Deník z Jižní Afriky (část 11 / 32)

Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)

6. 10. 2006, pátek

Ráno vstávám po 6:00, ale dnes mě nic nedonutí se oholit. A tak si dám jen cigaretky a kávu a v 7:15 je odjezd. V 7:30 jedeme k benzínce, kde načerpáme naftu. Ta stojí 6,26 randu a benzín stojí 5,94 randu za 1 litr. Pieter si také nechá očistit sklo po včerejší túře. Dnes bude opět přesunový den. Ujedeme asi 540 km. Naše trasa vede takto: East London – Beacon Bay – Mooiplaas – Kwahahomba – Butterworth – Ibika – Idutywa – Bashee – Jojweni – Umtata (Mthatha) – Mabede – Sidawadweni – Tsitsa Bridge – Qumbu – Tina Bridge – Mount Frere – Mount Ayliff – Kokstad – Franklin – Underberg – Hineville – Mromazana Lodge. V 9:00 projíždíme město Butterworth, kde žijí podle všeho jenom černoši. Na ulicích města panuje čilý ruch a je zde spousta lidí, kteří pendlují sem a tam. Skoro každý něco prodává. Jsou zde nějaké trhy.

V 10:15 zastavujeme před Umtatou na benzínové pumpě. Zdržíme se zde asi 30 minut. Trošku si odpočineme a nakoupíme nějaké potraviny. Město bylo v poslední době přejmenováno na Mthatha. Údajně proto, že místní obyvatelé Xhosové nemají „u“. V 11:00 jsme v centru města. Z této oblasti pochází také nejznámější Jihoafričan Nelson Mandela. Také současný prezident Thabo Mbeki je Xhosa. Mandela má v Umtatě své muzeum, které se rozhodneme navštívit jenom já a Pavel. Ostatní jdou na trh, ale jak se později dovíme, za moc to nestálo a spíše to bylo o strach. Mezitím jdeme s Pavlem do muzea. Vstup je zdarma. Byl tu jeden běloch, jinak samí černoši. Pavel nás zapíše do muzejní návštěvní knihy. Asi jsme tu první Češi. Ve velkém počtu sem chodí děti všeho věku na exkurze v rámci vyučování.

Umtata (Mthatha) - muzeum Nelsona Mandely (Jihoafrická republika)

U vchodu se potkáme s jednou takovou skupinou asi 50-ti uniformovaných asi 7-mi letých dětí. A každé toto dítě si chce s vámi podat ruku. Je to velice příjemné a lidské. Toto mě potká ještě jedenkrát, protože nám u východu opět stejná skupina podává ruce. No a odmítněte některému dítěti ruku podat. To přece nejde. V muzeu se bohužel nesmí fotografovat. To je velká škoda, protože je co zachytit. Takhle se mi podaří zaznamenat jenom jeden Mandelův obraz a také ukázky cedulek, které v době apartheidu visely například na toaletách a rozdělovaly rasy na bílou a ostatní. Například cedulka „jen pro bílé ženy“. Bez téhle fotky bych asi z mueza odejít nemohl. Expozice je věnována hlavně Mandelovi, který ve vězení ztrávil 27 let (například na ostrově Robben Island u Kapského města), ale také celému hnutí Afrického národního kongresu (ANC) za odstranění apartheidu. Jsou zde fotky z vězení, různých shromáždění i prvních svobodných voleb v roce 1994 a také z předávání Nobelovy ceny míru Mandelovi a tehdejšímu prezidentovi bělochu De Klerkovi. Nebýt těchto dvou politiků, zřejmě by v Jihoafrické republice neproběhlo předání moci černošské většině tak poklidně a nejspíše by propukla občanská válka.

V muzeu je dále spousta fotek Mandelových spolubojovníků. Nejefektnější je ovšem Mandelova fotka zachycující vězně v boxerském ringu. Před muzeem se rozhoduji fotit další dětské skupiny návštěvníků a oni se samozřejmě všichni velice rádi chtějí fotit. Každý volá „me, me“ a natahují ručičky. Je to bezprostřední, zajímavé a dojemné. Pak v 11:30 pokračujeme dále v cestě. Ve 12:45 projíždíme dalším černým městem Mount Frere. Je to zde podobné jako v Butterworthu. Zase hodně lidí na ulicích a všude pořádný mumraj.

Ve 13:30 zatavujeme na benzínce před Kokstadem a doplňujeme tekutiny. Město je prý podle Pietera pojmenována podle slavného barevného muže jménem Kok, což v holandštině znamená vařit, kuchař. Také zde kupujeme nějaké bonbóny a 4 pohledy za celkem 16 randů. Pokračujeme dále směrem do kopců. Krajina se pozvolna mění. Ubývá vzrostlé vegetace, objevuje se více trávy a také jsou zde mokřiny. V 15:30 dojedeme do Underbergu (afrikánsky „Pod horou“), ale pokračujeme dále. Projedeme městečkem Hineville v 15:50 a jedeme do hor už po horší hrbolaté cestě až do Mromazana Lodge v 16:20. Zde budeme spát 2 noci. A ubytování je na velice dobré úrovni. Jsou to velké domy se dvěma ložnicemi a dvěma socálními zařízeními. Třetí pár (tentokrát Pavel s Pieterem) spí nahoře v 1. patře. Kromě toho je tady ještě přepychově upravená společenská místnost – obývací pokoj s krbem a velkým kuchyňským koutem.

Za domem je rybník. Na přivítanou si dáme červené víno, které je pro nás připraveno. Potom se rozhoduji, že se v rybníku vykoupu. Voda sice není přímo ledová, ale moc teplá taky není. Do vody jdu v 17:30 a vydržím tam nejdéle ze všech, skoro půl hodiny. Když vylezu, zjistím, že se mi na nohou drží jakési drobné pijavice. Tak je rychle ve sprše spláchnu. Mezítím jsem půjčil kameru Pavlovi a ten nás sice amatérsky, ale přece jen zaznamenal. Teď je čas na večeři, kterou připraví Libuška. Je to slanina s vejci. Pieter pořád laškuje, že má steak v troubě a přitom má chudák k večeři jenom trošku rýže. Večer se na chvilku sejdeme všichni u krbu a povídáme si a zpíváme. Před 21:00 se rozcházíme. Před spaním si dáme ještě půl výborného ananasu, který nás stál pouhé 3 randy. Pak si ještě sednu ke svému deníku a ve 22:00 jdu spát. Zítra nás čeká cesta do Lesotha přes Sani Pass v autech s pohonem na všechna 4 kola.