Vejlet do Pákistánu – kapitola 4

Vejlet do Pákistánu



6.7.2001 (Pá) „Nad salaší 4500m“ – Rush Lake – Rush Peak (5058m)– Rush Lake

V noci tentokrát neprší a ráno je obligátní jasno a vedro, jen vzdálené kopce jsou zase bohužel v mracích. V osm hodin vyrážíme vzhůru. Necelou hodinu stoupáme do sedla nad námi a dále to už je, jak včera Ištva skvěle vypátral, jen tak dvacet minut po rovince a jsme u cíle, u jezera Rush Lake (4700m). Kolem nás probíhá stádo býků, navzájem se strkající rohama, ale naštěsí jsou plaší a bojí se nás. Necháváme si věci u ruin čtyř salaší, ze kterých stojí jen obvodové kamenité zdi. Hanku bolí dost hlava, bere si snad všechny prášky, co má pro tyto příležitosti s sebou. Rush Peak, náš trekový cíl, je od jezera pěkně vidět. V této výšce, zhruba na úrovni Mont Blancu, je opět neskutečné teplo, ve stínu odhadem tam dvacet pět až třicet stupňů!

Pákistán

Kolem desáté hodiny vyrážíme s Jirkou Rush Peak dobýt. Hanka s Ištvou buď vyrazí později, až jim bude lépe, nebo případně zítra. Počasí sice není ideální, ale co naplat. Pomalu stoupáme po kamenitých loukách, kde kvete hodně druhů pěkných, ale mě neznámých květin. Čím výše, tím méně ovcí a krav se sem dostane a květena je tudíž bohatší. Občas přelejzáme suťová pole, naštěstí vždy malá. Jsme na hřebenu ve výšce 4900 metrů a vrchol Rush Peaku je přímo nad námi o sto padesát metrů výše. Čeká nás suťová, či spíše balvanová hora. Pomalu stoupáme, cestička je vyznačená poprvé zde na treku mužiky, využívá občasné ostrůvky trávy či hlíny, což nám usnadňuje výstup. V půl dvanácté se dotýkáme vrcholového maximužíku.

Na druhé straně je dvoukilometrový sráz, prvních pár set metrů zcela kolmý. Jsme ve výšce 5058 metrů nad mořem. V dáli je vidět dlouhý ledovec Hispar, za kterým by teoreticky měla být vidět K2, ale jsou tam jen beznadějné mraky. Mraky zakrývají i Batura Muztagh, Rakaposhi, Ultar a další sedmitisícovky. Ale i tak je odsud pěkný výhled. Zítra ráno určirě bude zcela jasno, takže si sem zaběhnu ještě jednou. Na zpáteční cestě potkáváme Ištvu a Hanku, udělalo se jim lépe a míří též na vrchol. Po návratu k batohům mě začíná bolet hlava, stavíme stan a já si beru paralen. Jdu se opláchnout do jezera, které má u břehu bohužel bahnité dno.

Rush Lake, Pákistán

Odpoledne se navrátivší Hanka si v jezeře dokonce zaplave! Když to chci též zkusit, přicházejí čtyři malí kluci, prý z Hoperu, sedají si tak dvacet metrů od stanu a dlouho si nás beze slov prohlížejí. Na naše věty v Urdu nereagují, jen se smějí. Jen bonbóny od Ištvy si berou. Když tak po hodině beze slov odcházejí, už se ochlazuje a do koupání se mi nechce. Po dobré večeři, kterou je dnes kuskus, se slejzáme u Ištvy ve stanu a hrajeme karty. Když jdeme spát, říkám si, že zkusím usnout bez prášku. Když ale dlouho nemůžu zabrat, beru si raději acylpyrin, který mě skoro okamžitě uspává.

7.7.2001 (So) Rush Lake – Bericho Kor (3450m)

Ráno v šest se budím s představou, že bude všude modro. Slunce sice vzápětí vylezá, ale mraky na okolních štítech jsou opět. Jako jediný vyrážím alespoň na kopec nad jezerem, jehož vrchol je o asi dvě stě metrů výše, na půl cesty na Rush Peak. Teoreticky bych měl vidět K2, ale mraky jsou jako včera. I všechny blízké horské masívy jsou schované. Co naplat, na Rush Peak se nemá cenu dnes drápat. Vracím se dolů k jezerům. Po deváté hodině všichni vyrážíme na další cestu. Čeká nás 1200 metrů sestupu přímo k ledovci. Hanka i Ištva si stěžují na bolesti hlavy, naštěstí čím budeme niž, tím to snad bude lepší. Slunce praží již od rána. Ve výšce 4700 metrů je to na kraťasy a tričko, a i takto nalehko je mi stále vedro. Ze začátku přelejzáme suťová pole velkých balvanů a dále cesta pokračuje srázem dolů. Ze začátku je stezička skoro neviditelná, občas ji i ztrácíme a prudkém svahu zase pracně nacházíme. Slunce svítí ostošest a cesta je stále prašná, ať vede kudykoliv a jakkoliv prudce.

Jdeme velmi pomalu, abychom někdo neuklouzli a neodfičeli do údolí. Ve výšce 4400 metrů začínají první túje. Kolem výšky 4000 procházíme „plantážemi“ horské cibule, bohužel začíná teprve růst, tudíž cibulku skoro nemá a listy jsou celé prašné. O dalších tři sta metrů níže cibule opět končí. Zhruba v půl jedné jsme dole, u ledovce. Míjíme tady tři keříky horského rybízu, jak ho znám z Altaje. Pochopitelně, kuličky má ještě zelené. Pro kratší pauze na jídlo a chvilkovém odpočinku od slunečních paprsků se vydáváme na cestu dolů podél ledovce. Těsně předtím, než odejdeme, Jirka podle zvuku zaregistruje za námi padající lavinu. Pokouším se rychle fotit, snad to vyjde. Strach mít nemusíme, neboť lavina dojíždí do údolí tak kilák daleko. Někde kousek od tud by měla začínat stezička přes ledovec, ale nemůžeme ji najít.

Pákistán

Vzdáváme hledání a jdeme po této straně ledovce stále dolů na naše známe místo Bericho Kor, kde už jsme dvě noci tábořili. Vybíráme si i stejné místo na stany. Jirka má radost, neboť tu na něho čeká jeho oblíbený placák na sezení. Navečer máme ještě dost času, který trávíme hraním karet. Je stále vedro, takže s úlevou přivítáme západ slunce a malinké ochlazení.

8.7.2001 (Ne) Bericho Kor – Hoper – Pasu

Dnes nás čeká cesta, kterou jsme šli první den, tudíž většinou dolů. Jde to mnohem lépe než nahoru, za dvě hodiny jsme před prvním ledovcem. Přes něj vede pohodová cesta, prakticky není poznat, že jsme na ledovci. Na druhý ledovec to máme tentokrát z kopce, takže pohoda. Ledovec je stejný jako první den, popraskaný, často ztrácíme cestu, neboť nikdo z nás si ji přesně z prvního dne a protisměru nepamatuje. Většinu cesty kličkujeme za Ištvou, který nás vede v přibližně přímém směru. Chvílema pro sebe nadávám, jsem dost nervozní z toho, kdyby se tu někde pod námi led prolomil, či jsme jen sklouzli do trhliny. Naštěstí přibližně za hodinu jsme v pořádku na druhé straně.

Pákistán

Psychicky vyčerpán se drápu na morénu, na které je už je náš hotel Hoper Hilton, který jsme před šesti dny opustili. Je teprve jedna hodina, dáváme si tu jen oběd. Celé odpoledne máme na to se dostat do vesnice Pasu, ležící na KKH směrem k čínským hranicím – náš další cíl. Neboť nemáme jinou možnost, bereme si za 800 rupek džíp z hotelu a sjíždíme do Karimabádu. Opět jedeme mezi políčky a zrajícími a vonícími meruňkami. V Karimabádu posíláme pohledy našim blízkým a přátelům a dle rad domorodců se přesouváme suzuki do blízkého Aliabádu, který ale leží přímo na KKH, odkud budeme mít lepší spojení. S baťohy jsme docela dobře namačkáni, a to cestou přibíráme stále další cestující, kteří většinou musí zůstat vzadu na stupačkách.

V Aliabádu si kupuji vynikající sušené meruňky (čtvrt kila za 20 rupií) a pokoušíme se vměstnat do busu, co jede z Gilgitu do Sost, což je poslední obec na Pákistánské straně KKH. Nám se stačí dostat do vesnice před Sost, do Pasu. Je ale neděle a moc toho nejede, jen asi dva až tři beznadějně plné autobusy. Zároveň zkoušíme sehnat i džíp, všichni řidiči ale chtějí nehorázné sumy za těch padesát kilometrů. Už je po páté a stále nic. Nakonec rezignujeme na čekání na bus, který už dnes asi nepojede, a bereme si džíp za 500 rupek (autobus by nás přišel na 4 × 40 rupek). Dvě hodiny jedeme podél řeky Hunza po KKH. Džíp má sice sezení i vevnitř, ale kvůli lepšímu výhledu sedíme raději na korbě, na venkovních sedačkách.

V Pasu se dle rady průvodce Lonely Planet necháváme hodit kousek za vesnici až k hotelu Batura Inn, kde usmlouváme cenu jen 150 rupek za pokoj. Kromě nás jsou v hotelu ubytovaní jen dva Japonci. V osm večer se podává večeře, jednotné, typické hunzovské menu – nejprve daudo, vynikající místní hustá polévka, a pak rýže, brambory, zelenina, dhal, hranolky a čaj. Každá složka je na samostatném talíři a každý z nás si bere, kolik čeho chce. Je toho tolik, že to nemůžeme sníst. S plným žaludkem spokojeně usínáme.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 17.11.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň