První punská válka – díl 3

Mírové podmínky, které připravil Catulus a jimž dalo konečnou podobu lidové shromáždění v Římě, byly pro Kartágo tvrdé, ale stále ještě únosné, neboť kartáginský stát, jakkoliv byl vyčerpán momentálně válkou, měl perspektivně možnosti římské finanční požadavky splnit. Počátek mírového období po prohrané válce však byl v Kartágu provázen obtížemi, které Kartágiňané vyřešili s krajním vypětím sil a z nichž nakonec trvalý prospěch získali Římané. Tvrdým vymáháním příspěvků na kontribuci u libyjských a numidských kmenů, jež se změnilo v loupení provázené přibíjením náčelníků na kříž, vzbouřili proti sobě celé africké zázemí. Současně došlo ke vzpouře kartáginských žoldnéřů, později i žoldnéřů na Sardinii, jimž stát vyčerpaný válkou a jejími následky, nebyl schopen vyplatit dlužný žold.
Revolta se rychle rozšířila a nabyla nebezpečných rozměrů, roku 241 př. Kr. vypuklo v táboře žoldnéřů povstání, jež strhlo na svou stranu desetitisíce otroků, africké kmeny i punská města Hippo Diarrhytus a Utica, která se snažila vymanit z kartáginské hegemonie. V čele povstání stanul Libyjec Matho a kampánský otrok Spendius. Tři roky a čtyři měsíce zuřila v Kartágu a kolem Kartága válka, „jež surovostí a bezbožností překonala všechny, o kterých z doslechu víme“ (Polybios). Zde nejsou Flaubertovy popisy násilností, vražd, zákeřností, věrolomností, plenění a mučení vůbec přehnané. Úkol potlačit vzpouru připadl Hamilkarovi Barkovi, který použil všech prostředků k tomu, aby dosáhl vítězství.

Bylo příznačné, že Řím v této situaci zachoval loajální postoj, čímž dal vládnoucím kartáginským kruhům volnost k tomu, aby se podle svého rozhodnutí vypořádaly s povstalci. Ohroženému Kartágu pomohli Římané i některými praktickými opatřeními. Bez dalších požadavků propustili kartáginské válečné zajatce a posílili tak kartáginský vojenský potenciál. Dále svolili k vývozu italského obilí do Kartága, trpícího nedostatkem potravin v důsledku vzpoury, která zachvátila kartáginskou zemědělskou oblast. V roce 237 př. Kr. se Kartágiňané stali opět pány své africké državy, avšak tím jejich komplikace ještě nekončily. Pod dojmem vývoje událostí v Africe požádali roku 238 př. Kr. vzbouřenci na Sardinii o pomoc Římany, kteří nakonec této prosbě vyhověli. Když Kartágiňané projevili snahu získat ostrov zpět zbraněmi, reagovali Římané na tento pokus tak, že Kartágo postavili před eventualitu nové války.

Toto nebezpečí Kartágiňané ve své současné situaci nemohli podstoupit a byli nuceni jednat s Římem smírnou cestou. To v praxi znamenalo znovu se podrobit římskému diktátu. I tentokrát byly římské požadavky chladně promyšlené. Kartágo bylo nuceno zříci se nejen Sardinie, ale i Korsiky, a zavazovalo se platit jako odškodné Římu dalších 1200 talentů. Římské panství nad Středozemním mořem tím bylo posíleno o další dva významné opěrné body, třebaže jejich plné ovládnutí si Řím musel teprve začít vybojovávat ve vleklých a krvavých konfliktech s místním obyvatelstvem. V samotném Kartágu měly tyto události celkem nečekanou odezvu. Místo pocitu beznaděje vyvolal římský postup širokou nevoli a posílil protiřímské nálady daleko více než agitace místních protiřímských činitelů.

Nejvýznamnějším ziskem pro Řím se stala Sicílie. S výjimkou několika privilegovaných případů, jako byla Messana a království Syrákúsy, se všechny ostatní sicilské obce staly poddanými a platily Římu tribut formou desátku. Od roku 227 př. Kr. byla správa zámořských držav záležitostí úředníků, kteří měli imperium a proto byly vytvořeny úřady dvou nových praetorů, jednoho pro Sicílii a jednoho pro Sardinii a Korsiku. Oblast, ve které úředník vykonával své imperium, byla známa jako jeho „provincie“ (provincia) a tak se začal tento termín užívat k označení římských zámořských držav. Úkolem praetora bylo organizovat obranu provincie, udržovat právo a pořádek a dohlížet na vybírání daní.

Několik epizod z první punské války stojí za zaznamenání a dokreslují urputnost zápasu a rozdílnost soupeřů. První se týká konsula Marca Atilia Regula. Není pochyb, že se při tažení na Kartágo dopustil z vojenského hlediska četných chyb (nezajistil si spojení s vyloďovací základnou, ponechal Kartágu čas k opětovnému vybudování zničené armády aj.), které překonaly jen jeho chyby politické (požadavek, aby Kartágo zbouralo své hradby). Doplatil však na ně ztrátou armády i osobní svobody. Roku 250 př. Kr. se Kartáginci vylodili v dnešním Palermu a ve snaze využít příznivého obratu ve válce vyslali do Říma poselství, aby navrhlo mír. Přinutili zajatého Regula, aby je doprovázel, a nařídil mu, aby podporoval jejich požadavky.

Před odjezdem musel však odpřísáhnout, že nesetká-li se poselství s úspěchem, dobrovolně se vrátí. Regulus tedy stanul po mnoha letech opět na řečništi v senátě a ve velkém proslovu podrobně vylíčil poměry v Kartágu i jeho vnitřní rozpory a zahraniční potíže, a zapřísáhl otce, aby nepřijímali kartáginské návrhy a pokračovali ve válce až do vítězství. Když ho senát chtěl ze zajetí vykoupit, prohlásil, že jako starý muž s podlomeným zdravím nemůže být pro Řím už užitečný, ať místo něho vykoupí několik mladých legionářů, kteří se opět chopí zbraně. Přes prosby senátu, manželky a dětí vrátil se pak podle složené přísahy ke svým věznitelům, ti ho za jeho řeč vsadili do klece, jejíž dno pobili ostrými hřebíky, uřízli mu oční víčka a nahého ho vystavili na žhoucí africké slunce, až oslepl a krváceje na celém těle zemřel.

Druhá epizoda se týká Regulovy manželky. Senát jí přidělil podle práva odvety za umučení manžela dva kartáginské zajatce ze vznešených rodin. Dala je spoutat řetězy, aby se nemohli od sebe hnout a zavřela je do temné kobky. Když krátce nato jeden z nich zemřel, druhého nechala připoutaného k jeho mrtvole (podle jiné verze ho dala k ní připoutat až dodatečně). Nebylo to snad o nic nelidštější, než jak zacházeli Kartáginci s manželem, ale tribun lidu, který se o tom dozvěděl do jednoho z jejích otroků, jí pohrozil hrdelní žalobou pro „poskvrnění čistoty římského jména“. Druhého zajatce pak senát propustil a popel zemřelého dal poslat rodičům do Kartága. Třetí epizoda je čítankový příklad vlastenecké odhodlanosti a obětavosti (přitom je to historický fakt). Roku 240 př. Kr., po třiadvaceti letech těžké a vyčerpávající války, postavili římští občané ze svých soukromých prostředků 200 válečných lodí a darovali je republice. Ač byla služba v loďstvu po všech stránkách nebezpečnější než u pozemního vojska, přihlásilo se k ní dobrovolně 60 000 mladých mužů …