Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)

Putování nejen Patagonií



4.2.01 (ne) Kemp Confluencia – Plaza de Mulas (Base Camp)

Ráno kolem tři čtvrtě na devět vyrážím společně s Argentinkou a Francouzem směrem na Plaza de Mulas, což je základní tábor pro výstup klasickou cestou na Aconcaguu. Nejprve trochu stoupáme, a pak jdeme dlouho širokým údolím prakticky po rovině. Voda je kalná a slunce krásně svítí. Bohužel Aconcagua je schovaná někde vpravo za skalami. Potkáváme další zajímavé národy, nemluvě o těch, které jsou všude, jako Belgičany či Rumuny s vlajkou na batozích. Také nás míjí dva Kladeňáci, celí šťastní… Batoh je příšerně těžký, ramena bolí, jednu teleskopickou hůlku má stále Argentinka – takže jsem rád, že si děláme častější pauzy, celkem asi čtyři.

V závěru cesta prudce stoupá po moréně až na Plaza de Mulas, která leží ve výšce 4260 metrů. Je čtvrt na pět, zvládli jsme to i s pauzami za sedm a půl hodiny. Je tu neskutečně stanů, jak v nějakém obrovském kempu u moře, guarderia parku, stanice první pomoci, několik velkých stanů, které slouží jako restaurace. Jsem rád, že tu končím, mám toho dost. Stavím stan, Francouz hned vedle a Argentinka to má nejlepší – ta tu má svého přítele v restauračce. Blbé je, že odpoledne poletují po kempu sněhové vločky, jakpak je asi nahoře? Večer se vyjasňuje, ale vrchol Aconcagui je dle místních pracovníků parku schován za skalní stěnou. I tak je západní stěna impozantní. Kolem tábořiště je hafo suchých záchodů schovaných do stanových budek, o podstavě metr krát metr a výšce dva metry. Kdo je nebude používat, zaplatí pokutu 100 dolarů, což je vcelku velká sumička. Hlava mě bolí na noc jen trošičku, snad je to jen z celodenního ostrého slunce.

5.2.01 (po) Plaza de Mulas – Bonete – Plaza de Mulas

Dnes mám odpočinkově-aklimatizační den. Rád bych si vyšel na kopec Catedral (5300m), o kterém mi vyprávěl Kleofáš, který se na Aconcaguu neúspěšně pokoušel vylézt před třemi roky. Včera večer jsem se ptal guarderparkera, kudy se tam dostanu. Prý k hotelu, do údolí za ním, a pak se cesty dělí doleva na Bonete a napravo na Catedral. Beru si jen teplé oblečení, návleky na sníh a vyrážím. Kus za hotelem Plaza de Mulas, který stojí asi čtvrt hodiny chůze od Plaza de Mulas, je jasné, že jsem se napálil. Cesta na Bonete je nepřehlédnutelná, ale žádnou jinou cestu tu nevidím. Buď se ztrácí pod obrovskými sněhovými poli, či vede úplně z druhé strany. Když už jsem tady, jdu alespoň na Bonete.

Za půl hodiny jsem na vrcholu, ve výšce 5100 metrů (podle Kleofáše a jedné mapy) či spíše 4850 metrů (podle mého výškoměru a mapy, kterou jsme viděl v hotelu). Je odsud nádherný rozhled na všechny strany – pochopitelně na Aconcaguu (i když asi ne hlavní vrchol), na Tupungáto, na hranici, do Chile i na ten Catedral. Slunce praží a vítr vůbec nefouká, kéž by takové počasí bylo i při výstupu na vrchol. Vracím se dolů. V základním táboře je vedro i na kraťasy a triko, ale asi jen do čtyř hodin, kdy se trochu ochlazuje. Peru si a lenoším, hlava trošku bolí, ale je to v pohodě. Většinu času trávím zalezlý ve stanu, i když je v něm vedro, nechci se moc vystavovat slunečním paprskům. Kolem mě je tak stovka stanů, ale já mám vchod natočený tak, že ven žádný nevidím, jen samé hory. Vzpomínám na Kleofáše, který se dnes vrací domů, někdy kolem třetí by měl letět nad Aconcaguou, ale žádné letadlo neslyším.

6.2.01 (út) Plaza de Mulas – Plaza Canada – Nido de Cóndores – Plaza Canada

Původně jsem chtěl dnes uskutečnit jen aklimatizační výstup a vynášku na Nido de Cóndores (5350) s návratem zpět, ale včera večer jsem se bavil s dvěma Novozélanďany, které jsem potkal už v Mendoze, když jsme si společně kupovali permity. Ty mi řekli, že půjdou na Plaza Canada (4900m). Přišlo mi to jako dobrý nápad, takto budu spát postupně a ne šokem o 1100 metrů výše. Kolem osmé snídám a přibližně s první sluneční paprskem, ve čtvrt na deset, vyrážím. Jde se stále prudce nahoru, vyšlapanou pěšinkou v suti, nedá se to splést. Pouze plný batoh, ze kterého jsem na Plaza de Mulas nic neodložil, mě tíží. Po třech hodinách jsem na Kanadě. Stavím stan, obědvám obligátní čokoládu a bavím se s jedním Izraelcem, který vypadá dost unaveně. Naštěstí si sem přinesl jen nějaké věci a vrací se dolů.

O půl druhé vyrážím nalehko, opět jen s dostatkem teplého oblečení v batohu, neboť tady se počasí může zhoršit velmi rychle, na aklimatizační vycházku na Nido de Cóndores. Cesta je opět v pohodě, jen kdyby se mi lépe dýchalo a nemusel jsem se tak často věšet na hůlky a odpočívat tak. Za dvě hodiny jsem nahoře. Nido de Cóndores je relativně rozlehlá plošina, kam se vejde fůra stanů. Všude kolem jsou samá hovna, vzduchem poletují kusy toaletních papírků – fuj. Hlava bolí, takže se zdržuji jen chvíli v hovoru s dvěma Bavoráky, kteří jdou pozítří na vrchol přímo odsud a pak hybaj dolů. Cestou potkávám dva Čechy z Polabí, s krosnami, v maskáčích, jen v obyčejných kožených bundách a vojenských ušankách. Už se jednou museli z Nida kvůli bolestem hlavy vrátit. Přeji ji, ať je to teď lepší. Hlava mě bolí i po návratu ke stanu, snad acylpyrin zabere. Kus od tábořiště teče voda, teď večer strašně kalná a vedle čistý potůček, jen velmi malý. Když naplním půl termosky, rezignuji na další nabírání. Opět celý den pražilo slunce. Dlouho nemohu usnout, je vedro, venku skoro úplněk a hory jsou tak nádherně osvícené. Naštěstí mě bolest hlavy skoro ustoupí.

7.2.01 (st)Plaza Canada – Nido de Cóndores

Vstávám po osmé a po deváté se slunce nad hlavou vyrážím. Je strašné, jak dlouho mi samotnému trvá balení, tolik věcí a pak ten stan. Ale je to stále lepší než ho stavět, to je, hlavně ve větru, v jednom na dlouho. Jdu po známé cestě, jen zatěžkán plným batohem a již ve tři čtvrtě na dvanáct jsem na Nido de Cóndores. Jsem příjemně překvapen, jak mi to šlo rychle, rychleji než bez batohu, a to jsem se taky každou chvíli zastavoval. Opět stavím zdlouhavě stan, bavím se s dvěma Čechy ze včerejška, kteří právě vyrážejí nahoru do posledního tábora, na Berlin. Času mají dosti, je to tak dvě až tři hoďky s batohem. Blbý je, že tu není pořádná voda, zbytky sněhu (ledu) nic moc a jezírko je dost eklhaftní. Nakonec se rozhodnu pro vodu z jezírka, kterou sterilizuji. Jen škoda, že jsem si nevzal více sterilizačních tablet.

Nido de Cóndores znamená hnízdo kondorů, žádný tu ale nablízku nehnízdí, ani žádného nevidím kroužit nad hlavou. Asi se bojí tolika lidí. Ležím ve stanu, relaxuji, slunce praží a já se nechci spálit – krém dochází s ledovcové brýle taky nemám. Odpoledne, když na jezírku roztaje všechen led, voda vypadá ještě hůře než v poledne – na dně je spousta hoven a zbytku použitých papírů, ale snad sterilizace stačí. Kolem půl páté se na obloze objevují první mráčky, první ode dne, co jsem přišel na Plaza de Mulas. Čert ví, co to věští. Večer před západem slunce se však rozplývají.

8.2.01 (čt) Nido de Cóndores – Refugio Berlin – Nido de Cóndores

Dnes mám další aklimatizační den. Nemusím tudíž balit stan, jen ho musím lépe přidělat. Celou noc příšerně fučelo a stan se klepal. Ještě více se klepal prázdný stan vedle mého. Kolem dvanácté vyrážím opět jen s teplým oblečením v batohu, ze strachu z pověstného viento blanco, na aklimatizační vycházku na Berlin, který leží asi o 450 metrů výše. Po pohodlné pěšince, vyšlapané v jemné suti, jsem za hodinu a deset minut u Refugia Berlin (5780m). Jde vlastně o tři refugia, dvě malinká (Plantamura a Libertad) a jedno větší, nové, z roku 1998 – Berliner Hütte. Větší vypadá příjemně, jde o trojúhelníkovou stavbu s malinkým vchodem jen půl krát půl metrů. Místa na karimatkových matracích je tu tak pro 6 až 7 lidí. Kéž by tu, až sem zítra přijdu s batohem, bylo volno, abych nemusel stavět stan.

Zrovna se vrací z vrcholu skupina Rusů, ti kterým patří i ten prázdný stan na Nidu. Nahoru vycházeli už ve čtyři hodiny ráno. Taky tu vidím český stan, Češi teď budou někde nahoře na vrcholu. Půl hodinu posedím před chatkou a vracím se zpět na Nido, které je v podstatě těsně pod sedlem. Z tohoho blizoučkého sedla je krásný pohled od severozápadu po severovýchod. Pod Nido vede od severovýchodu ledovec Güssfeldt Sur, který si fotím. Odpoledne kecám s třemi kluky ze Santiaga, kteří táboří opodál. Dobré je, že mluví anglicky, takže se můžeme bavit nejen v primitivních větách a frázích. Jak říkají, Chilanů je tu celkově málo. Celý den opět praží slunce.

9.2.01 (pá) Nido de Cóndores – Refugio Berlin

Dnes mě čeká cesta do posledního výškového tábora, Refugia Berlin, kde jsem se byl již včera podívat. Cestou fučí jako prase, jak může být dnes na vrcholu? Za hodinu a půl jsem, kolem půl jedné jsem u refugia (5780m). Bavím se s jedním Čechem, z té dvojice, co je stále potkávám. Včera byli úspěšně na vrcholu. Vyrazili v pohodě až se sluncem v devět a v půl deváté večer byli zpět. Jsou to čímani – obyčejné boty jako já, maskáče, na hlavě ušanka. V refugiu jsou jen tři spacáky a nikde nikdo. Mám štěstí, utábořuji se zde. V rohu vedle vchodu je dostatek potravin, které tu nechávají ti, co už je nechtějí nosit dolů. Něco málo z nich testuji, třeba sušené broskve jsou moc dobré. Přemýšlím, jestli někde na světě je výše položená chata, kde by se takto dalo homelessit! Voda tu není, tavím si proto led, co je za chatou, na večer. Beru si batoh s oblečením, chci se jít projít co možná nejvýš kvůli aklimatizaci. Ujdu asi dvacet výškových metrů a vracím se. V tomto větru nikam nejdu. To akorát bere síly. Jak je ale o tisíc metrů výš? A co zítra? Raději sedím nabalený v refugiu a nicnedělám.

Kolem čtvrté přichází první majitel spacáku. Je to Němec z Postupimi a vrací se z vrcholu. Dokázal to i větru. Taky má péřovku a péřové rukavice. Za hodinu přicházejí další dva – jeden taky Němec a druhý Rus, jejich kamarád. Ten druhý Němec je úplně na dně. Není schopen slova, myslím že i nevidí, v refugiu se jen plazí a na mě sípe něco anglicko-německy. Takto bych nechtěl zítra vypadat. Vedle refugia přibývá několik stanů. V jednom z nich jsou pro mě dobří exoti – dva Íránci. Jeden byl až na vrcholu, druhý kousek pod vrcholem. Mají můj velký obdiv. Hned po návratu z vrcholu balí stan a vrací se dolů. Nechávají tu nějaké jídlo – íránské datle a ořechy jsou moc dobré. Do noci se už do refugia nikdo nenastěhuje, takže mám večer nejprve v němčině, prakticky bez angličtiny, později naštěstí v ruštině, přes toho Rusa, který již několik let žije v Německu a v současnosti organizuje zájezdy na Kavkaz. Ruský Kavkaz je prý bezpečný, včetně Elbrusu. A ne, jak mi včera tvrdili Rusové. Horší to je dnes s Pamírem či Ťan-šanem. Tam se moc jet nedá. Beru si acylpyrin, ale stejně nemohu usnout. Hlavně z toho, co bude zítra. Venku je slyšet vítr a co já ve velkém větru? Usínám až někdy po půlnoci.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 29.09.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň