Druhá punská válka – díl 8

Spojená vojska obou konzulů se setkala s Hasdrubalovou armádou v Umbrii na řece Metauru v roce 207 př. Kr. Římané měli zdrcující početní převahu. Když Hasdrubal uviděl, že jeho vojsko bude poraženo a že naděje na pomoc bratrovi je ztracena, vrhl se do prvních řad mezi své vojáky a v boji zahynul. Jeho vojsko bylo úplně zničeno. Hannibal netušil, jaký osud stihl jeho bratra. Jednou jel na koni kolem Římského tábora a přiblížil se až téměř k hradbám, tu před něj spadl nějaký předmět, který byl vyhozen z druhé strany palisád. Byla to Hasdrubalova hlava.

Výsledek bitvy byl předzvěstí blížícího se konce kartáginské výpravy. Hannibal sám byl se svými jednotkami izolován v jihoitalském Bruttiu a ztratil naděje na úspěšnou akci proti Římanům. Boje v Itálii trvaly po bitvě u Metauru ještě celých pět let. Také druhý Hannibalův bratr Magon se mu snažil pomoci, avšak i tento pokus skončil nezdarem. Hannibal připravil Římanům ještě nejednu porážku a nemálo jich v tomto boji zahynulo. Přesto však již neměl naději na vítězství a bylo jen otázkou času, který pracoval pro Římany, kdy bude vyhnán z Itálie. Koncem roku 205 př. Kr. byl Hannibal zatlačen do nejjižnější části Itálie. Kruh římských vojsk se kolem něho svíral stále těsněji.

Zatímco Hannibal byl po Hasdrubalově porážce nucen vyčkávat další vývoj událostí, prosadila se v Římě tendence dovršit dosavadní úspěchy vyloděním římských jednotek v Africe a přímým útokem proti Kartágu. Tento plán, který vycházel z přesvědčení o jistém vítězství expedice, ale ponechával nevyřčenou otázku Hannibalovi přítomnosti v Itálii, vyvolal ostrou debatu v římských vedoucích kruzích. Čelným představitelem odpůrců byl bývalý diktátor Quintus Fabius Maximus. Důvodem k odmítavému stanovisku římských konzervativních kruhů k navrhovanému plánu bylo i to, že jako jediný reálný kandidát na velitelské místo ve výpravě byl průbojný a ctižádostivý Publius Cornelius Scipio, jehož popularita a vliv ve státě začal budit obavy u většiny příslušníků senátorského stavu. Přesto však byl Scipio zvolen konzulem na rok 205 a pověřen vedením chystané africké výpravy.

K vylodění římského vojska v Africe došlo v roce 204 př. Kr. K zajištění expedice, která se do Afriky přepravila ze Sicílie, přispěla vydatně Italská spojenecká města. Příchod Římanů na africkou půdu měl i vliv na vývoj událostí v numidském království, které sousedilo s kartáginskou državou, a stalo se důležitým faktorem k měření sil mezi Římem a Kartágem. Toto království představovalo státní útvar, jehož území bylo osídleno domorodými africkými kmeny, ale který se úspěšně rozvíjel a navazoval kontakty s vyspělejšími oblastmi středomořského světa. V době Scipionova proniknutí do Afriky stál v čele numidského království Syfax, který se jako přívrženec Kartágiňanů snažil zprostředkovat mezi oběma stranami mír s cílem zachránit kartáginskou državu v Africe před římským útokem.

Scipio, kterému se podařilo vylodit úspěšně svá vojska na africké půdě, zahájil válečné akce obležením Utiky. V této situaci vystoupil Syfax s návrhem, aby Římané opustili Afriku za podmínky, že Kartágiňané stáhnou své jednotky z Itálie. Tento návrh byl pro Scipiona samozřejmě nepřijatelný. Diplomatický Syfakův pokus skončil neúspěšně a Syfax záhy doplatil na své spojenectví s Kartágem. Z řad numidské kmenové aristokracie proti němu totiž vystoupil jako rival Massinissa, který si činil nároky na královský titul a který se ve svém úsilí orientoval na římskou stranu. S římskou podporou se mu skutečně podařilo svrhnout Syfaka z trůnu a stát se představitelem numidské oblasti. V osobě Massinissově vyrostl Kartágu zarputilý nepřítel, kdežto Římané v něm získali jednoho ze svých nejvěrnějších vazalů.

Vývoj událostí donutil Kartágo k jednání o míru. Ze Scipionova podnětu vyslali Kartágiňané do Říma poselstvo, avšak jednání uvízlo ve slepé uličce. Reakce Kartága mohla být v dané situaci, která spěla ke konečnému rozřešení války, pouze jediná. Všechna punská vojska, dlící dosud na italské půdě, byla povolána i s Hannibalem zpět do Kartága. Vedoucí kartáginské kruhy daly tímto rozhodnutím najevo, že se vzdávají cílů, s nimiž válku rozpoutal Hannibal, ale že nejsou ochotny vydat Římu své pozice v Africe.

V roce 203 př. Kr. tedy Hannibal opustil definitivně Itálii. Dříve než se tak stalo jej zdržela nepředvídaná komplikace a to když se mu vzbouřili Italikové, bojujících v jeho řadách. Důvodem byla nechuť Italiků opustit svou zemi a proto s nimi Hannibal dlouze vyjednával. Když poznal, že je to marné nechal je pobít svými jednotkami, čímž klesl stav jeho mužstva. Jeho návrat do Afriky vyvolal v Kartágu poslední naději na záchranu města, ale současně podněcoval Scipiona k rychlému ukončení války ráznou vojenskou akcí. Hannibal, který realisticky posuzoval vzájemný poměr sil, se tentokrát snažil ozbrojenému střetnutí předejít, i když jeho taktika narážela na nepochopení u některých kartáginských předáků, stále ještě přesvědčených o možném vítězství. Roku 202 př. Kr. se Scipionovi konečně podařilo přimět Hannibala k bitvě, jejímž dějištěm se stala Zama regia, vzdálená asi 100 km jihozápadně od Kartága. S přispěním krále Massinissy Římané nad Hannibalem vybojovali krvavé vítězství, v němž bylo vybito jádro akceschopné kartáginské armády. Tím byla po vojenské stránce válka rozhodnuta ve prospěch Říma. Formálně pak byla ukončena mírem, uzavřeným v roce 201 př. Kr.

Závěr války znamenal pro Řím triumfální odčinění všech porážek, které v předchozí době utrpěl od Hannibala na italské půdě. V očích drtivé většiny současníků se stal hrdinou války přirozeně Scipio, i když v konzervativních senátních kruzích budila Scipionova popularita rozpaky a někdy i vyslovený nesouhlas. Již v té době se začal projevovat v senátu odpor vůči silným jednotlivcům, z jejichž strany se senátoři obávali osobní mocenské politiky a omezování vžitých forem státní správy pod vedením senátu. Tyto obavy byly na sklonku 3. století ještě neopodstatněné a neubraly v ničem na všeobecné oblibě Scipionovi, který po návratu z Afriky oslavil v Římě triumf a po čase byl vyznamenán i čestný přídomkem Africký. Ani lidé, kteří se stavěli ke Scipionovi odmítavě, nemohli popřít, že Scipio ve své době byl jediným Římanem, který mohl být svým vojenským a diplomatickým nadáním kladen na úroveň svému velkému odpůrci Hannibalovi.

Mírovou smlouvou, kterou Římané uzavřeli s Kartágiňany na konci války, ztratilo Kartágo postavení obávané námořní i hospodářské velmoci, aspirující na hegemonii v západním Středomoří. Kartáginská država v Hispánii připadla Římu a v Africe si Kartágo podrželo v podstatě své městské území spolu s nejnutnějším zemědělským zázemím. Cílevědomě posílili Římané pozice krále Massinissy, jemuž byla svěřena úloha sledovat z bezprostřední blízkosti vývoj událostí v poraženém Kartágu a být předsunutou baštou římských zájmů na africké půdě. Kartágu bylo zakázáno vést jakékoli zahraniční války a v Africe smělo sáhnout ke zbraním jen za výslovného souhlasu Římanů. Toto opatření dávalo volné pole působnosti Massinissovi a odsuzovalo Kartágo do role pasivního diváka, který nesmí učinit ze své vůle nic ani pro svou vlastní obranu. Kartágiňané byli dále nuceni vydat Římanům svou válečnou flotilu a směli si ponechat jen symbolických deset korábů. Konečně Římané zatížili kartáginský rozpočet požadavkem válečného odškodnění ve výši 10 000 talentů stříbra (262 000 kg), odváděného v ročních splátkách po padesát let.