Vejlet do Pákistánu – kapitola 8

Vejlet do Pákistánu



18.7.2001 (St) Tarashing – Herrligkoffer Base Camp – Latobah

Když kolem sedmé vstáváme, je celkem modro, jen vrcholky masivu Nanga Parbat kryjí mraky. I přesto se rozhodneme vyrazit na trek. U místních policistů, kteří sedí uprostřed vesnice v Check Pointu, zjišťuji, že sami tady chodit nemůžeme, takže si nakonec bereme jako průvodce mladíka, kterého nám dohodil náš hoteliér, za 300 rupií na den. Před tím ještě snídáme na zahradě před hotýlkem, tentokrát parathy s džemem. Chystáme se na třídenní vejlet podél jižní strany Nanga Parbat, takzvané Rupalské strany. Před devátou se vydáváme na cestu, průvodce jde vepředu, my za ním. Pro mě je to velmi nezvyklé, ale jinak to tu nejde. Hned nad Tarashingem překračujeme úzký stejnojmený ledovec, ten, který jsme viděli z hotýlku.

Dále jdeme po lukách, podél polí či mezi zavlažovacíma kanálama. Procházíme vesnici Rupal, poslední regulární vesnici v údolí, do které se už ale nedá dojet a kam se vše nosí, nejčastěji na oslech, z Tarashingu. Krajina je moc pěkná, okolo ve stráních jsou túje a borovice, v dáli je vidět jakýsi ledovec. I s přestávkou na oběd jsme o půl druhé v prvním základním táboře – Herrligkoffer Base Camp (Polský BC), nazvaný podle vedoucího prvního úspěšné expedice na Nanga Parbat, která odsud vycházela. Vrchol je podle našeho průvodce přímo nad námi, bohužel stále v mracích. Času máme dost, jdeme ještě dále. Vylézáme nahoru na morénu a máme před sebou široký ledovec Bazhin. Hanka už v kopci nadává, že tohle není žádná dovolená na zotavenou! Jde ale dál. Na začátku cesty přes ledovec se s nadávkami připojuje i Ištva, to když jim průvodce trochu poodejde a oni musí maličko hledat cestu. Po této příchodě Hanka průvodce okřikuje, užívajíc i česká slova, a on konečně zpomaluje.

Oslíci jako dopravní prostředek

Na druhé straně ledovce Ištva kontruje: „To jako tu morénu polezu zase dolů“, když musíme opět asi 150 metrů sestoupit. Dole jsou široké louky, po kterých pohodlně kráčíme, stále s Nanga Parbat v mracích nad hlavou. Po půl čtvrté jsme v Latobahu, široké louce, plné letních obydlí pastevců. Všude kolem nás je plno koz, oslů, krav a ovcí. Je tu ale i pramen vody, takže tu zůstáváme. I když nebýt našeho průvodce, asi by mi nepřišlo vhodné tu tábořit. Stavíme stany a relaxujeme. Přes louky teče nedaleko pramenící potok – náš zdroj pitné vody, koupelna i prádelna. Po chvíli přichází místní děda a nabízí nám na pití studenou kolu či fantu. Rozhodně o ně nestojíme, ale napadá mě, že by mohl mít domácí sýr.

Navečer si pro něj s našim průvodcem jdu. Je to pravý domácí sýr – panýr – čistě kozí. Skupenstvím je to spíše řidčí tvaroh s občasnými pevnými kousky. Kdyby se ale zcedil přes plátno, byl by krásně tuhý. Dáváme si ho kus do večeře a ještě z něj vyrábím sladký kozí tvaroh s kousky ananasu. Hanka celé odpoledne leží ve stanu, asi je za celý den dost unavená nebo naštvaná. Ištva ani Hanka nemají o panýr vůbec zájem, Jirka se ho též moc nepřejí, takže většina zůstává mě a ještě mi zbyde na snídani. Jen doufám, že to vnitřnosti přežijí.

Planiny na kterých žijí pastevci

19.7.2001 (Čt) Latobah – Mazeno Base Camp a zpět

V pět ráno mě Jirka budí, lezu ze stanu a společně koukáme nad sebe. Nanga Parbat není poprvé v mracích. Sice ještě není osvícená, ale i tak je pěkná. Po sedmé hodině regulárně vstáváme – přímo nad hlavou máme osvícenou Nangu Parbat (8125m), devátou nejvyšší horu světa, a vpravo vedle Raikhot (7070m). Dnes jdeme na vejlet jen bez baťohů údolím Rupal stále vzhůru, kam dojdeme. Hanka s Ištvou si pro dnešek dávají pauzu v táboře, takže jdu jen já s Jirkou a našim průvodcem. Stále mírně stoupáme, ze zhruba padesáti procent je cesta prašná či travnatá, zbytek pak jsou méně příjemné kamínky. Procházíme Shaigiri, dalším ze základních táborů Nanga Parbat, a jdeme stále na západ. Pod námi po levé ruce máme široký ledovec Toshain (Rupal), před sebou zasněžené kopce.

Nanga Parbat

Od rána je úplné jasno, nikde ani mráček, takže je i pěkné vedro. Za tři hodiny svižné chůze z Latobahu jsme těsně nad místem zvané Mazeno Base Camp, odkud se pak přes sedlo Mazeno La chodí kolem Nanga Parbat, na její severní stranu. Je to ale dost náročné a je nutné mít technické vybavení. My si tady dáváme polední pauzu a opět svižnou chůzí se vracíme zpět. Většinu cesty máme Nanga Parbat vlevo nad hlavou. O půl třetí jsme zpátky u stanů. Odpoledne slunce stále praží, nejprve se nečinně potím vedrem ve stanu, a pak hrajeme s Ištvou ve stínu stromu na celtě mariáš. Konečně v pět hodin slunce zalézá za Nanga Parbat, hned se trochu příjemně ochlazuje a lépe se tak dýchá. Po večeři a kratším povídání s našim průvodcem jdeme spát s Nangou osvícenou zapadajícím sluncem.

20.7.2001 (Pá) Latobah – Tarashing

V sedm, kdy se probouzíme, je Nanga opět nádherně osvícená, bez jediného obláčku. Dnes máme před sebou jen cestu zpět do Tarashingu, kterou jsme absolvovali předevčírem v obráceném směru. Již v devět ráno, kdy vycházíme, je opět vedro. Po tři čtvrtě hodině pohodové chůze po loukách, kde si ještě cesou fotím Nangu s různým popředím, přichází náš známý ledovec Bazhin. Tudíž nejprve musíme tak 150 metrů nahoru na morénu, pak asi hodinu kličkovat po ledovci, a pak jen sejít do Herrligkoffer BC. Dále jdeme prakticky stále mírně z kopce, po loukách, mezi políčky po zavlažovacích kanálech, které tu všude důmyslně rozvádějí vodu na všechna políčka. O půl třetí jsme zpátky v Tarashingu, našem hotýlku New Rupal. Pan hoteliér není doma, takže nás má na starost jeho bratr, který je, jak zjišťujeme, i bratrem našeho průvodce. Hotel vlastní jedna rodina – otec, jeho sedm synů; dále do ní patří tři dcery.

Myjeme se, lehce pereme a po odpoledních čapátách hrajeme karty a pak kostky. Starý otec přivádí jednu dcerku se zánětem oka. Hanka jí to ošetřuje a dává ji pár paralenů s tím vědomím, že jí to stejně nemůže moc pomoc. Hned vzápětí děda přichází znova tentokrát s nejmenší dceruškou, která se nás ale bojí a brečí. Též má něco s okem, ale snad to tentokrát není tak závažné. Opět přichází na řadu optaloframikoin a paralen. K večeři si dáváme vyzkoušenou rýži a zeleninu míchanou s bramborami. Slunce nám zapadá přímo nad Nangou Parbat, což na mě působí úchvatně. Pokouším se to nějak nafotit v různých fázích západu, ale stejně, podobné zážitky jsou objektivem nezachytitelné. Večer jdeme dříve spát, neboť ráno musíme brzo vstávat – už po šesté přijede jeep, který náš odveze dolů do Astoru. Naštěstí v noci není takové vedro, tudíž se mi spí dobře. Naše treková část expedice dnešním dnem skončila.

Zasněžené vrcholky hor

21.7.2001 (So) Tarashing – Astor – Cestou na Rávalpindi

Ráno vstáváme již o půl šesté, rychle dobalujeme a jíme již včera večer objednanou snídani – moc dobrou vajíčkovou omeletu a čapáty. Ve čtvrt na sedm nakládáme batohy do přistaveného džípu a po chvilce čekání se začínáme přískoky pohybovat dopředu. Potřebujeme sjet do Astoru a pak na Karakoram Highway a do Rávalpindi. Ze začátku jedeme velmi pomalu, cesta je velmi špatná. Přibíráme další lidi, až je náš džíp, tentokrát osobní, zcela plný. Jako kuriozita na nás působí koza, přivázaná vzadu na střeše, která každou chvíli příšerně mečí. Jedeme většinou furt dolů, podél řeky Rupal. Cestou náš předjíždí nákladní džíp, který by byl dvakrát levnější, jenom kdyby nám všichni v Tarashingu netvrdili, že dnes nepojede!

V devět hodin jsme v Astoru. Zde máme možnost buď sjet minibusem na KKH, a pak chytit nějaký bus, který vyjíždí z Gilgitu, nebo ve dvě odpoledne jede přímý bus až do Rávalpindi. Já chci sjet dolů na KKH, zde si z údajně skvělého místa vyfotit Nanga Parbat a pak si vybrat nějaký rozumný bus, který pojede okolo. Bohužel všichni tři ostatní jsou proti. Podle nápisu vzadu na autobusu, kterým bychom měli jet, a tvrzení borce, co nám prodává lístky, je vybaven klimatizací, což u ostatních možná rozhodlo, nemluvě o tom, že nebudeme muset přestupovat. Na mě působí jako malý a stísněný, bojím se, že si nebudu mít 18 hodin cesty kam složit nohy. Ale dobrá. Čekáme ve stínu domů, neboť už je zase vedro. V jedenáct vyrážíme na oběd, na který v jedné na zdejší poměry luxusnějších restaurací dvě hodiny čekáme. Zato pulau, které máme po dvou hodinách na stole, je tolik, že ho nemůžeme sníst. Tlačím to do sebe, i když už od dopoledne cítím bolesti v žaludku. Mám ho jako na vodě.

Už v tuto chvíli jsme mohli být dole na KKH a já jsem si tam mohl chvilku odpočinout! Čekáme před autobusem, už jsou skoro dvě a stále nikde nikdo. Náhle přichází jakýsi dohazovač, že tímto busem nepojedeme, ať jdeme s ním kousek kamsi za roh. Zde stojí minibus ještě menší, než u kterého jsme čekali. Vevnitř už jsou nějací Pákistánci. Po menším dohadování získáváme čtyři místa úplně vzadu. Sedíme namačkáni jako sardinky. Nohy není kam pořádně složit. Žádná možnost si natáhnout nohy do uličky; dokonce před Hankou nedrží opěrátko chatrné výklopné sedačky a kdo tam sedí, padá na její kolena. To bude jízda! Dalších tři čtvrtě hodiny popojíždíme po Astoru, než se autobus zcela zaplní, a my vyjíždíme směr Rávalpindi.

Prvních 50 kilometrů jedeme velmi pomalu dolů kaňonem po kamenito-prašné cestě. Je mi stále hůře, bolí mě břicho, nemám se jak zkroutit. V duchu nadávám jako špaček na všechny své kamarády, že se mě rozhodli zničit! Teprve kolem páté vyjíždíme na KKH. Bohužel ono skvělé místo na focení Nanga Parbat, kam se ostatním nechtělo, míjíme. Nanga se nám sice objevuje, ale z příliš velkého podhledu, už v odpoledním oparu, z ne tak dobré strany a navíc za jízdy se nedá pořádně fotit! Občas se staví na jídlo, zvláštní náhodou na stejných místech, jako když jsme jeli z Rávalpindi do Gilgitu. Mě o jídlo vůbec nejde, stačí mě, že si mohu vždy někam odskočit a zahnat palčivou žízeň. Pokouším se usnout, ale marně. Někdy po půlnoci opouštíme údolí Indusu a po KKH nabíráme směr Rávalpindi.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 15.12.2005 19:18

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň