Druhá punská válka – díl 6
Hannibal ztratil u Kann okolo 6 000 mužů. Krutá porážka Římanů a skvělé vítězství Hannibalovo zanechalo na všech silný dojem a jihoitalská města začala přecházet jedno po druhém na Hannibalovu stranu. Římané ztratily téměř všechny své spojence a podrobená města v jižní Itálii. Jen několik řeckých měst na pobřeží jim zůstalo věrno. Na Sicílii přešly na Hannibalovu stranu Syrakusy a Římané byly připraveni na to, že tento ostrov ztratí docela. Zdálo se, že konec války je již blízko. Římané utrpěli strašnou porážku a jejich obrovské vojsko přestalo existovat. Hannibalovi již nescházelo mnoho k uskutečnění konečných plánů.
Střední a severní Itálie však stále zachovávala věrnost Římu a byla ochotna i nadále ho podporovat. Hlavním důvodem bylo, že v těchto částech Itálie žilo mnoho starých římských spojenců. Po staletí bojovali bok po boku s Římany, snášeli s nimi obtíže války a při vítězstvích se dělili o kořist. Přechod na Hannibalovu stranu jim nesliboval žádné zvláštní výhody a dokonce pro ně mohlo být nebezpečný, neboť panství Kartágiňanů mohlo být horší než panství Římanů. Proto se Římané z těžké porážky vzpamatovali dříve než si kdo pomyslil. Když se zpráva o bitvě u Kann dostala do Říma, obyvatele tohoto města zachvátila strašlivá panika. Očekávali, že se Hannibal dá ihned na pochod na Řím. Zmatek však netrval dlouho, protože Římský senát rychle přijal opatření k zajištění obrany města. Když se do Říma vrátil, se zbytky zničené armády, viník této porážky, Terentius Varro, celý senát mu vyšel vstříc v plném počtu, aby poděkoval jemu i zbylým vojákům za to, že neztratil víru v záchranu vlasti.
Brzy byl proveden nový nábor do vojska. K vojenské službě byli povoláni římští občané počínaje sedmnáctiletými jinochy a končíc každým, kdo byl ještě schopen držet zbraň v ruce. Římané se odhodlali k nejkrajnějšímu kroku, dát zbraně do rukou otroků. Za státní peníze bylo vykoupeno 8 000 mladých otroků, jimž bylo přislíbeno zařazení do vojska. Ke všem římským spojencům, kteří zachovali věrnost, byli vysláni poslové, aby je prosili o pomoc. Těmito opatřeními se Římu v krátké době podařilo obnovit vojsko. Trpká zkušenost z minulé porážky naučila Římany mnohému. Nyní jednali mnohem opatrněji, v Itálii se vyhýbali velkému střetnutí s nepřítelem a omezili se na obranu míst, které nepřítel dosud nezabral. Svůj hlavní úkol viděli v tom, aby Hannibalovi zabránili získávat podporu a pomoc nových spojenců a aby mu ztěžovali zásobování vojsk. Tak postupně oslabovali jeho síly. Velkou zbraní Římanů byla jejich sebedůvěra, která má v krizi hodnotu velké armády. Když mu Hierón Syrákúský nabídl spojenecký dar, s díky jej odmítl. A když mu Hannibal nabídl jednání o míru – odmítl jej také.
| Literatura | Polybios z Megalopole(200 – 120 př. Kr.)Historiai (Dějiny) |
| „Gaius (Terentius) hned pak následujícího dne převzal velení, sotvaže se rozbřesklo, hnul se s vojskem … Římské jezdce postavil na pravé křídlo k samé řece (Aufidus), pěchotu rozvinul vedle nich do téže čáry, přičemž stavěl manipuly hustěji než obvykle a kohorty zřizoval o mnohonásob větší hloubce, než bylo jejich čelo. Spojeneckou jízdu umístil na levém křídle a před celý šik postavil v malé vzdálenosti lehkooděnce. I se spojenci bylo pěšáků na 80 000, jezdců něco přes 6 000. Současně převedl Hannibal přes řeku baleárské (prakovníky) a kopiníky a postavil je před své sbory – ostatní vyvedl zeza náspu, na dvou místech přešel proud a šikoval se proti nepřátelům. K samé řece, na levé křídlo, naproti římským jezdcům, postavil jízdu iberskou a keltskou, vedle nich pěchotu, a to polovici Afričanů v těžké zbroji – po boku jmenovaných Ibery a Kelty. Vedle nich postavil zbývající část Afričanů a na pravém křídle seřadil numidskou jízdu. A když všecko postavil do jedné čáry, postoupil s prostředními oddíly iberskými a keltskými dopředu … vytvořil vypouklý šik v podobě půlměsíce a jeho hloubku zmenšil – chtěl totiž, aby Afričané pro ně byli za bitvy zálohou a boj aby zahájili Iberové a Keltové.Veškeré jízdy měli Kartáginci vcelku na 10 000, pěchoty včetně Keltů o nemnoho více než 40 000 …Bitvu zahájili ti, kteří byli seřazeni napřed, a zpočátku, dokud zápasili jen lehkooděnci, byl boj nerozhodný. Když se však iberská a keltská jízda z levého křídla přiblížila k Římanům, učinila z toho bitvu skutečnou a barbarskou. Nezápasilo se totiž podle pravidel, couváním a zase útočením, nýbrž jakmile se jednou střetli, bojovali jako zápasníci muž proti muži, seskočivše z koně. Když pak zvítězili spojenci kartáginští a většinu (Římanů) ve srážce zabili – přičemž se všichni Římané bili urputně a statečně – a když zbývající hnali podél řeky, vraždíce a rubajíce je bez milosrdenství, tehdy teprve vystřídala pěší vojska lehkooděnce a navzájem se srazila. A na chvíli iberské a keltské šiky odolávaly a bojovaly s Římany statečně – potom, tísněni jejich náporem, zakolísaly a couvaly nazpátek, porušivše ten půlměsíc. Římské manipuly je s ohněm pronásledovaly a nepřátelský šik lehce prolomily, protože Keltové byli seřazeni do nepatrné hloubky – sami se srazili od křídel ke středu, do ohniště bojiště. Nestřetla se totiž křídla a střední části (šiků) současně, nýbrž napřed obojí střed, protože Keltové, seřazeni v půlměsícovém útvaru, vyčnívali daleko před křídla – vypouklina půlměsíce totiž mířila k nepřátelům. Jenže Římané, stíhajíce je a sbíhající se do středu, k místu, kde nepřátelé couvali, dostali se tak daleko, že se jim octli na obou stranách v boku Afričané, ti v těžké zbroji. Ti z nich, kteří byli na pravém křídle, se otočili doleva, vrhli se doprava a octli se proti boku nepřátel – ti na levém křídle provedli obrat doprava a zamířili doleva, neboť věc sama napovídala, čeho by bylo třeba. Tak se splnil Hannibalův plán: Římané byli při svém výpadu proti Keltům zaskočeni od Afričanů. Otočili se tedy ne už celým šikem, nýbrž po mužích a manipulech proti těm, ktří na ně zaútočili z obou stran, a tak bojovali …Numiďané, ti na pravém křídle, útočíce na (římské) jezdce sešikované naproti na levém … nic velkého nevykonali … alespoň však nepřítele ochromovali … když pak lidé Hasdrubalovi … vytrhli od levého křídla na pomoc Numiďanům, tehdy římská spojenecká jízda, předvídajíc jejich útok, uhnula a couvla. V tu chvíli vykonal Hasdrubal, jak se zdá, věc šikovnou a důmyslnou – uváživ totiž, že Numiďanů je na počet mnoho a že jsou na ty, kdo jednou couvnou, (zbraní) účinnou a strašlivou nechal prchající na starost Numiďanům a sám vedl (ty své jezdce) do pěší bitvy, chvátaje pomoci Afričanům. Zde, jakmile vpadl římským legiím do zad a na mnoha místech najednou na ně znovu a znovu najížděl se svými četami, posílil Afričany a u Římanů vyvolal malomyslnost a strach … Římané, dokud bojovali obracejíce se kolem dokola proti obchvatitelům, odolávali, když však ti na obvodu jeden po druhém hynuli a (zbytek) byl sevřen na malý prostor, nakonec tam všichni padli…
Tedy na tento způsob proběhla bitva Římanů s Kartáginci u Kann, bitva, ve které se i vítězové, i poražení osvědčili jako hrdinové. To ukázal sám výsledek. Vždyť ze 6 000 jezdců jich uniklo s Gaiem (Terentiem) do Venusie 70 a spojenců se zachránilo porůzno do měst asi 300 – z pěšáků bylo zajato v bitvě na 10 000, další mimo bojiště, ale za zápasu přímo se jich rozprchlo do sousedních měst jen 3 000. Ostatní všichni – počtem na 70 000 – čestně zemřeli. Kartágincům dopomohlo k vítězství především veliké množství jezdců, i tentokrát, i dříve. A pro budoucí z toho vzešlo ponaučení, že pro válku je lépe mít polovici pěchoty a v jízdě mít naprostou převahu, než pouštět se do zápasu se všemi jednotkami stejně početnými, jako má nepřítel. Hannibalových Keltů padlo na 4 000, Iberů a Afričanů na 1 500, jezdců kolem 240 … |
|
Závažným, a pro Římany nepříznivým způsobem, se projevil vzrůst Hannibalovy moci i mezinárodně, a to v postoji Makedonie a sicilských Řeků. Rivalita Makedonie ve vztahu k Římu vyústila v uzavření protiřímsky orientované smlouvy mezi Hannibalem a tehdejším makedonským králem Filipem V., který se pokusil využít situace a zlikvidovat římský vliv v ilyrské oblasti. Hannibal od vystoupení Makedonie, která v té době představovala nejsilnější vojenskou mocnost helénistického světa, očekával další oslabení římských sil, postavených před nutnost čelit nebezpečí na další frontě.V Hannibalových kalkulacích figurovalo zřejmě i makedonské loďstvo, s jehož pomocí bylo možné rozvinout operativní spojení mezi kartáginskými vojsky v Itálii a jejich africkou metropolí. Všechny tyto plány se však Římanům podařilo zmařit. Vojensky předešli makedonské akci v Ilýrii a diplomatickou cestou získali na svou stranu v roce 212 př. Kr. aitólský spolek, který poutal makedonské vojenské síly tou měrou, že nebylo možné počítat s jejich nasazením v jiné oblasti. Filip V., který ztratil víru v možnost vlastního úspěchu, uzavřel roku 205 př. Kr. s Římem mír, kterým Makedoňané sice zaznamenali některé územní zisky, avšak Řím si uhájil nadvládu nad význačnými ilyrskými pobřežními městy.
