Deník z Jižní Afriky (část 9 / 32)

Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)

4. 10. 2006, středa

Místo našeho ubytování se jmenuje Bloukrans Chalets. Spíme docela dobře. Budíme se po 6:00 a po jedné zdravotní cigaretce usínám až do 7:30. Pak je třeba se opět oholit, abych vypadal jako člověk. Nějak nemám chuť k jídlu a tak si dávám jenom kávu a tatranku. Dnes nenasedáme hned do auta, ale jdeme v 8:45 na prohlídku zdejšího mostu a údolí. Most se jmenuje Bloukrans Bridge a provozuje se zde nejvyšší bungee jumping na světě, což potvrzuje cedule Guinessovy knihy rekordů u registrace na skoky. Je to výška 216 metrů a člověk padá na laně dolů 7 vteřin. Už včera jsme kolem mostu profrčeli, když jsme hledali ubytování. To jsme ještě netušili, že se sem ještě za tmy vrátíme.
Od informačního centra a obchodu se suvenýry je krásný výhled na most, hory a sráz dolů do údolí s říčkou. V obchodě mají spoustu věcí, ale dost drahých a nic nám pořádně do oka nepadlo, takže nic nekupujeme. V 9:30 odjíždíme směrem k Storm’s River. Zde budeme absolvovat túry. Začínáme v 10:30 a prvním naším cílem bude 3,7 km vzdálené místo s názvem Blueduiker. Jdeme většinou do kopce dost těžkým terénem. Největším naším nepřítelem je bláto, které se vytvořilo po vydatných zimních deštích. Cesta sice vede vyšlapaným chodníkem, ale občas narazíme na prudké srázy a opětovné stoupání. A tak je to sem tam také klouzání se po blátě, listí a kořenech stromů. Také o množství kaluží není nouze. Odměnou jsou nám krásné pohledy na původní jihoafrickou vegetaci s množstvím starých stromů, lián a všelijakých rostlin. Z živočišné říše se sem tam objeví nějaký ten brouk nebo stonožka. Pilně všechno zaznamenávám. Budeme mít opět krásné vzpomínky.

Bloukrans Bridge (Jihoafrická republika)

Po cestě také narazíme na vodopády, které jsou skryté uprostřed hor a je možné je vidět, jen když sem pěšky dorazíme. U vodopádů je také nejobtížnější místo pochodu, kdy využijeme Pavla, který všem nezištně podává ruku a pomáhá i slovním povzbuzováním a svou dobrou náladou. Zatímco Libušce oblečené v bílých kalhotách se „podařilo“ sebou částečně praštit už u chatky při nastupování do auta poté, když se snažila ještě ulovit snímek nádherné rostliny, já jsem sebou bohužel praštil až na konci té nejtěžší etapy. Zato jsem svůj pád doprovázel mohutným výkřikem. Naštěstí se nikomu nic nestalo a ani to umazání nebylo veliké, i když na Libuščiných bílých kalhotách se zvlášť hezky vyjímalo. Ale ona se stihla ráno ještě převléct.

Cestou na Blueduiker (Jihoafrická republika)

V 11:45 narazíme na asfaltku, kde na nás čeká Pieter a my si můžeme odložit přebytečné věci do auta a osvěžit se vodu. Pieter se na nás zdaleka směje a tak si ho fotím a pak mě Pavel fotí s ním v přátelském obětí. Později se dovídám, že dříve přišel o práci v pojišťovně a tak se rozhodl dělat průvodce. Je mu 48 let, bydlí v Johanesburgu a má dvě děti, kluka a holku. Dceři je 22 let a synovi 15. Nemůžeme si ho vynachválit. Je to pohodář, vždy pozorný, milý a trpělivý. Každý večer nebo časně ráno vyčistí své auto VW, které mu spolehlivě každý den zašpiníme a dnes i zablátíme. Auta jsou v JAR prý velice drahá a on splácí měsíčně 7.000 randů leasing. V 11:45 hned zase pokračujeme dále v cestě k vodopádům Storm’s River. Šprýmař Pavel říká, že je to 1 kilometr. To je ale takzvaný Pavlův jihoafrický kilometr, protože ho jdeme až do 12:45. Je to zkrátka sedmilhář, ale máme ho rádi. Je ochotný, veselý a milý kluk. Cesta je to sice už schůdnější, ale přeci jen to není vycházka po chodníku a tak naše boty a kalhoty dostávají zabrat. Však to večer dáme do pořádku. Také Mirek se po cestě jednou pěkně vymáznul, ale nemělo to žádné následky. Večer se budeme vracet do naší chatky číslo 7 v Bloukrans Chalets, kde máme dnes věci.

Stonožka cestou na Blueduiker (Jihoafrická republika)

Ve 12:45 nás Pavel zataví s tím, že jeho 1 kilometr by trval asi ještě hodinu a čtvrt k vodopádům. Tam bychom měli jet lodí po Storm’s River. Ale to by nešlo zvládnout a tak se vracíme k našim autům, kde dorazíme ve 13:15. Pieter nás potom odveze do blízké restaurace, kde jsme za čtvrt hodinky. Jsme rozhodnuti si dát pivo jako osvěžení po delším treku a já si dávám také kávu. Celkem rychle to vypijeme a platíme za pivo 9,50 randu a za kávu 7 randů, tj. celkem 26 randů. Pak se jdeme podívat do informačního střediska, které jsou v JAR běžné a na každém kroku. Všude je velká nabídka různých letáků s ubytováním, aktrakcemi a zábavou. Vedle je obchod se suvenýry a tak si ho důkladně projdeme. Libušku zaujalo voňavé mýdlo a mě zase pohledy. Mýdlo stojí 20 randů a pohled 4 randy. U pokladny mě překvapí, že jeden jenom o trošku větší pohled stojí 9 randů, což je hodně například ve srovnání s Tuniskem, kde za 1 tuniský dinár (17,50 Kč) se dalo koupit 5 pohledů. A tady 27 Kč za 1 pohled. No musíme si příště dobře vybírat, abychom všechno neutratili jen za pohledy. Pak jdeme za ostatními turisty zpátky do restaurace. Zjišťujeme, že si dávají do nosu, tedy dávají si něco k jídlu a k tomu pivko. A tu se začne ozývat žaludek a dostáváme hlad, tedy hlavně já. A tak se rozhodneme, že si dáme taky něco k snědku. Pavel nám doporučí fish and chips, což je smažený hejk bez kostí s hranolky a dressingem. Už se mi sbíhají sliny, ale to netuším, co mě ještě čeká. Objednáváme totiž jídlo ve 14:15, ale čísnice stále nic nenese. Všichni už odešli a zůstal s námi jen Pavel, který musel číšníky třikrát popohnat, aby to už konečně donesli. Mají to tu příšerně přeorganizované. Je tu zaměstnáno spoustu lidí: asi 10 číšníků, barman, utíračka stolů, ale skutek utek. A tak nám to donesou až za 45 minut v 15:00.

Ani ne za čtvrt hodinky to máme snězeno. Stojí to 2 x 38 randů, ale za to čekání nedostanou ani o cent navíc. Žádný tringelt si za takové utrpení kručícího žaludku nezaslouží. Když odcházíme od stolu, potkáme Pavla, který mezitím poslal ostatní napřed nakoupit si potraviny. Tak s ním jedeme sami v autě a aspoň máme chvilku si popovídat. On umí mimo jiné také dánsky, protože byl počátkem 90. let v Dánsku jeden a půl roku na studijním pobytu. Během roku ve volných chvílích provádí dánské turisty po Praze. Dříve si prý mohl diktovat ceny, ale teď už je dánsky mluvících průvodců více. Jinak pracuje pro „Člověka v tísni“ a charitu. Byl například v Afghánistánu a na Srí Lance. Také nám říká, že auto je z půjčovny a napřed mu ho do Mosambiku a Zimbabwe nechtěli půjčit. Musel se zaručit svou vlastní platební kartou. Auto je úplně nové a mělo najeto 30 km. V obchodě, kde zastavuje, je velice slabý výběr a tak nakupujeme jen maličkosti za 29 randů a přesunujeme se do druhého obchodu u benzínové pumpy, kde je to jenom o málo lepší. Tak děláme nákup za 59 randů. Nakupujeme například 6 vajec, špagety, 3 rajčata, banány, pečivo, minerální vodu, konzervu s rybičkami, 2 nudlové polévky, sýrovou omáčku na špagety a Libuška si neodpustí koupit celý jeden kilogram kukuřičné kaše. Jestli budeme mít v letadle nadváhu, tak poletí první z tašky ven. Je zde také biltong, ale Pieter nám radí, že v Krugerově národním parku bude levnější a lepší. Je ovšem otázka, jestli tam budeme mít na nákupy čas.

Nákupy nám trvají 1 hodinu do 16:15. Hlavním nákupem je ale maso, klobásy, zelenina a brambory na večerní grilování nebo-li braai, které bude mít na povel bušmen Pieter. Za čtvrt hodinky v 16:30 jsme zpět v naší chatce, kde je mezitím uklizeno a opět jde elektrika, která před tím vypadla. Libuška si vyčistí zašpiněné bílé kalhoty a vydá se na procházku kolem. Já se mezitím pustím do psaní deníku. Také si rozložím své mapy a studuji, kde jsme a kam dále pojedeme. Na večer se všechno připravuje na braai, což je tradiční způsob zdejší zábavy. Přátelé se čas od času sejdou u někoho doma nebo na zahradě, donesou s sebou všechny suroviny a hostitel pak maso za jejich pomoci opeče. Maso je už nakoupeno a jsou to konkrétně porce kuřat a jihoafrická klobása. Je krásný podvečer, kdy slunce svítí na naše chatky. Každý se věnuje své zálibě. Například Míla každému z nás udrátkovala kolem vybraného kamínku pěkné motivy. Vlasta dostane malého pavoučka a Libuška květinky. Postupně všechno přichystáme na večer. Dokonce i přeneseme dost těžké lavice k roštu. Celý den bylo velice hezky slunečno, ale na večer už se dělá chladno a proto je třeba se přiobléct. Pieter zapálil dřevěné uhlí a nechal ho pořádně rozhořet.

Všichni mezitím popíjejí bílé a červené víno, které jsme si také nakoupili. Prodává se zde ve třílitrových nebo pětilitrových krabicích s uzávěrem a kohoutkem. Není to jako u nás víno horší kategorie, ale naopak víno velice kvalitní a chutné. Navíc vydrží dlouho, i když se otevře. 5 litrů tohoto vína přijde shruba na 80 randů a vyplatí se to. A Pieter už rožní. Jako předkrm si dáváme zeleninový salát, který naše děvčata předem připravila. Bára s Ondrou jsou zase pověřeni přípravou opékaných brambor, které jsou výbornou přílohou ke klobáse a kuřeti. Během večeře je fantastická atmosféra, kdy se o hlavní zábavu stará Pieter, ale ani ostatní nezůstávají pozadu. Pieter se navíc ukáže jako zdatný milovník vína a tak máme trošičku strach o zítřejší brzký odjezd, ale naše obavy jsou naštěstí liché a Pieter je profesionál a ví, co si může dovolit a co snese. Na závěr večera nám ještě Pieter na obloze ukáže Jižní kříž. Ve 21:30 se rozloučíme a jdeme na kutě. Sice chvilku nemůžu usnout, ale to nevadí, protože i tak se vyspím dostatečně dlouho.