Phnom Penh – ve stínu genocidy

Nad jezerem Boeng Kak uprostřed Phnom Penhu se odehrává krvavě rudý západ slunce. Jakoby symbolizoval stín krvavé minulosti, který dosud leží nad kdysi nejkrásnějším městem Indočíny. Minulosti, během které se z hlavního města Kambodže stalo město duchů a stálo na pokraji svého zániku.

Pádem Phnom Penhu roku 1975 se začala psát nejhrůznější kapitola dějin Kambodže, Pol Potova vláda Rudých Khmerů. Rozpoutali rozsáhlou systematickou genocidu, jejímž výsledkem bylo vyvraždění téměř poloviny národa. Odhady se pohybují od dvou až do čtyř miliónů mrtvých. Pokus o brutální reformu přeměny země na výhradně rolnicko-zemědělskou společnost, Kambodžu uvrhl na pokraj hladomoru. Města byla násilně vylidněna, lidé přesídleni na venkov a přinuceni k otrocké práci v převýchovných táborech. Byly zavřeny nemocnice, obchody, školy, zrušeny peníze. Sebemenší podezření z neloajality bylo trestáno smrtí a s provinilcem byla popravena celá jeho rodina, včetně dětí. Tak vypadala země, kterou pojmenovali Demokratická Kampuchia.

Systematicky likvidování byli především všichni vzdělaní lidé. Popravovalo se za třeba takové věci jako znalost cizího jazyka nebo nošení brýlí. Rudí Khmerové byli také zaslepeni nenávistí k Vietnamcům, na které sváděli všechny své neúspěchy a upadání země do stále většího hladomoru. Pol Potův režim nepřežil nikdo z vietnamské menšiny žijící v Kambodži. Navenek však obě země zůstávaly „socialisticky bratrské“, navzdory neustálým poměrně brutálním pohraničním útokům Rudých Khmerů na vietnamské vesnice a mohutným odvetným akcím vietnamské armády. Své zájmy si zde také přihřívala Čína proti Vietnamu navázanému na Sovětský Svaz.

Rudí Khmerové ovšem napadali Vietnam tak dlouho, až jeden z nejhrůznějších režimů jaký novodobé dějiny lidstva poznaly, svrhla roku 1979 vietnamská armáda, která bez větších problémů zemi obsadila a vytlačila Rudé Khmery do džungle k hranicím Thajska. Vietnam tím sice samozřejmě sledoval také svůj politický zájem, ale pro Kambodžu to znamenalo záchranu. Zkušené a početnější vietnamské armádě nedokázali Rudí Khmerové klást téměř žádný účinný odpor. Bojeschopnost jejich oddílů byla navíc silně zdecimována neustálými čistkami a popravami.Obsazení Kambodže Vietnamem mělo ještě několik zajímavých politických doher. Čína za trest napadla severní Vietnam v krátkém tříměsíčním konfliktu. Spojené státy vietnamskou invazi odsoudily a požadovaly návrat „legální vlády Rudých Khmerů“. Společně s Thajskem pak podporovaly Rudé Khmery v dlouholeté partyzánské válce proti Vietnamem dosazené vládě. Vietnam se z Kambodže plně stáhl roku 1989 a od roku 1993 pak vládní nabídky amnestie a smíru postupně utlumily aktivity Rudých Khmerů, jejichž definitivní rozpad nastal po Pol Potově smrti roku 1998.

Muzeum genocidy Tuol Sleng bylo za Pol Potovy diktatury obávanou věznicí S-21. Je to nevýslovně smutné a silně emotivní místo, a je skoro těžké uvěřit jakých zrůdností může být člověk vůbec schopen. Nejbrutálnějšími dozorci tady byly dospívající děti. Ze stěn shlížejí fotografie vězňů a snad nejhorší jsou vyhaslé pohledy mladých maminek se svými malými dětmi v náručí. Kdo se jednou ocitl na tomto místě neměl šanci na přežití, téměř všichni skončili v hromadných hrobech na „Killing Fields“. Krátké video z věznice Tuol Sleng si můžete prohlédnout v článku " Video z věznice Rudých Khmérů Tuol Sleng v Phnom Penhu".

Návštěva Tuol Slengu je ale potřebná k pochopení toho, čím Kambodža prošla a jaká je dnes. S následky šíleného ultramaoistického experimentu se bude potýkat ještě dlouho. Celá země je dosud velmi zničená, půda zaminovaná a otrávená. Nemalou měrou se na tom ovšem podílelo také čtyřleté těžké bombardování Spojenými státy ke konci války ve Vietnamu. Právě zatažení Kambodže Spojenými Státy do tohoto konfliktu nakonec ve svých důsledcích umožnilo cestu Rudých Khmerů k moci. Do Lon Nolova převratu v roce 1970 zrealizovaného za vydatné pomoci CIA, byli Rudí Khmerové jen nevýznamnou lokální bojůvkou. Během několikaletého amerického kobercového bombardování se však zradikalizovali a získali podporu většiny místních obyvatel. Cesta do pekel bývá často dlážděna dobrými úmysly a pro Kambodžu tohle platí opravdu doslova.

Pravděpodobně nejhorším dědictvím minulosti je ale dopad na myšlení a chování lidí. Vyvraždění tak obrovského počtu lidí a především téměř veškeré inteligence, způsobilo přetrvávající, stále viditelný rozklad celé společnosti, jejích struktur i tradičních hodnot. Následkem výbuchů min je v zemi obrovský počet zmrzačených lidí, jejichž často jediným zdrojem obživy je žebrání.

Obrazem dnešní Kambodže – toho dobrého i špatného, ošklivého i krásného – je její hlavní město Phnom Penh. Leží v jedné z nejúrodnějších částí země, na soutoku Mekongu a jeho přítoku Tonlé Sap. Město bylo založeno již někdy ve 12. století, ale jeho rozkvět spadá až do 15. století, kdy se stalo hlavním městem království. Další etapa rozvoje pak nastala za francouzské koloniální éry, tehdy byl Phnom Penh dokonce nazýván „Perlou Indočíny“.Dnes je Phnom Penh špinavé, rozbité a neutěšené město. Kontrastní oázou klidu je jen pečlivě udržovaný areál královského paláce, jehož čerstvě rekonstruované stavby září zlatem. Samotné město sice ještě neztratilo úplně vše ze svého šarmu, ale elegantní koloniální architekturu připomínají většinou už jen chátrající budovy a široké bulváry francouzského stylu.

Přesto všechno Phnom Penh pomalu vstává z popela a snad se brzy zbaví i své reputace nebezpečného města. Lepší časy zemi slibuje také stále se zvyšující příliv turistů, a s tím související přísun kapitálu. Naštěstí pro těžce zkoušený národ mu totiž jeho dávní předkové zanechali poklad, který nezdolal ani zub času. Ten poklad se jmenuje Angkor.