Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)

Putování nejen Patagonií



10.2.01 (so) Refugio Berlin – vrchol Aconcagua (6959m) a zpět

Kolem půl sedmé jdu na záchod. Kolem refugia vidím svítící čelovky lidí, co už jdou nahoru. Zdá se mi zima, ale vítr je snesitelnější než včera. Nikam se mi moc nechce, lezu zpátky do spacáku. Lepší to už ale nikdy nebude, kolem sedmé vstávám a je rozhodnuto, jdu do toho. Dnes se pokusím vylézt (vyjít) na vrchol Aconcagui, resp. dojít co nejvýš a vrátit se zdraví a bez omrzlin. O amputacích končetin z Aconcagui jsem toho slyšel a četl dost. A to se stalo i v lednu, v plné letní sezóně. Vždyť větrný efekt může tady v pohodě udělat efektivní teplotu i o –40° či –50°C. Snídám instantní vločkovou směs, co mám od Rakušáků ze San José, a vařím si též zásobu čaje do termosky. Oblékám si na sebe úplně všechno, co mám. Do baťohu dávám i kraťasy jako další vrstvu, když bude nejhůř a teplé ponožky, jež se dají natáhnou na ruce. Po pravdě mám strašný strach jen ze zimy a větru.

Boty mám obyčejné, kožené, zatímco většina lidí má mnohem teplejší plastové duplexy, na ruce mám buď prstové rukavice, co hned profouknou, či palčáky, ne zase tak moc teplé. Oboje dohromady se nosí dost blbě. Absolutně všichni tu mají ledovcové brýle s kryty do boku a většinou i na nos. Přes to třeba ještě často lyžařské. Já mám své vietnamské, za 100Kč. Taky o návleky na boty, proti kamenům a chladu, se bojím. Nevím, jak vydrží provizorní vyspravení repšnůrou. Češi mi včera řekli, ať vyrazím o hodinu dřív než oni, takže dle jejich rady v osm nula nula opouštím refugio. Zima se dá celkem vydržet, moc nefouká, jen ze začátku cejtím chlad na nohy. Snad to rozejdu. Jdu, co můžu, to jest pomalu. Teleskopy se opět osvědčují jako úžasné odpočívadlo. Každou chvíli se do nich zavěšuji a funím. Kolem deváté vylézá slunce, takže přichází na řadu sluneční brýle. Skoro vůbec nevidím, jednak si je stále orosuji funěním zevnitř a jednak jdu přímo proti slunci. Ještě, že cesta je jen jediná a stačí se tudíž koukat jen pod nohy.Postupně předcházím asi tak 15 – 20 lidí, co vyrazili o hodně dříve. Nejdu o nic rychleji, ale oni se asi časněji zastavují na delší pauzu. Ve výšce 6500 metrů se musí kus kopce traverzovat. Cesta je sice široká, ale jednak je tu ještě stín a jednak tu opravdu fučí. Trochu znejišťuji, ale jdu dál. Na konci traverzu cesta vede přímo nahoru. Začíná myslím to nejhorší, co na celé cestě na vrchol je – Canaleta. Jde o zhruba 350 výškových metrů ujíždějící suti, jak v Alpách či Dolomitech, ale tak o čtyři kilometry výš. K tomu zima, neboť slunce zde ještě nevyšlo, vítr, naštěstí slabý, a neschopnost se nadechnout.

Občas si dávám pauzu i po dvou krocích či dokonce i po jednom výškovém metru. Neskutečný. Cesta je nekonečná a vrcholová skála furt stejně daleko. Po dlouhém boji a jediné pauze na čaj a kousíčku čokolády (na jídlo nemám ani pomyšlení) jsem na hřebenu mezi severním a jižním vrcholem. Pod sebou vidím jižní stěnu – dost dobrá. Je to pátý největší sráz na světě. Cestu ba vrchol vede nyní kus pod hřebenem, na něm by to bylo asi dost nebezpečné. Podivně se stáčí doleva, pak dva kroky přes skalní výšvych a najednou není jít kam výš, jsem na vrcholu Aconcagui ve výšce 6959 metrů nad mořem! Nemůžu tomu uvěřit Je 12:25 což jsou necelé čtyři a půl hodiny, a to jsem plánoval tak šest, sedm hodin. Na vrcholu jsou dva Poláci, jež přišli přes ledovec, takzvanou Polskou cestou. Já fotím je a oni zase mě. Jeden Polák bude asi nějaký nabušenec, byl třikrát na Everestu a lezl i jižní stěnu Lhotse.

