První punská válka – díl 1
Sjednocení Itálie pod římskou mocí postavilo Římany, a zejména jejich předáky prosazující svůj vliv prostřednictvím senátu, před řadu otázek, týkajících se další orientace římské politiky. Ovládnutí italského pobřeží ze strany Tyrhénského i Jaderského moře otvíralo Římanům možnost navazovat kontakty s jinými oblastmi středomořského světa a současně u některých budilo i zájem o vývoj situace v těchto zemích. Důležitým činitelem pro posílení vlivu Říma v Středomoří byly jihoitalské přístavy, které se octly v římských rukách a vytvářely základnu pro rozvíjení styků se Sicílií a Řeckem. Vznik italské federace vyvolal v západním Středomoří novou situaci, v níž bylo jen otázkou času a způsobu, jak se Řím zapojí do mnohotvárného soudobého mezinárodního dění.
Zdá se, že tuto situaci si zprvu jasněji uvědomovali zkušenější Kartágiňané než samotní Římané. Bylo příznačné, že Římané byly vedeni k poznání ožehavých problémů, které před nimi jako před faktickými vládci Itálie vystávaly, spíše následkem tlaku vnějšího světa než věcným zvážením své situace. V první polovině 3. století př. Kr. Římané a zvláště senát zřejmě přikládali větší váhu vnitropolitickým problémům vyplývajícím ze specifických rysů římského městského státu spojeného systémem smluv s tzv. italskými spojenci, než cílevědomě vedené zahraniční politice sledující konkrétně situované výbojné cíle.
Římský vstup do mezinárodního velmocenského dění, v němž se Římané projevili jako představitelé státu schopného prosazovat se vedle starších mocností, měl vojenský charakter a Římané byli k tomuto svému kroku donuceni složitou souhrou okolností. Události, které vyústily v ozbrojený konflikt mezi Římem a Kartágem, se odehrály na Sicílii a uvedli je do pohybu kampánští žoldnéři, zvaní Mamertini. Toto jméno znamenalo v jazyce Osků „Synové Martovi“, čímž se měly zřejmě zdůraznit bojové vlastnosti těchto válečníků, kteří se dali najmout do služeb syrákúského vládce Agathoklea. Po jeho smrti v roce 289 př. Kr. byli Mamertini ponecháni svému osudu. Jejich velitelé se snažili vyřešit situaci založením vlastního státu.
Prvým krokem k tomuto cíli se stalo podmanění přístavního města Messány, ovládající strategicky významnou nížinu mezi Sicílií a Itálií. Tato událost vzbudila přirozeně pozornost jak u Kartágiňanů, tak i syrákúských vládců, neboť jedni i druzí měli zájem na kontrole strategicky významné Messánské úžiny i celého přilehlého území. Mamertini si přitom uvědomovali, že jejich síly nejsou takové, aby sami uhájili svou samostatnost. Proti rostoucímu tlaku, který na ně vyvinuli zvláště Syrákúsané pod vedením svého nového vládce Hieróna II., navázali spojenectví s Kartágiňany. Ti využili situace, vyslali do Messány svou posádku, a tím se stali pány Messánské úžiny. Na Mamertiny přitom hleděli jako na své poddané. Ve snaze zbavit se kartáginské nadvlády požádali Mamertini o pomoc v Římě.
Tato žádost vyvolala u Římanů zprvu rozpaky, neboť vládnoucí římské kruhy představované senátem se soustřeďovaly stále ještě především na poměry v Itálii a neměly dotud přímý zájem na řešení problémů se závažnými mezinárodními důsledky. Tento postoj byl zřejmě podmíněn skutečností, že do římského senátu pronikli ve 3. století př. Kr. představitelé urozených kruhů některých italských kmenů, pro něž poměry na italské půdě byly hlavní částí jejich momentálních zájmů. Senátoři si byli vědomi i okolností, že podpora poskytnutá Mamertinům proti kartáginské moci by dříve nebo později vyvolala ozbrojenou akci z kartáginské strany. Nechuť riskovat roztržku a válečný konflikt s mocností, která byla tradičním římským spojencem, způsobila, že senát požadavek Mamertinů odmítl. Přesto však v Římě nakonec převládl názor, že Mamertinům je nutné poskytnout pomoc, a to i za cenu války s Kartágem. Toto stanovisko našlo odezvu v řadách římského lidu, který si sliboval obohacení z vítězného konfliktu. Iniciátorem tohoto názoru byli zřejmě příslušníci urozené římské rodiny Klaudiů, kteří měli zájem na aktivní zahraniční politice a na širším podílu Itálie na středomořském obchodu. Poskytnutí pomoci Mamertinům tedy bylo schváleno lidovým shromážděním a senátu nezbývalo nic jiného, nežli se tomuto rozhodnutí podrobit.
Rok 264 př. Kr., kdy v Římě padlo toto závažné rozhodnutí, se stal počátkem vleklého konfliktu mezi Římany a Kartágiňany (tzv. první punská válka, která trvala do roku 241 př. Kr.). Boj o moc nad Messánskou úžinou měl zpočátku ráz omezeného místního střetnutí. Římané se vylodili na sicilském pobřeží a bez velkých obtíží se zmocnili Messány, kterou kartaginská posádka opustila ve chvíli, kdy do města vnikla římská vojska. Římská invaze na Sicílii narazila na odpor nejen u Kartágiňanů, ale i u syrákúských Řeků, kteří se postavili na stranu Kartága. Římský velitel Appius Claudius Caudex však dokázal své protivníky porazit.
Cíl, s nímž Římané na Sicílii přišli byl tedy dosažen. Římanům však bylo zřejmo, že nemohou své panství nad Messánskou úžinou považovat za konečné, dokud na ostrově proti nim stojí ve společné frontě Řekové s Kartagiňany. V roce 263 př. Kr. Římané tudíž podstatně zesílili své vojsko na Sicílii, aby mohli podnikat úspěšné útoky jak proti Syrákúsám, tak proti Kartágiňanům. Akce, které rozvinuli, měly úspěch a pod tímto dojmem přešel syrákúský vládce Hierón II. na římskou stranu. Válečný konflikt tím nabyl nové podoby. Jako nesmiřitelní rivalové proti sobě stanuli Římané a Kartágiňané a otázka, kterou měly rozřešit jejich zbraně, zněla, která z obou mocností využije v budoucnost Sicílie k posílení svých pozic v západním Středomoří.
Přestože Římané nemuseli při vylodění na Sicílii překonávat zvláštní obtíže, byl pro ně další boj o Sicílii značně těžký. V zimě 263/262 př. Kr. Kartágiňané posílili své vojenské sbory na ostrově a hlavním střediskem své moci učinili jihosicilský přístav Agrigentum (Akragás). Římané správně postihli nebezpečí, které jim z této strany hrozilo, a proto v roce 262 podnikli proti městu přímou akci. To však bylo natolik silné, že Římané je frontálním útokem nemohli zdolat. Římští velitelé tudíž zvolili jistější, i když zdlouhavou taktiku. Oblehli město a po půlroční blokádě je hladem donutili ke kapitulaci. Kartágiňané tím sice ztratili svůj tehdejší hlavní opěrný bod, avšak jejich moc nebyla zdaleka zlomena.
V okamžiku kdy se Římané zmocnili kartáginské základny, začali uvažovat o možnosti, že by vyhnali Kartágince a získali úplnou kontrolu Sicílie. Brzy si však uvědomili, že svůj plán nebudou moci uskutečnit, pokud Kartáginci ovládají moře, a tak se s odhodláním pro ně charakteristickým rozhodli postavit flotilu. Pozemní kartáginská žoldnéřská armáda se nemohla úspěšně měřit s římskými občanskými jednotkami, zůstávalo záštitou kartáginského postavení silné loďstvo, které ovládalo západní sicilské pobřeží a udržovalo pravidelné spojení mezi kartáginskou državou na Sicílii a Afrikou. Svého postavení na moři Kartágiňané využívali i k útokům na italské pobřeží a jednali přesně tak, jak prohlásili jejich poslové před otci v senátě, když přišli vyhlásit válku: „Proti vůli Karthága si nikdo nesmí v moři ani ruce umýt!“
Před Římany stála v dané situaci jediná možnost k získání celkové převahy a vítězství. Prvořadou prioritou se stalo vybudování loďstva, které by bylo schopno čelit kartáginské flotile a jež by zvrátilo i na moři poměr sil v jejich prospěch. Ve snaze dosáhnout tohoto cíle přistoupili Římané v roce 261 k výstavbě válečného loďstva, které odpovídalo soudobé helénistické vojenské technice. Šlo o těžší plavidla ve srovnání s loďmi, jichž Římané užívali do té doby. Jako vzor jim sloužila ukořistěná kartáginská „pentera“ („s pěti řadami vesel nad sebou“) a na jejich výstavbě se podílela jihoitalská řecká města. Předpokládá se, že pomoc poskytovaly i Syrákúsy, které stály věrně na straně Římanů. Budování římské válečné flotily postupovalo, díky obrovskému vypětí, rychlým tempem, takže už o rok později mohl římský vojevůdce G. Duilius shromáždit v Messáně poměrně silné loďstvo.
Byl to pozoruhodný úspěch, když uvážíme, že do té doby Římané neměli žádné námořní síly, které by stály za řeč. K prvnímu střetnutí římského a kartáginského loďstva došlo roku 260 př. Kr. u Liparských ostrovů, Římané manévrovali tak katastrofálně, že celá jejich eskadra, 17 lodí, padla i s konsulem do zajetí bez boje. Krátce poté došlo ke zvratu, kdy pod vedením G. Duiliusa se Římané s Kartágiňany utkali v námořní bitvě u Myl. Kartágiňané zřejmě počítali s lehkým vítězstvím, neboť podcenili římské možnosti ve vedení námořního boje. Kartáginci se nenamáhali proti Římanům ani vytvořit bojovou linii, a tak Římané zaútočili na ně jednotlivě, rozbili jim vesla, zachytili se u nich a přenesli boj na palubu. Pětadvacet lodí potopili nebo zajali, mezi nimi i velitelskou, kterou kdysi Kartáginci ukořistili Pyrrhovi. Proti kartáginské taktice, založené na manévrování plavidly, však Římané postavili nový způsob boje, protože nemohli na moři soupeřit s tak zkušenými námořníky, jako byli Kartágiňané. Začali používat přenosných můstků se zábradlím a ostrým hákem na konci, který se podobal zobáku havrana (odtud vzniklo pojmenování můstků – „havrani“). Tyto můstky byly postaveny na přídích římských lodí a přivazovaly se ke stožáru. Když se loď přiblížila k nepřátelskému plavidlu, můstek byl odvázán, spadl a hákem se zasekl do paluby nepřátelské lodi.
Římané obsadili válečné lodě pěchotou, která po můstku rychle pronikla na nepřátelské lodě a dobývala je v zápase muže proti muži. Tímto způsobem mohli Římané využít svých zkušeností v pozemním boji a dosáhnout drtivého vítězství. Bitvou u Myl byla kartáginská moc na Sicílii silně otřesena, ale stále ještě nebyla definitivně zlomena. Na počest prvního námořního vítězství byl v Římě vztyčen mramorový sloup, k němuž byly přivázány uříznuté špice zajatých nepřátelských lodí, a konzulu Gaiovi Duiliovi, který tuto bitvu vyhrál, se dostalo neslýchané pocty. Senát rozhodl, aby ho stále doprovázel nosič pochodně a dva flétnisté, kteří hudbou oznamovali všem ostatním občanům, kdo jde.
