Nepálské dobrodružství 2 – Katmandu a cesta do Jiri

19.10. Čtvrtek - Katmandu

Ráno se probouzíme v pokoji plném brouků peprminťáků (tak tyto zelené smradlavé potvory pojmenoval Jirka, poněvač po rozmáčknutí vydávají svěží vůni máty), dáváme si snídani z našich zásob, které jsme měli sebou v letadle, a odcházíme do města s několika cíli. Nejdříve hledáme Immigration Office (imigrační úřad), kde si chceme vyzvednout formuláře potřebné pro vystavení trekingového permitu (povolení k treku). Jelikož máme mapu a úřad leží téměř za rohem, nacházíme ho velmi rychle. Formuláře dostáváme bez problémů, ale zároveň zjišťujeme, že na jejich potvrzení je slušná fronta. Seznamujeme se s človíčkem, který nám slibuje, že pro nás získá potvrzení na počkání. Uvidíme, až dostaneme bágly. A o těch bychom chtěli zjistit nějaké další informace, a tak jdeme do kanceláře Bimana. Tu se dozvídáme (jak jsme předpokládali), že naše batůžky si prodloužily pobyt v Dhace a možná nám přiletí zítra odpoledne. Ve skrytu duše jsme rádi, že jsou tam, kde jsou, a že nám neodletěly například do Singapuru. Také se dovídáme, že podobný problém jako my, má dalších asi 200 lidí a oni (jako Bimani) s tím něco provedou.

Od Bimana si bereme taxíka a jedeme se podívat na Swayambhunath, přezdívaný též Opičí chrám, který se tyčí nad hlavním městem. Proplétáme se smrdícími uličkami (Žitná ve špičce hadr, snad jen Letenský tunel se přibližuje automobilovému smradu Katmandu), míjíme krámky a tržiště, přejíždíme přes řeku-stoku jménem Vishnumati a dojíždíme pod chrám. Po nekonečném schodišti plném žebráků a opic vystupujeme k chrámu. Swayambhunath je komplex budhistických staveb, tu nuzných, tu honosných, leč každopádně působivých. Je tu vedro a dusno, i když smog necháváme ve městě pod sebou. Fotíme jako smyslů zbavení věže, psy, hezké ženy, opice. Po nějaké době objevuji další část chrámového komplexu o něco níže na straně odvrácené k městu. Je tu o něco příjemněji (míň lidí) a tudíž se toho více vidí - například kejklíře s kobrou. Za vyfocení se ale musí zaplatit. Když Petr dává umělci 1 (slovy jednu) rupii, tak ten ho „z radosti“ ještě dlouho pronásleduje. Po návratu do centra komplexu vcházíme do školy budhistických mnichů, kde sledujeme jejich přednes a hru na podivuhodné nástroje. Poté už sestupujeme dolů do města. Jdeme pěšky a cestou si dáváme v dobře vypadající restauraci oběd, sestávající se z rýže se zeleninou a coly. Cola se pije brčkem (aby se člověk nedotkl rty špinavé láhve), které je však poněkud krátké, a tak vynalézavý Petr spojuje dvě dohromady, čímž budí zaslouženou pozornost. Více je totiž slyšet jeho srkání, než že by tím mohl pít.

Potom přecházíme řeku a jsme zpátky v Thamelu. Hledáme vhodné místo pro výměnu dolarů na nepálské rupie a v cestovkách se vyptáváme na to, jak se dá dostat do Jiri (městečka ležícího na treku pod Everest), do něhož bychom se rádi, až budeme mít batohy, přemístili. Peníze nakonec měníme u kobercářů v kurzu 55 Rs za 1 USD. (Rs je zkratka nepálská rupie.) V bance by se dali navíc směnit i marky , VISA a American Expres karty tu rovněž znají. Bereme si taxíka a jedeme do Patanu, jednoho ze tří měst vyplňující Katmandské údolí, oddělené od Katmandu jen řekou. Dojíždíme sem ale už skoro za tmy a tak se tu jen trochu projdeme a brzy jedeme zpátky do hotelu. Tam Petr zjišťuje, že nemá peněženku se všemi svými penězi. To nám ten výlet pěkně začíná.

V Nepálu, podobně jako v arabském světě, je normální smlouvání o cenu. Všude nasadí počáteční nabídku vysokánskou a čekají. V této situaci je nám nepostradatelný tvor jménem Ježek. Jeho utrápený obličej, vyjadřující, že nemá ani vindru a že právě včera zakopal pod drn celou rodinu, vždy nakonec donutí obchodníky přijmout naši cenu, resp. je přinutí jít s ní co nejníž. Pokud se obchodník zdráhá slevit, Ježek kroutí obličejem, nadává do drahých šmejdů, žádá nějakou slevu, popř. znechuceně odchází. Tu se obchodník (taxikář, prodavač) za ním rozběhne, táhne Ježka zpátky a jeho nabídce přitakává.

20.10. Pátek - Kátmandů

Naše první cesta vede na Immigration Office, kde je pěkná fronta. Před vchodem stojí několik místních veksláků, kteří nám slibují zařídit potvrzení, bez kterého se nemůžeme vydat na trek, na počkání. Má to háček v podobě $48, což odmítáme. Fronta jde naštěstí velmi rychle a už asi za hodinu jsme u přepážky, kde každý platíme $20. S příslibem, že vlastní tregingové permity budou po čtrnácté hodině, odcházíme k Bimanovi a opět lehce bloudíme úzkými uličkami. Vyřizujeme si rezervaci na zpáteční let a vydáváme se rikšou (já a Ježek) na autobusové nádraží. Zde zjišťujeme, že se tu nedá nic zjistit, a tak si alespoň kupujeme tři banány za 3 rupie, a když se kolem nás shlukují zvědavci zvedáme se a odcházíme naproti klukům, kteří šli pěšky. Společně pak jdeme na New Road, jednou z hlabních ulic centra města; cestou se snažíme, sehnat auto, které by nás odvezlo do Jiri (místa, odkud chceme zahájit vlastní cestu pod Everest), ale nikdo nemá zájem, nebo po nás chtějí přehaných 10000 Rs (5000 Kč). Nakonec rezignujeme a jdeme raději na oběd do restaurace. Dáváme si opět smaženou rýži se zeleninou. A protože se čas nachýlil, bereme si taxika a jedeme si vyzvednout permity - tentokrát bez fronty.

Bereme si opět taxíka a jedeme na Durbar Square, což je nejstarší část Kathmandu. Procházíme mezi chrámy a stupami, prohlížíme si Svaté muže, kteří tu sedí jen kvůli turistům, sledujeme přednášku zdravotní osvěty a fotíme a fotíme. Celý Durbar je jedno velké tržiště. Nad některými lahůdkami, které tu jsou k mání se zvedá žaludek, třeba pražené rybičky napíchnuté na špejly. Hory oříšků, buráků, zeleniny a ovoce; hordy špinavých prodavačů a dětí, neslábnoucí zápach a nezaměnitelná atmosféra. Ale to už spěcháme na taxíka a hurá na letiště. Plni očekávání se dereme do letištní haly, kde na nás na zemi čekají naše milované baťůžky. Dalším problémem je sehnat z letiště taxi, neboť všichni nás chtějí odvést za horentních 200 Rs, a nebo o nás ztrácí zájem, když zjistí, že nám nevnutí ubytování. Nakonec ale odjíždíme v pořádku do našeho hotýlku. Ještě večer odchází Ježek, Jirka a Ruda schánět bus do Jiri. Bohužel pro nás zjišťují, že budeme muset vstávat ve 4 hodiny, abychom byli včas na nádraží, neboť autobus odjíždí v 5:30. Takže přebalujeme, rozhodujeme se, co si necháme v hotelu a psychicky se připravujeme na zítřek. Spát však jdeme až po půlnoci. Zítra by měla začít naše cesta pod Mount Everest.

To, že Ifča s Ježkem na autobusovém nádraží nic nezjistili, bylo způsobeno tím, že na žádném nádraží nebyli. Někde viděli pohromadě několik autobusů a mysleli si, že je to hledaný Central Bus Station (hlavní autobusové nádraží).

Blbost, bylo to nádraží, ale jen lokální.

21.10. Sobota - cesta do Jiri

Ranní vstávání o půl čtvrté je kruté. Ve čtyři na nás čeká syn majitele hotelu, který nás vede temnými uličkami na nádraží. Cestou nám tvrdí, že cesta do Jiri trvá maximálně šest hodin. Už takhle brzy je všude fůra Nepálců, někteří již prodávají své zboží, další vaří jídlo na benzínovém vařiči. Každý si kupujeme dva lístky a v autobuse obsazujeme místa vzadu. Na jednom sedadle určeném pro tři Nepálce se tísní Ifča s Ježkem, na druhém Ruda s Jirkou. Na mě zbývá místo úplně vzadu, vedle báglů, ale hlavně vedle Nepálců. Na začátku to vypadá, že autobus ani nebude plný, ale do půl šesté, kdy odjíždíme, se naplňuje až hodně. A to ještě ze začátku staví na každé mezi a dovnitř se hrnou další davy. Kromě narvaného vnitřku je plno už i na střeše. Mezi těmito dvěma úrovněmi se zdatně pohybují dva štíplístci a kasírují cestující, kteří nemají lístek zakoupený dopředu.

Ze začátku, kdy projíždíme předměstím Katmandů, jede autobus asi čtyřiceti kilometrovou rychlostí. Brzy ale vyjíždíme definitivně z města a rychlost stále klesá. Prvních pár kilometrů vedle mě sedí jeden Holanďan. Brzy ale přesídluje na střechu a po zbytek cesty se vedle mě střídají jen Nepálci. Před odjezdem jsme si v průvodci přečetli, že jízda nepálským autoubusem je zážitek na celý život. Myslím, že v tomto bodu nelže. Vylíčit to, co jsme zažili za těch 13 hodin, kdy jsme ujeli pouhých 200 km, by vydalo na román. Protože na rozdíl od ostatních nesedím u okna, zbývá mi pozorovat okolní Nepálce. Za tu cestu je alespoň trochu poznávám - jejich mentalitu, způsob domlouvání a dohadování. Některé jejich zvyky a způsoby jsou pro nás podivné - hlazení a mazlení mezi chlapy navzájem, usmrkávání si kdekoliv a kamkoliv a především to jejich zírání zblízka. Klidně i hodinu na mě koukají z deseti centimetrů, jakoby se nechumelilo. Asi po sto kilometrech končí dobrá silnice, přejíždíme jakousi širokou řeku a začínáme vytrvale stoupat. Úměrně k tomu klesá rychlost busu až skoro k nule. Asi dvakrát měníme kolo, ale hlavně že opět pokračujeme v cestě. Kolem poledního zastavujeme v malé, dosti ušpiněné vesnici. Všichni vysedají a obědvají. I my žvejkáme, ale jen chleba se sýrem. Asi za půl hodiny jedeme dál.

Každý Nepálec, který si sedá vedle mne, je něčím zvláštní, každý je jinak cítit (jinak smrdí) a jinak se chová. Občas to vypadá, že jsme dojeli definitivně, ale po chvíli čekání se hneme dál. Kolem šesté přijíždíme (přesňeji přískoky se dohrabaváme) k budce označené jako celnice, kde poprvé musíme překládat naše trekingové permity. Seznamujeme se s Nepálcem, který umí česky asi deset slov. Hned nám nabízí nocleh v jeho lodžii v Jiri. Když tedy konečně o půl sedmé večer (!!!) přijíždíme na místo, máme o nocleh postaráno. K večeři si dáváme smaženou rýži s různýma přílohama. Vlastně je to naše první jídlo v „restauraci“, a tudíž si ještě neznalí věci objednáváme každý něco jiného. Bohužel tu (ale i ve všech dalších „podnicích“) na vaření mají jen jeden vařič, takže příprava více druhů jídel zabere strašně moc času. Alespoň jsme poučeni pro příště. Navíc je toho zatraceně málo a musíme si na pokoji ještě navrch udělat pudink. Na třech postelích se nás pět pohodlně tísní a můžeme si v klidu líčit zážitky z dnešní cesty. Vysílení jízdou rychle usínáme.

Petr nehodlá napsat, kde všude ho Nepálci hladili. Proč si vzal vlastně na cestu kraťasy? Nám například jeden Nepálec kapal nosem na nohy a děsně se tomu řehtal. Cesta byla úděsná, ale zážitek to byl pěkný .