Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile

Putování nejen Patagonií



Dnes bychom měli po roce těšení konečně odlétat. A já již třetí den sípám, beru antibiotika a je mi celkově blbě. Ráno ještě běžím k doktorce, jež mi dává něco proti kašli. Nedá se nic dělat, letenka je na dnešek. Jedu tudíž vlakem do Prahy a asi hodinu čekám než z Brna přijede Kleofáš, druhý a poslední člen naší výpravy. Snažím se na poslední chvíli ještě učit španělštinu, na kterou jsem poslední měsíc neměl čas. Máme domluvený odjezd s bráchou a se Soňou, takže ve čtvrt na pět přijíždí jeho auto a vezou nás na letiště. Tady čekáme asi tak dvě hoďky. Jako překvapení se zjevují Škubánek s Jirkou, chtějí se s námi i oni rozloučit.

Někdy kolem půl sedmé podáváme zavazadla k odbavení a po sedmé se definitivně odbavujeme. S asi dvaceti minutovým zpožděním v 20:30 náš Boening 737-500 na lince PrahaPaříž začíná rolovat. Po cca hodině a půl příjemného letu jsme v Paříži. Tady se trochu bojíme, především jak zvládnou přestup naše batohy, ale ovlivnit to nijak nemůžeme. Naše letadlo na lince Paříž – Buenos Aires – Santiago de Chile má menší zpoždění, takže stíháme v pohodě a náš Boening 777-200, jedno z nejmodernějších letadel u Air France, odlétá v cca 23:30.7.12.00 (čt) Přílet do Santiaga a cesta na sever ChileDlouhý let je úmorný. Jen do Buenos Aires je to z Paříže přes jedenáct tisíc kilometrů (přesně 11 114), což je cca 14 hodin v kuse. V noci kvůli svým průduškám nemohu spát, a kromě toho mě bolí hlava. Letíme moderním Boeingem 777-200 pro 270 lidí. Každý, i v naší ekonomické třídě má před sebou obrazovku, kde kromě filmů jsou dále k dispozici informace o letu či několik počítačových her. Já i Kleofáš mastíme převážně Solitéra. Chvílemi mě bolí hlava tak, že mě nebolí už vůbec nic jiného. Pod námi je občas kromě mraků i něco vidět – políčka, lesy a nějaká obrovská přehrada na neznámé řece. Před čtrnáctou hodinou našeho (10 místního) se pod námi začíná objevovat nekonečné Buenos Aires a za chvíli přistáváme na místním letišti.

Je vidět, že jsme na jižní polokouli – je vedro. Chvilku čekání, než někdo vystoupí a dobere se palivo, si krátíme popocházením po tranzitní hale, nohy to dost potřebují. Před jedenáctou opět vzlétáme. Teď nás čeká „jen“ 1200 km do Santiaga. Místy je opět něco vidět – nejzajímavější jsou kulatá políčka, jedno vedle druhého (asi nějak speciálně mechanizací obdělávána). Čím víc se blížíme k hřebeni And, tím větší je mlha, takže když přelétáváme hlavní hřeben, kde je nejvyšší hora Jižní Ameriky Aconcagua, tak není skoro nic vidět, což je moc škoda. Za chviličku přistáváme na letišti v Santiagu de Chile. Je čtvrtek, 7. prosince 2000, 13:00 a naše jihoamerické dobrodružství ve složení Kleofáš a já právě začíná!

Úředníkům na příletovém odbavení se vůbec nelíbí můj pas, ale nakonec mě pouští do země. Stejně pouští i Kleofáše, jež má pas rozmočený a s natrženými rohy. Batohy též přistály s námi, sice mezi posledníma, a tak můžeme vyrazit. Za 1200 pesot (dva dolary) jedem busem do města, a to hned na autobusové nádraží. Zde zjišťujeme, že nám hned večer jede přímý autobus na sever do Calamy, což je kousíček od San Pedra de Atacama, kam máme namířeno jako první. S radostí si kupujeme lístky a metrem jedem do centra dokoupit, co nám chybí. Nejprve měníme peníze, a pak dokupujeme benzín do vařiče a zázračně i bombu na plynový vařič Var (na ulici Santa Domingo, mezi Puente a Bandera). Takže máme vše, co potřebujeme.

Teď už jen dvě hodiny vyčkáváme na nádraží a přesně v sedm odjíždíme busem společnosti Tur-Bus směr Calama. Cena je 23 000 peset za jednoho a jde o třídu autobusu semicama, tedy něco mezi salónem a obyčejným busem, takže sedadla jdou celkem slušně sklopit a ještě je pod nimi sklopná speciální opěrka na nohy. A dvakrát během cesty dostaneme jídlo – jedno teplé a jedno studené. Vyjíždíme ze Santiaga a zatím ještě kolem cesty je zeleň a vinice, dokonce i plantáže opuncií a jiných plodin. Ale kopce jsou porostlé pichlavými keři. Kolem deváté padá tma a my usínáme.

8.12.00 (pá) Příjezd do San Pedra de Atacama

Když se ráno probouzíme, kolem nás je jen poušť. Jsme tak 500 kilometrů severně od Santiaga. Silnice vede skoro furt rovně a kolem jsou jen kameny, úplně holé kopce či hnědý prach. Všechno je vlastně hnědý. Kolem poledního jedeme chvíli podél moře – Tichého oceánu, což je vítaná změna. Párkrát také přejíždíme koleje, jež mají velmi malý rozchod a na kterých dle Kleofáše jezdí jen náklaďáky. Krajina se nemění, zpestřením je vždy pár samot (estancií, vzdálené od sebe tak sto kiláků), nějaké fabriky, výsypky nebo alespoň billboardy. Též mě zaráží pomníčky vedle silnice, jež pozůstalí stavějí obětem nehod, je jich celkem hodně…

Kolem druhé odpolední přijíždíme po 1350 km do Antofagasty, čtvrtého největšího města Chile (225 000). Leží u moře a ve svazích nad ním, kousek do Panamerické silnice a vypadá celkem pěkně. Tvrdí to i Kleofáš, znalec místního přístavu a pláží. Většina lidí zde vystupuje a my, skoro prázdní, pokračujeme dále. Po třech hodinách vystupujeme v Calamě, když bus pokračuje ještě kousíček dál, do obrovského měděného dolu nad městem. Hned za půl hodinky nám jede bus do sto kilometrů vzdáleného San Pedra de Atacama, což je náš první cíl, a v 19:30 po více než 24 hodinách v busu a ujetých cca 1700 kilometrech jsme na místě.

Od doby, kdy tu Kleofáš byl, tu lehce podražili, takže bereme zavděk kempinkem za 3,5 dolarů na jednoho. Zase leží v klidném místě a jsme v něm úplně sami. Ještě po setmění vyrážíme do ulic, zjistit kolik stojí zájezd do Bolívie na Lagunu Verde, kam moc potřebujeme, a kolik by stál vejlet do měsíčního údolí. V jedenáct hodin, po dvou dnech a dvou nocích v sedě zaslouženě usínáme.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 30.06.2005 01:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň