Americká poušť I. – část 3. CESTA POKRAČUJE

Tak jsem tady s další nepravidelnou reportáží. Ono se to hezky řekne, každý večer sedni a napiš … ale když se celý den plahočíte, zastavujete se a hledáte to správné místo na fotografování, sedáte si, leháte a zase poposkakujete o kousek vedle, aby ten záběr byl doopravdy to "ono" - dá to zabrat. Navíc se toho snažíme stihnout co nejvíce a Petrovi úžasně propracované itineráře (co bych bez něj viděl …) využívají čas do poslední "mrtě".

Naposled jsem sliboval výlet do Bryce Canyonu. Ještě před tím se vrátím den před, kdy jsme byli v Kolob Canyonu. Ceadar Breaks - tak se jmenuje úžasné místo nad Cedar City (tam jsme měli to skvělé Mexico food). Vydali jsme se na view point … ale trochu nás znervóznila informace o uzavření silnice kvůli sněhu. Petr se nedá .. jeli jsme. Byli jsme již ve výšce přes 3000 m n.m. na vrcholku hory - Petr se vítězoslavně na mne podíval, jsme tady a sníh tu není - ještě jedna odbočka - támhle … a STOP. Sněhu bylo - tak po ramena a tak se fotit nedalo. Skončili jsme tedy o pár metrů níže, trpělivě vyčkali na západ slunce a vyfotili totéž jen z jiné strany a úhlu. Petra trochu znervóznily rány, které se ozývaly nedaleko od nás. "Medvěd" postrašil mne - ale i on viditelně znejistěl. Když jsme pak balili foto fidlátka zastavil u nás pick-up a ptal se, jestli máme mobil (no měli jsme ale bez signálu) - že jsou dole šutry spadené na silnici. To se musí vidět a za chvíli jsme v myšlenkách, co „by se stalo, jet v tu chvíli kolem" sledovali obrovské šutry na cestě. A opět zapracoval duch Ameriky - kde se vzal, tu se vzal Sherif, s autem svítícím jak vánoční stromek, do daleka upozorňoval na možné nebezpečí. Když jsme pak mířili tmou do Panguitch hledat hotel, myslel jsem na to, jak jsem jednou na dálnici trefil jednu z rozsypaných dlažebních kostek. Když přijela Policie, hádejte, co udělala jako první … ano dala mi pokutu za nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu a povaze vozovky …. Až pak se zajímali o možné nebezpečí pro ostatní řidiče. Sherif měl na autě Protect and Serve …co by asi dělali Ti naši? Nejspíš měřili rychlost o kousek vedle. Pokud to někdo z řad Policie čte - že zdravím a nabízím inspiraci.

A teď k Bryce Canyonu. Vyjížděli jsme z hotelu, kde tak vesele zprovozňovali WIFI. Bez snídaně (byť byla v ceně) a mířili na východ slunce. Petr sliboval, že uvidím, co jsem ještě neviděl. Já v autě myslel na výlet koňmo, který nás za pár hodin čekal a říkal si, proč se do toho vlastně hrnu. Spadnu, rozbiji si pusu i foťák a bude po žížalkách … Jeli jsme jako o závod. Čas východu slunce, který navigace GARMIN ukazovala - se blížil. Ještě než jsme se vydali po cestičce označené Sunset Point, Petr se zastavil a trochu obřadně mi řekl: "Nechci předjímat, ale to, co uvidíš, patří k tomu nejlepšímu, co je tady, v USA, možné vidět" O to více jsem se těšil. Měl pravdu! Pohled na Bryce Canyon bude patřit k okamžikům, na které nezapomenu. Nevím, jestli to obrázky dostatečně doloží - ale stálo to za to. Byla to fotografická žeň (řekl bych, že tento přírodní útvar sponzoruje Kodak - také tam mají hned fotolaboratoř : ). Cestou zpět na parkovišti pak Petr lehce zlehčil atmosféru ironickým pokřikem za turisty, co se vyhrnuli s fotoaparáty na ramenou směr Sunset Point: "Too late … too late". Oni to asi nepochopili - já ano. To pravé nasvícení Canyonu je jen pár minut. My jsme to ten den stihli!

Nicméně to hlavní, toho dne mělo teprve přijít. Dalším bodem naší expedice byl Red Canyon ze hříbetu koně. Petr se vydal na check in, kde měl náš výlet začít. Když jsem jej našel, již z tváře bylo vidět - řekněme rozladění. Za chvíli jsem viděl a slyšel proč. Přišoural se kovboj - trochu ochrnutý a zpomalený a jal se nám vysvětlovat, že ačkoliv je rezervace na celodenní výlet platná a kdesi cosi - je sníh a proto bude jen půldenní výlet. Petra tato odpověď moc neuspokojila a oháněl se vytištěným mailem s potvrzenou rezervací. "Já to mám objednané a potvrzené … jedu přes půl planety a vy si to klidně zrušíte!"

Kovboj byl evidentně v pohodě. Dál si opakoval své a pokud tedy chceme na půl dne, tak za 15 minut na recepci jo a 110 USD.

Vyrazili jsme. Nasadili nás do autobusku - nás dva a jednu holku - trochu jiný kovboj si postavil půllitr COLY s brčkem do stojánku, ledabyle nastartoval - ten z recepce nám popřál krásný výlet a zážitky (dobře to měl naučené) a vyrazili jsme za koňmi. Cesta byla nezajímavá a za chvíli jsme stáli tváří tvář realitě - koně. Vzpomněl jsem si, co mi řekl Kuba (5 letý synek) když jsem ho lákal na jízdárnu, kde jsem na tento výlet trénoval - "Nikam nejdu, koně smrdí". Musel jsem mu dát za pravdu. Přivítali nás tři kovbojové .. jeden notně při těle (takový pořádný chlap) milý a výřečný, jeden co nás vezl a ještě jeden (dalo by se říci ucho) s rovnátkama. K prvnímu incidentu došlo při sedlání - ten mohutný se na nás podíval s směrem k těm druhým ukazoval na každého z nás tří a řekl jméno koně. Stál jsem a čekal, až je přivedou a rovnátko zašišlalo - "Kterého koně máš" - "Vím já?" - "To si ani nepamatuješ jméno koně?" ucedil a důležitě odpochodoval. Nakonec jsem svou MOUSE dostal. Již náš první kontakt byl takový zvláštní. Stále něco řechtala, měla tendenci něco ukusovat a hlavně nepostála při fotografování. Petr byl mnohem odvážnější a jal se koníka řídit. Také mu nepostála na focení a jednou dokonce toho mého zdivočel, když toho svého zastavil a nutil couvat. To aby udělal fotku. Snažil jsme se MOUSE uklidnit ale moc mi to nešlo. Když jsem ji chytil za uzdu, zaklonil se (jak mne to učili na jízdárně) a zavolal "pšššš …" vysloužil jsem si od rovnátka výkřik "Shut up!" Naše přátelství bylo stvrzeno. Snažil se pak sice vtírat a omlouvat - pozdě. "Běž si balit tu holku, co se tady před ní oba natřásáte." Kůň mi pak ještě jednou dokázal, že má svou hlavu a já vymetl poslední myšlenky na to, že bych někdy měl svého. Jak stále něco "žral" (upřímně, nevím co, vypadalo to jako suché roští) objevil šťavnaté trní a vydal se za ním. Nic nepomohlo - zastavil jej až rovnátko a jen se omlouval, že je tvrdohlavá. Podtrženo shrnuto - úžasná scenérie, nic moc jsme nenafotili (prostě to nešlo), bolavý "zadek" a stres v sedle. Jsem rád, že to bylo jen na půl dne. Původně jsme si říkali, že se do Red Canyonu vrátíme ale před tím jsem hodně stál o to navštívit Bryce.

Tak jsme šli. Protože jsem měl spálený krk a nepříjemný puchýř na noze, musel jsem udělat malou přípravu. Koupit si kšiltovku, kterou jsem nechal doma (spálená byla i hlava - nějak mi ubývá vlasů 9), šátek na krk a malou operací upravit puchýř. Po zkušenostech z prvního dne, kdy jsem málem leknul žízní jsem si ještě koupil batůžek CamelBak - je na 3 litry a mohu jen doporučit, výborně se nosí. Samotný Canyon je něco, co není možné slovy vyjádřit - tedy, nejsem Jirásek a digitální fotoaparát v kombinaci s internetem to udělá jistě lépe. Poprvé jsme naostro vyzkoušeli navigaci a fotili a fotili … cesta z Canyonu byla okořeněná spoustou sněhu a chvílemi jsme se dost nechutně bořili. Jirka s Přemkem si jistě vzpomenou na naši cestu do Itálie … tak nějak to bylo. Když jsme se doslova vyškrábali na Bryce Point 2529 nad mořem byli jsme mokří a unavení ale z očí šlo číst STÁLO TO ZA TO! Abychom ještě ten den stihli KODACHROM čekalo nás ještě 5 km k autu. Dohodli jsme, že zkusíme stopovat. Mám o stopu představu zvednuté ruky u cesty - ne tak Petr. Zastavil auto, které právě odjíždělo a doslova nás nastoupil.

Pak se již nic zvláštního nestalo.Naši "dobrovolní dopravci" nás dovezli k autu, zamávali a my se vydali dál. KODACHROM musí počkat, zatáhlo se - to tedy Petr dost nelibě nesl a vyhrožoval mi, že bude-li hnusně, tak si s ním užiji - modlil jsem se, aby nebylo. Večeře v malé vesničce Cannonville byla příjemná díky úžasnému vrchnímu (ten si to spropitné zasloužil!) a ubytování za 35 (původně 38 USD ale paní se zmýlila při zadání platby do terminálu a ty 3 USD nechtěla - "to je moje chyba" řekla …) Vedle nás bydlel autobus polsky hovořících turistů - Petr to komentoval - "Že by dívčí škola?" Po chvíli byl jasné že jestli, tak právě slavili 40 let od maturity.

Těšil jsem se, ráno jedeme na offroad.