Nepálské dobrodružství 7 – Závěr treku

Nepálské dobrodružství



7.11. Úterý

I když je večer teplo, ráno se mi vůbec nechce do zimy vstávat (ostatně jako vždy). Dnes se ale cítím nějak podivně. Špatně se mi dýchá a žaludek mám jako na vodě. Dáváme si porič a něco před osmou vyrážíme. Jsem rád, že nás dnes čeká sestup o více než 1500 metrů. Nejdříve klesáme o asi 700 metrů, abychom se mohli znovu vystoupat asi 300 metrů do necelých 4000m. V tomhle kopečku mám krizi. Funím jak stará Blažková a žaludek se mi kroutí do vývrtky.

Když vylezu konečně do sedla, jsem rád, že Jirka s Petrem již objednali čaj. Chvíli popíjíme a pak nás čeká opět sestup do Namche Bazaru. Tam přicházíme na oběd a naposledy navštěvujeme naši známou View Lodge. Jsme přivítáni s úsměvem jako staří známí. Dáváme si momo, které opět nezklamalo, a vyrážíme na další sestup. Pro změnu mě bolí koleno, a to dost. Stejné problémy má i Petr. Přecházíme dva mosty a jsme v Jorsale. Za vesnicí, u vstupu do parku Sagarmatha nás voják opět posílá k úředníkovi, který kontroluje, zda jsme zaplatili vstup do parku.

Ruda

Těch asi 1600 metrů dolů je pro moje kolena příliš, a tak se ozývají čím dál tím víc. Proto se kousek za branou do parku na mou žádost ubytováváme v jedné nepříliš drahé lodžii. Po večeři si dáváme místní specialitu - jablečný koláč. Za 50 rupií dostane každý z nás kousek, který pravděpodobně vzniknul spojením dvou čapát, mezi kterými jsou nastrouhaná jablka. Přestože to má lehce uzenou chuť, jíst se to dá.I když jsme jen tři, máme pro sebe dva pokoje - v jednom spí Ruda a druhém já s Jirkou. Místnosti jsou rozděleny jen stěnou z tenoučkých prken s velkými mezerami a skulinami. Po večeři ještě ponocováváme do „neuvěřitelných“ čvrt na deset.

Petr

Ráno po mrazivé noci nás přivítalo jinovatkou, také jezero má ledový krunýř, ale za chvíli vyjde slunce nad štíty a bude dobře. Výstup na Gokyo Peak nám trvá necelé dvě hodiny, ale našim plícím tak dvojnásobek. Představa chůze s batohem v této výšce mě děsí a jsem ráda, že jsme se nevydali dál. Pěti tisícové sedlo Cho La zůstane neslezeno. Konečně jsme na vrcholu - 5.360 m -, na kamenných stupách vlají modlitební praporky a my hledíme přes hory do Tibetu. Svítí sluníčko a výhledy jsou nad naše očekávání. Ledovec pod námi je jako na dlani a Everest na dosah ruky. Přemýšlíme, zda se ještě někdy dostaneme výš, ano, právě tady nahoře má člověk pocit, že něco dokázal. I kdyby se jenom vyrovnal se svojí leností a zřekl se na pár dní pohodlného života doma. Tvoříme vrcholové foto samospouští a prcháme dolů do vesnice. Balíme a pospícháme pryč. Na další noc bez spánku nemáme pomyšlení. Jako každé odpoledne je zima a fouká silný vítr, máme toho plné zuby, naše poslední ranní jídlo je dávno pryč. Konečně večer docházíme do Machharmy, jdeme jako domů do naší lodžie. Venku už zase mrzne a je pěkně zataženo. Že by začalo sněžit ?

Ifča

8.11. Středa

Dnes bychom měli dojít až do Lukly, a tím pádem trek zakončit. Při snídani nás baba posazuje hned vedle kamen, a tak jí můžeme koukat přímo pod pokličky hrnců. Celá rodina zrovna cosi zavařuje a do sklenic nalévají červenohnědou hmotu neznámého složení. Kolem půl osmé vyrážíme. Přestože mě bolí koleno (a Rudu ze začátku také), jdeme celkem svižným tempem směrem na Luklu. Stejnou cestou jsme už jednou šli (samozřejmě obráceně), a tak jen vnímáme, jak neustále stoupáme a klesáme. Několikrát přecházíme řeku po vysutých mostech, kde nikdy dopředu nevíme, jestli se s náma v příštím okamžiku neprolomí. Nejlepší je most rychle přeběhnout, nad ničím nepřemýšlet a mít vše rychle za sebou.

S vyjímkou jedné přestávky na čištění zubů, jdeme nepřetržitě až do Lukly. Cestou se stále ohlížím dozadu na mizející zasněžené kopce a říkám si, jestli se sem ještě někdy podívám. A když, jak to tu bude vypadat. (Především, jaký zde bude způsob dopravy - stávající pěšina či asfaltová silnice ?) Už asi v půl dvanácté jsme v Lukle. Jako první scháníme člověka, který nám prodal jízdenky, abychm si u něj zarezervovali co nejdřívější odlet do Katmandu. Zjišťujeme, že dnes se už letět nedá a nejlepší bude, když ve tři přijdeme do kanceláře Nepal Airways (u této letecké společnosti máme letenky koupené). Mezitím se ubytováváme v jedné místní lodžii, která je sice o něco dražší, ale zato tu mají levné jídlo. A hned si také dáváme do nosu, a to levné a dobré momo. Ve tři stojíme v kanceláři našich aerolinek. (Kromě Nepal Airways sem z Katmandu létají ještě tři další letecké společnosti.) Přítomný úředník nám slibuje, že zítra poletíme a ve čtyři se dozvíme, jakým způsobem. Kolem čtvrté ho znovu potkáváme a dozvídáme se, že poletíme poštovním vrtulníkem, a ať jsme zítra v sedm ráno na letišti. Do večera máme čas, a tudíž můžeme přemýšlet, jaká to asi bude sranda. Po zbytek dne se procházíme po Lukle; jdeme se podívat na konec hrbolaté přistávací dráhy, kde nás hned otravuje zdejší omladina. Cečer k nám do hotelu přichází naši známý dva Češi, které už jsme párkrát potkali. Dáváme si jačí stejk s hranolkami, a oni nám líčí své zážitky z cest po Iránu, Pákistánu a Indii. Kam se na ně hrabem. Musíme jít bohužel brzy spát, neboť i oni mají zítra ráno letět zpět do Kathmandu.

Petr

S Michalem a Olinou kecáme opravdu docela dlouho a nakonec se dík mojí zvědavosti domlouváme na pokec v Praze. Jsem celkem zvědav, s čím se vrátí.

Ruda

Ráno je opět jako z ledu, ale nebe bez mráčku. Cesta příjemně klesá, přibývá vegetace a v dálce se objevuje klášter v Thyangboche a Ama Dablam. V Phortse Tenga neodolá mlsoun Ježek chuti hrachovky, a tak se posilňujeme na poslední pořádný kopec našeho putování. Do sedla Mon-La je to 400 metrů nahoru, chvílemi po kotníky v prachu. Nechápu proč jsem se myla. Cestou do Namche potkáváme stádečko divokých horských koz a páreček Velekura himalájského, takový pávo-bažant. Cesta se klikatí nahoru a dolů, vyhýbáme se jakům, kteří nemají nic lepšího na práci, než stát uprostřed úzké cesty a čumět. V Namche jdeme najisto do naší oblíbené View Lodge, kde se dozvídáme, že tu kluci byli včera na obědě. Máme tedy jednodenní zpoždění, ale nikam nepospícháme, takže se rozhodujeme využít místní pohostinosti a zůstat tady na noc. Ježek ráno blaženě vypráví, jak se konečně pořádně vyspal a najedl.

Ifča

9.11. Čtvrtek

Snídani si vaříme sami a už v 6:45 jsme na letišti. Já si sice připadám jak pako, protože tu samozřejmě nikdo není, leč na druhou stranu kdo ví, čeho jsou Nepálci schopni, pokud jde o odlet poštovního vrtulníku. Asi v 7:30 přichází místní šéf Nepal Airways a i nám vydává jakési palubenky. Takže z letu na balíkách asi nic nebude. Teď začínáme věřit, že dnes opravdu poletíme. Má nám to letět kolem desáté. A tak tedy přibližně v poledne nasedáme s asi dalšími 18 pasažéry do Mi-8 se čtyřčlennou posádkou. Tu tvoří dva Rusové, Nepálec a letuška (hezká). Po startu se podává bonbón a vata do uší. Sedíme v zadní části vrtulníku, batohy jsou naskládány uprostřed. Výhled okénky je tedy problematický, ale stejně je zataženo, a to nejzajímavější není vidět. Vrtulník se trochu houpe a tancuje do stran, leč jinak je let klidný. Po necelé hodině přistáváme v Katmandu.

Hned z letiště si to šineme k Bimanovi pro peněžní náhradu za opožděnou bagáž. Ovšem samozřejmě na místě není nikdo, kdo by nám cokoliv řekl k danému tématu a dostáváme pouze telefonní číslo. Na něm se dovídáme, že: „Time is over“, neboli o náhradu jsme měli žádat, dokud jsme neměli zavazadla - no počkej Bimane. Přinejmenším už s tebou nikdy nepoletíme! Od Bimana jedeme do hotelu Jagat, kde si vyzvedáváme věci a necháváme vzkaz Ježkovi a Ifče. Ubytováváme se poblíž, v hotelu Kunal‘s Guest House. Není to Jagat, ale dá se (především cena je příznivá, jenom škoda, že náš pokoj nemá žádné okno, když nepočítám to na chodbu). Pereme sebe i nějaké prádlo, nakupujeme v právě objevené samoobsluze (evropského typu) a jen tak se jdeme podívat, zda najdeme tibetskou restauraci Lhasa, o které máme dobré zprávy už z Čech. Nejenže ji nacházíme, ale také v ní i pro zbytek dne končíme nejen u dobrého jídla, nýbrž i korbelu Changu (místní pivo), které mi zachutnává až tady.

Ruda

Ráno s obavami obhlížíme zamračenou oblohu a oblaka, která sedí na špičkách okolních štítů. Kdo dřív uteče, ten dřív ... Pospícháme dolů, první visutý most je samá díra, jsme dost rádi, když ho máme za sebou. Předcházíme výpravy turistů, kteří se škrábou nahoru, nezdá se nám to od nich zrovna moc rozumné. Za Jorsalou začíná poprchávat, a když si v Pagdingu dáváme oběd obloha se roztrhne v pořádnou průtrž. Vyrážíme rychle dál a v lijáku se drásáme do klouzavého kopce. Je zima, a tak si dáváme čaj, kde to jde. Prší stále víc, hory a cestu halí hustá mlha. Jsme již úplně promoklí a děsí nás představa mokrého spacáku. Konečně jsme v Choplungu, v poslední vesnicí před Luklou. Zalézáme na čaj. Je 14 30 a přemlouváme se k dalšímu pochodu. Lukla je již jen pár kilometrů před námi na kopci, ale cesta je ještě dlouhá. Totálně promoklí a zkřehlí přicházíme do vesnice a ubytováváme se v nejbližší lodžii u jedné tibetské rodiny. V kanceláři aerolinek se dozvídáme, že na zítra mají plno, ale máme to zkusit v 8 hodin na letišti, prý se uvidí. Zapisujeme se tedy na čekací listinu a doufáme. K večeři máme poprvé pravou tibetskou polévku a jíme přímo v kuchyni u paní domu. Z kuchyně mě posléze vyhání nikde nekončící zástupy švábů, všude na stěnách a stole. Jsou všude i v pokoji. Tuto noc nemám klidné spaní. A prší a prší.

Ifča



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 12.09.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň