Putování zemí Kemet - Asuán (část 2)

Putování zemí Kemet



Plachtění v Asuánu

Vítr nevane podle přání plachetnice. (arabské přísloví)

Při cestě do Asuánu, nejjižněji položeného egyptského města, jsme vyměnili pohodlný klimatizovaný autobus za železnici. Na jih jsme se prozíravě přesouvali v noci lůžkovým vagónem, takže velkou část z devíti set kilometrů, které nás čekaly, jsme v klidu prospali. Do cíle naší cesty jsme dorazili někdy kolem půl jedenácté dopoledne. Sluncem zalitý Asuán nás na první pohled okouzlil. Je rozložený v krásném údolí lemovaném kopci, místy má nečekaně bujnou vegetaci, která pomáhá zvlhčovat horký vzduch vysušovaný pouštními větry, a tak vytvářet příjemné klima.

Ve starověku nesl název Sunu (v řecké době Syene) a honosil se svým postavením obchodního centra Horního Egypta. Svou polohou se stal vstupní bránou do černé Afriky a důležitou křižovatkou karavan putujících do Núbie, odkud se do Egypta dováželo zlato, vzácné dřeviny, kožešiny a jiné zboží. V novodobých dějinách došlo k nebývalému rozvoji Asuánu v období stavby velké přehrady. Nyní je jedním z nejvyhledávanějších míst, kam turisté jezdí odpočívat.

Večerní trh v Asuánu

Po návratu z prohlídky Asuánské přehrady jsme se ubytovali na lodi a po krátkém odpočinku jsme se rozhodli najmout si feluku a užít si romantické odpoledne při projížďce po Nilu. Majitel lodi, starý vrásčitý Arab na nás nepůsobil příliš sympaticky, ale volných plavidel nebylo mnoho, takže jsme neměli z čeho vybírat. Kromě zamračeného majitele byl ještě na lodi asi třicetiletý Núbijec. Když jsme odrazili od břehu, zmizel záhadně na dně loďky, odkud se opět záhadně vynořil s taškou zavěšenou na krku. Během chvilky z ní vyložil na sedátko svoje zboží – dřevěná vyřezávaná zvířátka a nepřeberné množství barevných skleněných korálků. A potom jsem si všimla, že mladík nemá nohy a pohybuje se velmi mrštně po rukou. V Egyptě neexistuje žádný sociální systém, který by postiženým lidem pomáhal. Každý se musí o sebe postarat sám. Nakoupila jsem několik zvířátek a s dobrým pocitem jsem si užívala pohodového odpoledne.

Feluky jsou nezbytnou součástí Nilu

Kolem 16.00 hodiny slunce příjemně hřálo, větřík čerstvě pofukoval a my obeplouvali ostrov Elefantina (Sloní ostrov), který dostal název podle bizarních skalních útvarů, které připomínají slony. Ostrov je protáhlý a jeho obeplutí trvá při dobrých povětrnostních podmínkách přibližně devadesát minut. Asi uprostřed trasy si sluníčko i vítr řekly, že už toho pro dnešek bylo dost, že mají také nárok na odpočinek a šly spát. Plachta smutně visela na stožáru a nám nezbývalo nežli se opřít do vesel a snažit se dostat ke břehu vlastními silami. Tady musím podotknout, že naše návštěva probíhala v období ramadánu, muslimského postního měsíce, kdy každý muslim dodržuje od východu do západu slunce přísný půst. Není divu, že se všichni vyznavači islámu těší na večer, kdy se mohou najíst a hlavně napít. Když jsme se zhruba dvě hodiny po západu slunce ještě stále nacházeli uprostřed Nilu, začali jsme být i my hladoví a žízniví a jedinou naší touhou bylo dostat se na pevnou zem. Snad nějaká vyšší moc se už nemohla dívat na utrpení chudáka Araba a seslala nám pomoc v podobě říční policie, která nás odtáhla ke břehu. Opravdu upřímně jsme řekli: „Al hamdullah – díky Bohu.“

Vesnička egyptská středisková

Kde se kdo narodil, tam ať se mu dostane výchovy, a hned od dětství ať se učí milovat rodnou zem a lpět na ní. (Plinius)

Na čtyři dny se nilský parník stal naším domovem. Ty čtyři dny patřily k nejpohodovějším z celého putování. Zatímco jsme pluli k některé ze starověkých památek, které po celé délce toku lemují břehy Nilu, mohli jsme z horní paluby nerušeně pozorovat pobřeží. A bylo na co se dívat!

Výletní parníky na Nilu

Egyptský venkov vypadá, jako by se tu zastavil čas. I dnes, tak jak před tisíciletími, tu zůstaly nejběžnějším stavebním materiálem cihly uplácané z nilského bahna a usušené na slunci. Jako střešní krytina slouží rákos nebo palmové listy, pokud domy vůbec nějakou střechu mají. V jižním Egyptě prší velmi zřídka a střechy slouží spíš jako ochrana proti všudypřítomnému slunci. A tak tu doslova a do písmene platí, že na jihu má málokdo střechu nad hlavou. Nejupravenějšími budovami jsou mešity, které mají čistý bílý kabát a v té změti polorozpadlých budov působí, jako by se tam ocitly omylem Pozorovat z povzdálí vesnický kolorit je krásné (i když jeho součástí bychom asi být nechtěli), protože přispívá velkou měrou k neopakovatelné atmosféře, kterou vás Egypt okouzlí a kterou cítíte ještě dlouho po návratu domů.

Při cestě z Asuánu do Luxoru jsme navštívili dva ptolemaiovské chrámy, Kóm Ombo (Zlatý pahorek), který je zasvěcený dvěma bohům, Sobekovi a Horovi a další Horův chrám, v Edfu. Tento chrámový komplex je jedním z nejzachovalejších, patrně díky tomu, že byl dlouhé věky zakonzervován pouštním pískem. Po Karnaku je druhým největším egyptským a největším Horovým chrámem vůbec.

Z přístaviště k němu je to pěkný kousek cesty, ale my ho urazili v kočáru taženém koňmi přibližně za deset minut. Trasa vede ulicemi stejnojmenného městečka, kde zblízka vidíte pravý, nefalšovaný arabský svět. Malé obchůdky, kavárny, oslíky táhnoucí káry naložené zeleninou, to vše doplněné vyvoláváním prodavačů a nezbytným troubením aut. Každý majitel kočáru vám chce předvést, že on je nejlepší kočí a má ty nejrychlejší koně, takže jízda tam a zpět se stává velkým dostihem a vám nezbývá nežli se modlit, abyste do cíle své cesty dojeli živí a zdraví. Další nástrahou při návratu je systém řazení lodí u břehu. Nedoporučuje se jít sólo, jistější je držet se skupiny vedené průvodcem. Lodě k sobě přiráží boky a ta vaše může být třeba až šestá od břehu. Nápis se jménem na jejím boku není vidět, takže hledání se někdy stává blouděním v labyrintu. A pokud jste tohle všechno zvládli a na loď jste se vrátili bez úhony, pak už zbývá jen zamávat z paluby Edfu na rozloučenou a vyrazit na další pouť – směr Luxor.



Autor - Hana Žaludová

Zveřejněno - 16.02.2006 19:34

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň