Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 6

Putování do Petrohradu



10. den – 21.7.2004 - Petrohrad

Dnes byla Marína docela vtipná. Vyprávěla nám vtip, který máme i v Čechách. Pak jsme šly do Kazanského chrámu, kde jsme si to prohlédly. Mají tam pomník Kutuzova a u něj klíče od francouzských pevností, jak porazil Napoleona. Bylo tam spousta lidí, kteří všichni stáli frontu na to, aby mohli políbit ikonu panny Marie Kazanské. Pak tam byla svatba, tak jsme si řekly, že okoukneme trochu ruských reálií a zůstaly jsme tam na čumendu. Chtěly jsme vědět, jak to tu probíhá. Opět se potvrdilo, že tu všechno dělají obráceně. Nevěsta stála vlevo a ženich vpravo – obráceně než u nás. Oba drželi v levé ruce svíčku a na pravou ruku (obráceně než u nás) jim kněz navlékl prstýnky. Pak je sundal, vyměnil jim je a pak ještě jednou, přitom se stále modlil, při celém obřadu se velmi často všichni křižovali (obráceně).

Když skončilo navlékání prstenů, spojil kněz snoubencům pravé ruce částí svého roucha a odvedl je do přední části kostela – toto vše předchozí se odehrávalo v zadní části. Pak se kněz modlil a nasadil snoubencům na hlavy koruny a dal jim každému střídavě 3krát napít ze zlatého kalíšku. Pak jim opět spojil ruce jako předtím, svědkové, kteří stáli za snoubenci, přidržovali snoubencům nad hlavami korunu a v tomto spojení všech 5-ti lidí 3krát obešli místo, odkud se četly modlitby. Potom přešli až k oltáři, kde se konečně políbili. Vše trvalo asi 45 minut.

Dále jsme pokračovaly přes Senovážné náměstí, kde chodil i Raskolnikov. Ochutnaly jsme v jednom bufetu pirožky nebo spíš pečivo – každá jiné. Já jsem měla samsu se sýrem, který chutnal spíš jako tvaroh. Pak jsme ochutnaly bliny, byly to palačinky jako v Chorvatsku. Já měla s nějakou oříškovou náplní.

Ze Senovážného náměstí jsme šly Sadovou ulicí. Navštívily jsme Jusupovksou zahradu, kde se smažilo na slunci spousta lidí; byli tam bezdomovci a neposekaná tráva. Voda v místním jezírku je tak zelená a plná odpadků, že nám z ní bylo trochu blbě. Přesto se v ní lidi koupali. Trochu nás zahrada zklamala. Pokračovaly jsme k Mariinskému divadlu. Proti němu je Divadlo opery a baletu. Okoukly jsme ceny vstupenek: v Divadle opery a baletu se ceny pohybovali od 70 do 540 rublů, zrovna hráli Labutí jezero a Gisel, v Mariinském divadle od 100 rublů a na programu měli Sněhurku – operu).

Mariinské divadlo, Petrohrad, Rusko

Pak jsme cestou domů chtěly ještě vidět vítězný oblouk – Novou Holandii, ale ten se nám ve spleti kanálů nepodařilo najít. Zpáteční cesta totiž vedla přes mnoho kanálů, u kterých to zrovna moc nevonělo.

Ještě jsem zapomněla na Mikulášský chrám, který jsme našly tak trochu moskevskou metodou „jdi za věží“. Je podobný Smolnému chrámu. Byl z větší části zavřený, protože v něm probíhá rekonstrukce. Opět, jako u každého jiného kostela tu byla zrovna svatba. Pak už jsme opravdu šly domů, kde jsme se najedly, zašly na internet a večer přišla Anja. Bolí jí v krku, tak jsme jí nabídly čaj a becherovku – to je ze samých bylin, takže je to lék. Viditelně byla zmatená, když před ní Eva postavila citron (k čaji). Myslela, že je to k becherovce, a tak se napila a zakousla to tím citronem. Zjevně jí to moc nechutnalo, ale asi nás nechtěla urazit. Vysvětlili jsme jí, že to není tequila a že citron je k čaji.

Pak bylo hodně veselo, když jsem se jemně opřela o Věrky postel, na které jsem seděla a na které Věrka už spala. Postel, už zřejmě dávno narušená, nevydržela. Nejen, že spadla jako tak 3krát každý den, ale navíc se zlomilo dřevo, které tvořilo kostru matrace. Věrku ten propad vzbudil, vůbec nevěděla, co se děje, ale nás to docela pobavilo (hlavně Anju – prohlásila, že si ten okamžik zapamatuje na celý život). A potom jsme se daly do spravování. Jelikož jsme schopné, tak jsme zaklínily jedno zlomené prkénko, trochu jsme to zpevnily a teď doufáme, že to vydrží. Rozhodně se Věrka do rána nepropadla.

