Ghana: tradiční vesnické zvyklosti

Rybář opravující sítě (Ghana)
Rybář opravující sítě (Ghana)

Hliněné stěny domů, holá zeď s jedním úzkých vchodem. A po zaprášených dvorcích běhají polonahé děti. To se mi vybaví, když se řekne tradiční ghanská vesnice. Přesně takhle si ji pamatuji.

Alespoň dvakrát týdně jsem si chodívala kupovat pražené oříšky ke starší rozcuchané, věčně se usmívající paní. Nikde jinde ty oříšky nechutnaly tak báječně jako u ní. Možná proto, že je připravovala s úsměvem na rtech, přestože její život není jednoduchý. Všechno je prostší, ale opravdovější. Lidé přívětiví a přátelští. Součástí tradičního a každodenního života ghaňanů je i jejich víra nebo AIDS. Počet nakažených HIV prudce stoupá v celém černém kontinentu.

HIV v Ghaně

Podstatnou část mozaiky ghanské každodennosti vyplňuje nakažení virem HIV a následně vyvolaný AIDS. Ta je v Ghaně vnímána jako stigma, nicméně to, že mohou výsledky HIV testů potvrdit tuto nemoc, ještě nemusí nutně znamenat, že je člověk skutečně nakažený.

Lidem, kteří prodělali těžkou malárii, jsou oslabení či podvyživení, může běžně prováděný test prokázat v krvi virus HIV, který se ale ve skutečnosti v těle nevyskytuje. Údajně dokonce existují léčitelé a doktoři, kteří dokážou virus HIV vyléčit během jednoho roku pomocí bylinek. I to je ghanská realita, o které se v českých médiích nepíše, ale my toho byli svědkem. Nebo spíše jsme o tom od postižených slyšeli.

Tro-tro

I když je život v Ghaně mnohokrát složitější než u nás, místní jsou trpělivější. Několikahodinové čekání na dodávku tro-tro je příležitostí si popovídat a získat pár zkušeností běžných dní. „Jak dlouho tady ještě dnes budu čekat?“ Tato otázka zaměstnávala moji mysl na počátku našeho prvního pobytu v Ghaně pokaždé, když jsme se potřebovali přesunout do vedlejší vesnice nebo do vzdálenějších měst. Postupně jsem nejen prostřednictvím cestování tro-trem pochopila, že Ghaňané jsou trpěliví, tolerantní a věřící. Věří, že tro-tro brzy přijede, ale také věří v různé bohy a spirituální svět. Na severu v Alláha, na jihu v Ježíše Krista. Víra má v životě Afričanů nezastupitelné místo.

Oprýskaná šestnáctimístná dodávka zvaná v Ghaně „tro-tro“, či přiléhavěji „kostitřes“, vždy nakonec přijela. Často po pár minutách čekání, nebo také po hodině. Nikoho to ale nevyvedlo z poklidu a nesmazalo úsměv ze rtů. Nikoho, kromě mě. Pamatuju si, že jsem zuřila, ale jen já, kluci byli v klidu. Při cestě oblíbeným dopravním prostředkem stihnete totiž i nakoupit.

Děti i dospělí na mě na ulicích povolávají: „Obruni, how are you?“ Ptají se: „Bílá ženo, jak se máš?“ A mně už vůbec nevadí, že na tro-tro čekám už hodinu a půl. Vždyť není kam spěchat.

No stress

Náboženské nápisy píší Ghaňané na autobusy, tro-tra i na stříšky těch nejmenších stánků, v nichž místní ženy prodávají nejrůznější ovoce, zeleninu a lokální produkty. Křesťanský znak „akceptovat Boha“ objevíte dokonce i na všudypřítomných plastových židlích v těch nejzapadlejších hospůdkách a znělky duchovních písní linoucích se z mobilů nejsou žádnou raritou.

Život vesnice

Vcházíme do vesnice, předpokládám, že hlavní vchod je mezi těmi největšími chýšemi. Pozorujeme běžný denní ruch v „ulicích“. Děti nosí vodu v železných kýblích na hlavách. Děti v Ghaně se starají o své sourozence a pomáhají rodičům, to je ale v podstatě obyčejný obrázek africké vesnice. Asi to tak funguje všude, já sama mám čtyři děti a i u nás v Česku musí moje starší děti pomáhat s těmi mladšími. To bude asi běžný psychologický jev početné rodiny. A vzhledem k tomu, že v Africe je početná každá rodina, je to normální.

Ženy jsou oblečeny v tradičním ženském oděvu, taková konstkovaná deka omotaná kolem celého těla, nazývaná Kente. A připravují jídlo, jakousi hustou kaši zvanou fufu, k tomu knedlík kenke. Vypadá to jako kdybyste si dali na talíř houskový knedlík a barmborovou kaši. Později jsem zjistila, že to i velmi podobně chutná.

Škola v Ghaně

Děti tu mají školní uniformy. My viděli děti jen v krátkých khaki kalhotách a zastrčených žlutých košilích. Jeden z chlapců dokonce neměl levou nohu, co se mu stalo jsme se nedozvěděli, možná šlápl na minu, nebo měl možná obrnu nebo jinou závažnou nemoc. Že je život v Ghaně jiný než ten náš, poznáte právě z návštěvy ghanské základní školy. Velmi složité je tu také založení dětského domova.

Kouzla a magie

Do každodenní součásti života Ghaňanů se ale také promítá svět magie a kouzel. Nezáleží na úrovni dosaženého vzdělání, nezáleží na bohatství a sociálním statusu. Víra v existenci a moc čarodějnictví, šamanismu a vúdú, místními označovaného jako „džu-džu“, prostupuje všechny skupiny společnosti, zatímco my Evropané máme tendenci tento svět odsouvat do říše pohádek. Na můj dotaz, jaký je rozdíl mezi čarodějnictvím a vúdú, mi každý odpoví, že zatímco od kouzel vúdú se dá osvobodit nalezením a zničením předmětu, který ukryje škodící osoba do domu svojí oběti, vymanit se z kouzel čaroděje je podstatně složitější, protože čaroděj nepoužívá žádné předměty a proklíná pouze slovem, jehož jedovatý dosah se velmi těžce odhaluje. Dokonce mě někteří upozorňují, že bych měla přestat cizím lidem, které potkám na ulici, prozrazovat svoje jméno, protože by se mohlo stát, že by znalost mého jména usnadnila rituál prokletí mojí osoby v případě, že by mi chtěl někdo uškodit.

O ghaně si také můžete přečíst článek "Cesta po zlatonosném pobřeží Ghany" nebo "Jak jsme poznávali krásy krásné Ghany".

Booking.com