Na vrcholu se dostavuje známý efekt – ta příšerná radost a to že nevěřím svým očím přebíjejí vše ostatní. Taky ve výšce sedm kilometrů se nedejchá nejlépe. Takže naslepo fotím na všechny strany a též vrcholový kříž (dva zkřížené kusy plechu či čehosi podobného, zaražený mezi šutry a kolem fůra amuletů a fotek, výška tak osmdesát centimetrů), ke kterému kladu kvůli focení českou vlajku s brontosaurem. Předpokládám, že tak vysoko brontosaurus ještě nebyl. Vždyť stojím na nejvyšší hoře ležící mimo Asii. Slunce praží, nikde ani mráček a na vrcholové plošině vůbec nefouká. Je vidět hotel na Plaza de Mula, Nido i Berlin, takže ti, co dole tvrdili, že vrchol není vidět, neměli pravdu. Taky vrcholový křížek je schovaný pod nejvyšším bodem. Možná si všichni mysleli, že vrchol je zasněžený, ale to je jen ten nižší, jižní. Poláci odešli, sedím tu sám a žvejkám čokoládu a piji čaj, spíš ale jen tak z principu, než z potřeby žízně či hladu. Je absolutní pohoda, ale musím dolu, bojím se teď nejvíc oči.

Mohl jsem tu být tak dvacet, třicet minut. V Canaletě potkávám většinu lidiček, které jsem ráno předešel. Nezávidím jim, ale většina z nich se dostane v pohodě na vrchol. Dolů se jde moc dobře, zastavuji se jen hlavně kvůli kolenům, aby si odpočinuly, občas se taky potřebuji pořádně nadechnout. Je stále skoro bezvětří, vítr začíná až tak posledních tři sta výškových metrů nad Berlínem. Ve tři čtvrtě na tři jsem zpátky v refugiu. Jsem lehce unaven, ale spíše psychicky, pořád tomu nemohu uvěřit, napětí bylo asi zbytečně velké. Jsem ale naprosto spokojen. Piji čaj, na jídlo nemám ani pomyšlení. Jen ležím a žvejkám oříšky a sušenky. V refugiu se ubytoval kuchař a průvodce jedné anglické výpravy – Argentinec. Je fajn, akorát že v refugiu již od tří hodin nepřetržitě do noci hoří jeho benzínové vařiče. Po chvíli přichází osamocený Polák, jež se ukládá hned vedle mě. Je to skvělý si pokecat česko-polsky. Zítra jde na vrchol. Večer přicházejí tři Argentinci. Blázni, bez stanu, bez aklimatizace, přímo ze základního tábora. Docela se o ně bojím. Hlava mě třeští, trošku se klepu zimou, ale nic si neberu. Teprve na noc, abych vůbec usnul, si beru jeden paralen. Vlastně ani netuším, v kolik hodin usínám.

11.2.01 (ne) Refugio Berlin – Plaza de Mulas

Již v půl páté začínají hučet vařiče, Argentinec začíná chystat snídani pro svou výpravu. Kolem osmé odchází směrem k vrcholu Polák. Když v devět se sluncem vstávám, divím se že argentinský kluk leží v rohu. Prý dnes nikam nejdou, nedivím se, venku příšerně fučí. Dnes bych na vrchol jít nechtěl, zmrzl bych ve třetině cesty. Pomalu balím, kecám s třemi bláznivými Argentinci, kteří jsou naštěstí v pohodě a ve větru po desáté hodině odcházím dolů směrem na Plaza de Mulas, která leží o 1500 metrů níže. Po známé cestě v pohodě sestupuji. Míjím Nido de Cóndores, pak i Canadu. Slunce praží, ale stále fouká. A tu náhle pode mnou ujíždí suť, ve vzduchu sebou škubnu, visím je na hůlkách a vzápětí ležím na zemi. Jsem v pořádku, oblečení též, jen jedna hůlka je ohnutá. Co naplat, teď už to s ní vydržím.

Znatelně zpomaluji, dost se bojím, prudší místa raději obcházím serpentinami. O půl jedné jsem v základním táboře. Ve větru stavím stan, vařím si oběd a v poledním sluníčku po dlouhé době peru pár základních hadrů. Dnes už nikam nemusím, mám pohodu. Asi čtvrt hodiny chůze od tábora stojí hotel Plaza de Mulas, kam se jdu kvůli mapám podívat. Ale z těch, které tam nacházím, toho moc nevykoukám. Nejlepší jsou vlajky i trika, co jimi je celý hotel vyzdoben. Z 99% jde podle mě o normální výstupy, stejnou nejjednodušší cestou, jakou jsem šel já, ať už v rámci organizovaných zájezdů či neorganizovaných part. Taky datumy výstupů jsou klasická – od konce prosince od konce února. Nacházím i českou vlajku od pardubické cestovky CVOK, řekl bych tak šest let starou. Jmen je na ní hafo a data výstupů různá. Nejlepší je nápis: „Miroslav Jakeš 8.7.86”, nemluvě o dalších jeho výstupech. V zimě to může být zážitek. Davy tu určitě nejsou. Také se drze připisuji. Jinak celý velký hotel slouží jako luxusní a drahé ubytování. Dá se tady také za 10 dolarů vysprchovat, případně též za 10 dolarů zatelefonovat. Odpoledne a večer již jen ležím ve stanu a hraji karetní solitér, moji nejoblíbenější, neboť jedinou, zábavu zde na Aconcague.

12.2.01 (po) Plaza de Mulas

Dnes je absolutně pohodový den. Kdybych šel nahoru, byl by to den aklimatizační. Mám do odletu fůru času, tak nechávám odpočívat kolena. Taky ve městě bych jen utrácel. Celý den ležím ve stanu a buď nic nedělám, či si hraji solitér. V poledne vyrážím kousek nahoru na morénu. Jdu tak dvacet minut, chvíli posedím a vracím se zpět. Slunce opět praží celý den. Akorát odpoledne měl přijít Polák, co se včera pokoušel o vrchol a co jsem si s ním dal tady sraz. Ale buďto mu nevyšlo počasí, nebo se někde zasekl. Třeba se ještě potkáme na Confluencii.

13.2.01 (út) Plaza de Mulas – Confluencia

Ráno vstávám něco málo před sluncem, Pokouším se fotit slunce těsně nad Aconcaguou, nevím jak to vyjde. Před jedenáctou v pohodě vyrážím. Čeká mě známá cesta dolů údolím Horcones Superior na Cofluencii. Jen batoh mám o nějaké to kilo jídla lehčí. Nejprve to jde po moréně dolů, a pak dlouhatánským údolím. Když jsem šel nahoru, vůbec jsem si neuvědomoval, kolik cesty se šlo přímo širokým řečištěm. Batoh si mi zdá těžší než předevčírem. Co naplat; ve vedru, jen v tričku a kraťasech jsem svižnou chůzí ve čtvrt na čtyři (za 4 a půl hodiny) na Confluencii. Moje vyrychtovaná kolena docela trpí i na této skoro vodorovné cestě. Je poznat, že by potřebovaly generální pauzu, neboť každou chvilku mi ujede noha z nějakého malého kamínku do prachu. Na Confluencii je překvapivě dost stanů. Stavím svůj a lenoším.

Z odpolední pohody mě vytrhává až gaučo honící neposlušnou mulu, který v rychlosti vlítne do bahnitého potůčku, který teče kousíček od stanu, a celý mi ho nahodí blátem. Bohužel mám otevřený vchod právě na tuto stranu, takže bláto letí i dovnitř na věci a na mne. Sice nadávám jako špaček, ale alespoň mám nějakou činnost – odstraňování smradlavého bahna z věcí.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 06.10.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň