Asuán – dnešní Núbie na vlastní kůži

Asuán pro mně byl vždy jižní výspou Egypta, vstupní branou do Afriky, symbolem romantických plaveb po Nilu. Je tady již citelně znát příchuť Afriky, nejen co do počasí, ale i vzhled obyvatel je jiný. Núbijci jsou mnohem tmavší než běžní Egypťané. Asuán je také výchozím bodem k chrámům Abú Simbelu a Philae. Právě kvůli Abú Simbelu jsme tady i my, stejně jako mnoho dalších turistů.

Po dlouhá století byl Asuán křižovatkou karavanních tras. Než dostalo arabský název as-Suán (trh) mělo název podobného významu Swenet (obchod). Na velbloudech se sem přepravovaly kožešiny, vzácné drahokamy a koření, otroci a další zboží, které odtud putovalo dál do dalších velkých starověkých říší. Řekové, Římané, Peršané i Evropané, ti všichni, pokud si to mohli dovolit dostávali vzácné zboží z Afriky touto cestou.

Tato starodávná karavanní trasa je jednou z mála, která dodnes funguje. Zboží se sice dnes již přepravuje jinými způsoby, ale velbloudi stále putují po tzv. Čtyřicetidenní cestě. Ta se tak nazývala podle počtu dní, které byly třeba k překonání pouště. Dnes jsou přivádění jako zboží oni sami ze súdánského Dárfúru do egyptského Dárau, kde je velký velbloudí trh. Odtud pak putují na další tržiště do Birqášnedaleko Káhiry.

Asuán je nejjižnějším egyptským městem. Osídlen byl již za dob starověkého Egypta, kdy byl důležitou vojenskou základnou, chránicí jižní hranice říše. Hlavní část města a chrámové lokality se nacházeli na ostrově, kterému se dnes říká Elefantina. Za Staré říše se jmenovalo Abu (slon) a důležitost zdejšího duchovního centra vycházela z toho, že Egypťané věřili, že Nil vyvěrá zde u prvního kataraktu (neboli vodopádu).

Na ostrově jsou dnes dvě núbijské vesnice, které si můžeme prohlédnout, když se sem přeplavíme přívozem. Jméno ostrova je odvozeno buď podle toho, že zde Núbijci prodávali slonovinu, nebo podle černých kamenů připomínajících sloní hřbety. Dva různé zdroje, dvě různá vysvětlení, takže vyberte si, co se vám líbí více.

Asuán býval starodávným hraničním městem, branou do Núbie, země Kuš. Střežil se odtud nejen vstup do Egypta ale také spravovaly četné doly, které byly jedním ze zdrojů bohatství země. Núbie sousedila s Egyptem a za Staré říše ji Egypťné po několik tisíciletí ovládali a využívali jako zdroje minerálního bohatství. Kromě drahých kamenů se tam těžilo i zlato. V pozdějších dobách Núbie získala na čas nezávislost, ale většinou byl pod vlivem nebo nadvládou Egypta. Vybudování Velké asuánské přehrady však znamenalo zatopení tradiční země Núbije a přesídlení 800 tisíc obyvatel do jiných míst. Díky monstrózní akci UNESCO se podařilo přestěhovat i památky.

Musím přiznat, že Asuán jsme si ale příliš neoblíbili a snad i proto jsme se nezdrželi déle na prohlídku ptolemaiovských chrámů v okolí. Původně jsme plánovali přejezd k některému z chrámů felúkou, ale po seznámení s místními felúkaři a ostatními obyvateliAsuánu jsme od toho upustili. Snad jsme měli smůlu na lidi, ale je fakt, že každý koho jsme potkali představoval spíš to horší z Egypťanů. Opravdu nikde jinde v Egyptě jsme neměli tak špatné zkušenosti s lidmi.

Navzdory tomu co píšou v průvodcích, podle kterých by tady neměli být lidé tak otravní a vlezlí jako třeba v Káhiře nebo Luxoru, nám přišlo, že opak je pravdou. Núbijci jsou popisování a i sami se tak prezentují, že oni nejsou jako ti „zlodějští Egypťani na severu“. Ale jednoduše řečeno, na co jinde v Egyptě stačí libra, tady jich potřebujete nejmíň pět.

Nikde jinde v Egyptě jsme se nesetkali s takovými šejdíři. Počínaje přehnaným předražováním na tržišti, přes přívozy na Nil, otravné a vlezlé felúkáře, až po pokusy o předražení dokonce i vody, což se nám jinde nikdy nestalo. Lodní dopravci na ostrov Philae jsou samostatná kapitola. Ve finále prohrabaný pokoj na hotelu a ukradené triko nás už ani příliš nepřekvapily a tak jsme se rozhodli, že raději své peníze pojedeme utrácet jinam a zamířili na Sinaj.

Přemýšleli jsme čím to může být, že se Asuán v tomto ohledu tak liší. Snad je to citelným úbytkem turistů, který nutí všechny být více agresivní. Je fakt, že tady není takový návštěvnický atak jako na jiných hlavních turistických atrakcích. Kromě skupinek nezávislých cestovatelů, jsou hlavním zdrojem příjmů návštěvníci přijíždějící na výletních parnících. Právě tito bohatí turisté, kteří zřejmě například bez řečí zaplatí pět liber namísto obvyklé půllibry za přívoz přes Nil, možná způsobují zdejší nehorázné ceny a chování. Tohle vše ale nechám do jiného článku a teď se vraťme k Asuánu a tomu, co je na něm dobré.

Asuán má velmi půvabný Korníš, což je nábřežní promenáda. Myslím, že pěknější než jiná města na Nilu. Snad je to tím, že tady poušť dosahuje až k břehům mohutné řeky, která se valí mezi její zlatavými písky. Korníš je během dne, ale hlavně v podvečerním zapadajícím slunci pěknou procházkou, kterou ovšem ztrpčují dotěrní felúkáři, kterých si moc nevšímáme. Handlování s nimi necháváme na jindy a užíváme si pohled na změť felúk kroužících kolem ostrova Elefantina. Výhled poněkud hyzdí rozestavěný betonový skelet hotelu na severním cípu ostrova.

Kolem nábřeží můžeme obdivovat množství kotvících výletních lodí, z nichž některé vypadají opravdu hodně luxusně. Stejně tak dobře vypadají mnohé restaurace kolem nábřeží. Většina má pěkný výhled na řeku s posezením venku. Neodoláme a k večeři si v jedné z nich dáváme nějakou zajímavou rybu, podotýkám že velmi dobrou.

Jinak je architektura města však poměrně moderní. Turistům po Asuánu nabízejí dopravu řidiči kalešek, kočárů tažených koňmi. Často potkáte konce celý konvoj, jak veze velkou skupinu turistů z výletního parníku na okružní jízdu po městě.

Nakonec si však stejně jako většina návštěvníků vyjednáme výlet na felúce se jedním „kapitánem“. Nevím jestli volba byla dobrá, protože málem hned na počátku plavby uvízneme. Nakonec nás kapitán a jeho kamarád – pomocník odšťouchají od břehu a můžeme vyrazit. Kroužíme stejně jako ostatní klasickou trasu kolem ostrova a můžeme tedy ze všech stran pozorovat Nil a okolní loďky pomalu brázdící řeku stejně jako my.