Pak jsme učily Anju: „333 stříbrných stříkače…“. Už pochopila, jak se vyslovuje ř. Zítra máme slíbenou lekci bosenského jazyka.

Pozn.: kurva znamená bosensky to samé, co česky.

11. den – 22.7.2004 - Petrohrad

Dnes byla Marína zase vtipná. Všichni jsme se chtěli dívat na film, protože jsme mysleli, že bude místo školy. Marína tedy vymyslela rozpis video-představení – vždy po škole (od 14:00 hod) a ještě jsou ty filmy dva a každý dvojdílný. Takže zas neuvidíme nic. 

Odpoledne jsme jely metrem na Piskarjevský hřbitov, kde jsou pochováni vojáci z 2 světové války (500 tisíc vojáků, kteří zemřeli při obraně Leningradu). Jede se tam maršrutkou ze zastávky metra náměstí Lenina nebo se dá jet autobusem ze zastávky metra Náměstí Mužestva. My jsme tam šly z této zastávky pěšky. Cesta vede příjemným březovým hájem.

Piskarevský hřbitov, Petrohrad, Rusko

Na zastávce metra jsme si daly bliny – se šunkou – byly tam tvrdé ošklivé kousky. Holky měly s čokoládou – na té nejde nic zkazit. Pozorovaly jsme „blinpovara“ (náš vlastní název pro kuchaře, který dělal bliny), jak bliny připravuje.

Doma jsme dnes ochutnávaly místní bonbóny – chceme totiž vědět, které jsou nejlepší, abychom je mohly přivézt domů.

12. den – 23.7.2004 - Petrohrad

Dnes jsme při hodině poslouchali ruskou romanci – Marína chtěla, abychom zpívali, ale nějak se to neujalo. Rozhodly jsme se, že Hurvínka, kterého jsme původně přivezly pro Káťu z Moskvy, dáme Anje. Také jí chceme naučit nějakou českou píseň, nejlépe nemravnou, ale zatím nás nenapadla žádná vhodná.

Šly jsme do muzea Puškina (20 rublů) přes Něvský prospekt a pak kolem řeky Mojky. Jaké pro nás bylo překvapení, když jsme po 10 minutách chůze vyšly opět na Dvorcové ploščadi. Jediné, co na tom bylo dobrého, bylo to, že jsme se cestou stavily v antikvariátu a nakoupily jsme si pohádky a jiné knížky. Byly jsme s nákupem spokojeny. Pak jsme ochutnaly další věc z tradiční ruské kuchyně : salát vinigret. Je to z brambor, řepy, mrkve a je chutí trochu podobný bramborovému salátu. Byl dobrý.

U Puškina nebyl skoro žádný nábytek jeho vlastní, ale exkurze byla zajímavá. Průvodkyně to dost prožívala, kdybychom jí všechno rozuměly, možná by nás to i dojalo. Pak jsme jely domů, protože Eva se musela vypravit do Moskvy. Byly jsme jí doprovodit na nádraží. Jely jsme maršrutkou, alespoň jsem si vyzkoušela, jak se stopují maršrutky (lidé tu stopují ve městě i normální auta). Na nádraží to bylo pěkně přehledné, před vlakem tu stojí stevardky a na pas a jízdenku tě pustí dovnitř. Takže se nemůže stát, že nastoupíš do špatného vlaku. Na nádraží jsme si opět koupily pohádky.

Domů jsme dorazily až ve čtvrt na dvanáct, ale ještě bylo světlo. Neměly jsme klíče s tyčinkou (slouží k otvírání dveří na chodbu), protože na naší buňku jsme dostaly jen dvoje. Jedny si vzala Eva a jedny si nechala Věrka, která zůstala doma. Bály jsme se, aby neusnula, protože vždy usne jak dřevo a vůbec neví, co se kolem ní děje. Ale domů jsme se nakonec dostaly. Zase byl vidět z okna ohňostroj.

Počasí: v posledních dnech tu vůbec nepršelo a teplota asi 26 stupňů.

Pozn.: Ještě nemáme sračku, ale už jsme spotřebovaly 6 rolí toaleťáku (ten je tu v porovnání s našimi cenami drahý – asi 40 rublů za 4 roličky, a ještě je jen jednovrstvý).



Autor - Kateřina Fatková

Zveřejněno - 02.01.2006 20:48

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň