jak se dalo očekávat, zatlačila ho zpět. Půlměsíc se prohnul a Římská pěchota stále postupovala vpřed a zatlačovala protivníka a tím se dostala hluboko do prolákliny, která se vytvořila ústupem Galů a Iberů. Římská vojska byla hluboko v týle kartáginského vojska, napravo i nalevo od Římanů byli Lybijci, nejlepší část Hannibalovy pěchoty. V tom okamžiku se kartáginská jízda vrhla do týlu římské pěchoty a díky tomu se pěchota zastavila, protože zadní řady se musely obrátit, aby se chránily před nečekaným napadením. Tu se zleva i zprava na římskou pěchotu vrhli libyjští pěšáci a početné římské vojsko bylo ze všech stran obklíčeno vojskem méně početným. Řady Římanů se promíchaly a vypukla panika. Římané pod krupobitím střel, pršících na ně ze všech stran přestali být schopni odporu a nastala krutá řež. Na konci bitvy z římské osmdesátitisícové armády zůstalo na bojišti 54 000 zabitých a 18 000 Římanů padlo do zajetí. Mezi mrtvými bylo mnoho urozených Římanů a zahynul zde také, s mečem v ruce, konzul Aemilius Paullus. Terrentius Varro, který bitvu zahájil, se zachránil útěkem.