Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)

Arica - národní park Lauca - jezero Chungara – Putre

3/7/2003

Včera odpoledne jsem tedy vyrazil do města Arica, kde bychom měli být snad dnes večer. Je zvláštní, že mraky tu jsou téměř výhradně jaksi rozmázlé, jako bývají ty opradu vysoko. Když jsme vyjížděli, zapadalo zrovna slunce, což činilo celou tu scénu opravdu impozantní. Kupodivu bylo asi půl šesté. Elian tvrdí, že před nějakou dobou vláda posunula v Chile hodiny, aby lidé chodili spát dřív a vstávali zase brzo do prace. On je taky kapitola sama pro sebe. Nedlouho po odjezdu ze Santiaga se dal se mnou do řeči, a protože mluví (snad jako jediný tady) slušně anglicky, docela nám to šlo.

Povahou mi ukrutně připomíná mého italského bratrance Stefana, aspoň z doby, kdy mu taky bylo osmnáct. Elian sice nehraje na kytaru - kreslí komiksy - ale je to přesně stejná směsice hyperaktivity, talentu, sebevědomí a takové nějaké naivity. Posuďte třeba tohle - ve svém věku chodí s holkou, které je čtyřiatřicet a chce si ji neprodleně vzít a mít s ní děti. Právě se k ní vrací do Aricy po čtyřech měsících v Santiagu (kde žil v přísném celibátu, přestože vypadá hodně jako pan Matrix) a napadlo ho, ze slečně zatají svůj příjezd a zjeví se jako milé překvapení, obrazně řečeno se snubním prstýnkem v zubech. Já jen doufám, že mu to dopadne dobře, je to fakt sympaťák, i když po 24 hodinách v autobuse už mi taky trochu leze na nervy.

Těch asi 1500 km, které leží mezi Santiagem a Aricou jsou kolem Panamericany k vidění jen nekonečné hnědé a pusté kopce a pláně, tu a tam ozdobené betonárkou nebo fabrikou na síru s archaickou železniční vlečkou. Mám pocit, že čím dál na sever, tím jsou ty osady zchátralejší a zajímavější. Není výjimkou minout třeba rozpadlé obvodové zdi deseti domů a u nich například kostru autobusu.

Místní mají také zvyk (snad ještě z dob, kdy Inkové počmárali Nazcu) skládat podél silnice z kamení ruzné nápisy a pomníčky. Často jim dominuje takový půlpsíbouda kostelíček, a někdy si z toho asi taky dělají srandu - míjeli jsme jeden takový kostelíčkový pomník, kolem něhož byla z bílých oblázků vyskládána ohrádka a z ní na silnici jásal kamínkový nápis "kung fu". Jinde zase "hare krishna", což tady opravdu působí legračně. Jo, taky začínám trochu smrdět. To brzo.

později

Elian mě upíchnul u své babičky a sám odjel překvapit přítelkyni. Babička je moc milá paní, ale žije ve velmi bídném obydlí na periferii Aricy. Stěny jsou z neomítnutých tvárnic a střecha z čehosi jako papundekl, se zamřížovaným střesním oknem přibližně v nohách mé postele. Staré paní to to ale na zdraví zřejmě neubírá. Po návštěvě koupelny mohu odpovědně prohlásit, že její zažívací trakt je dosud schopen neuvěřitelných výkonů. Tady už je to více Jižní Amerika jak jsem si ji předstaoval, ale všichni jsou pořád velmi milí, takže se nebojte - vy co se máme rádi. Dobrou noc.

4/7/2003

Ráno jsem se přestěhoval od babičky do ubytovny a zbytek dne jsem strávil couráním po městě. Na zítřek jsem si zařídil jízdu do Putre a k jezeru Chungara a v neděli autobus do La Pazu. Takže hory. Teprve poté mi došlo, že jet na výlet, který těch 4500 m od oceánu k Chungara vystoupá během pár hodin, není možná ten nejlepší nápad. Ale aspoň zjistím jak jsem na tom s dispozicema k výškové nemoci.

Aricu jsem prochodil křížem krážem, je to co do velikosti takové půl-Brno s živým centrem a ospalými zakoutími okolo. Jak jsem tak chodil cik cak pres centrum na okraj a zpět, připadal jsem si spíš jako že já stojím na místě a ten lidský ruch vždycky odněkud vybublá, probrebentí okolo mě a zase odezní. Nad městem je kopec jakési památné bitvy, v níž Chilané šlohli Boliviánum poslední kus pobřeží (což jim poškozená strana dodnes nezapomněla), také tam stojí takový ten rozpažený Ježíš riodejaneirskeho typu, jen o dost menší. O rozeklaných útesech a vlnách majestátně se o ně tříštících už bylo napsáno tolik, že se omezím na konstatování, že na kopci je hezky a je z něj vidět na město a na oceán.

Místní přístav je přehlídka tichých rezavých krakenů a před stánkem, kde rybáři kuchají úlovky, se tísní pelikání, stejně jako se lidi tlačí u stánku se zmrzlinou. Jiní ptáci zase hnízdí na stromech, které jsou teď bez listů a celé bílé od ptačích hoven. To je docela surrealistický pohled - úplně bílé holé stromy plné úplně černých ptáků. Jen kdyby to kolem tolik nesmrdělo.

Vypada to, ze všude mají nějaké oblíbené obchody - tady v Arice není snad nic jiného než jídelny, drogerie, autoopravny a textil. Plus takový ten turistický business, ale skoro žádní turisté, jen dobrodružná švýcarská malířka Fiona, kterou jsem potkal na ulici a která o sobě tvrdí, ze vlastně vůbec dobrodružná není, akorát odjela sama na tři měsíce do Jižní Ameriky. Jako Švýcarka mluví německy a francouzsky, mluví anglicky, protože tak mluví každý, za tu dobu tady se naučila španělsky a učí se rusky. Poprvé jsme si také všimli šišatého jižního měsíce, který tvoří srpek nikoliv ze strany, ale zespoda. Fiona říká, že to jihoamerické pohádkové postavičky mají jednodušší, že vždycky, když jako malá viděla nějakého vodníka nebo panáčka namalovaného jak sedí na okraji srpku měsíce, bála se, že spadne. Chilský vodník by si dost možná mohl i pohodlně lehnout. Dobrou noc, zítra v sedm si vyrážím pro nevolnost.

5/7/2003

Takže dnes byl zase cestovní den. Opustili jsme Aricu a po chvíli jsme počali stoupat, až jsme se nakonec vystoupali do 4600 mnm. Pokud jde o výškovou nemoc, nic takového jsem na sobě ani šesti ostatních účastnících zájezdu nepozoroval. Můžu-li soudit podle sebe, cítíte v hlavě takový jakoby přetlak, při námaze se hned zadýcháte a unavíte. Toť vše. Na pěší túře je to ale asi jiné.

Poprvé jsem taky dneska ochutnal maté de coca. Asi na dvě minuty to bylo jako dát si poránu silný kafe a cigaretu, pak jste opět sami sebou. Žvýkat to je jako žvýkat zelený čaj (takže celkem chutné), jen vám za chvíli zdřevění jazyk (to je taky sranda). Aby chemie mohla začít tančit, je třeba k tomu do pusy přihodit coby katalyzátor kousek bikarbonátu, který je zde obvykle zastoupen v rostlinném popelu a vypadá jako kámen. Tato směs už chutná onačeji – něco jako zmoklý pes, zvláštní rybí jídlo a trocha prachu z cesty dohromady.

Samotný výlet vedl do národního parku Lauca a ke zmíněnému jezeru Chungara, podle průvodce nejvyššímu jezeru na světě (nevěřím mu). Pruvodce mluvil španělsky, ale překládal nám to Eric z Atlanty, který tu už pár let pracuje pro DEA, jež se snaží přimět státy Jižní Ameriky, aby to s drogama viděly stejně jako USA. Jinak moc milý chlapík. Je mi opět trapné rozepisovat se o kýčovitých scénách, takže to vezmu stručně. Viděli jsme - mraky, hory, petroglyfy, Inkozdi, Inkopole, potoky horizontální i svislé, tekoucí i zamrzlé, louže, zátočinky, zátoky, laguny, jezero, kaktusy ty i ony, lamy, vikuni, alpaky, činčily, pelikány, plameňáky, sopky a psy. Náš průvodce se zpočátku pokoušel udat kdejakou volovinu. Tak třeba zastavil, ukázal dolů do údolí na shluk chatrčí v mezi mraky a upozornil nás, že v této vesnici žije devadesát lidí, pěstují oregano, brambory a alfalfu (co to je ?), mají tam i školu, poštu a dokonce i tělocvičnu. Chvíli na nás to velké sdělení nechal působit, pak zase nastartoval a jel dál, zatímco všichni koukali jako vejři a čekali, až jim to Eric přeloží. Jindy zase zastavil v "magnetické zóně", která je dokonce označena i cedulemi a vyznačuje se tím, že v ní auto na neutrál jede do kopce. To je sice pravda, ale ten sklon je tak malý, že kdoví jestli to nebyla jen optická šalba a mam.

Zatímco zájezd se vracel do Aricy, já jsem zůstal v horském městečku Putre. Tady bych chtěl mít chalupu. Líbí se mi tu tolik, že si krátký popis neodpustím :

Putre leží ve výšce 3500 mnm na snížené horské plošině, ze třech stran obklopené kopci. Některé kopce jsou kamenité a hnědočervené, jiné zase zarostlé a plné terasových políček, která tu zbyla ještě po Incích. Tu a tam vykukuje nějaká opravdu vysoká hora, většinou sopka, temně šedá se sněhovou čepicí. Z jedné strany se okolo Putre vine ještě kaňon s čistou řekou. Jak den postupuje, celá scéna je postupně osvětlována sluncem v ruzných úhlech a barvách. Od té vybledlé ostré ranní až po tu opravdu nevkusnou červenou večer. Žije tu tuším 3400 lidí, domy jsou nízké a občas se slaměnými střechami, uličky jsou prašné. Uprostřed je náměstí s kostelíčkem, kašnou a nepatřicně velikými schody, na nichž se scházejí domorodci a klábosí. Dvěstě metrů dál se pasou lamy, kozy a krávy mezi políčky oregana. No není tu hezky? Je tu hezky. Ale stmívá se a začíná být pěkná zima. MOIRO, do toho!

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Bolívie a Chile

Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)