Výlet pod Everest – díl třetí

27.3.2023 Somare a Phortse

Další den jsem už jen sestupoval, ale jinou cestou než jsem šel nahoru. Ať poznám i jinou část údolí Khumbu a okolí. Došel jsem do vesničky Somare, kde jsem si dal čaj a za ní jsem odbočil doprava na méně chozenou cestu než je ta hlavní, výstupová. A namířil si to po druhé straně údolí do vesničky Phortse (3810 mnm). Na protější straně svahu, za hlubokým údolím, byl chrám Tengboche. Zvláštnost vesničky Phortse je v tom, že půdorys vesničky je přibližně čtverec, který má ze 3 stran hluboké údolí a z té čtvrté je vysoká hora. Přišel jsem po okraji té hory a pode mnou jsem měl tu vesničku jako na dlani. Dlouho jsem nevybíral kde budu spát, protože záda si už říkaly o okamžitý odpočinek. Takže jsem vstoupil do první chaty, kde mě už vítala u dveří usměvavá paní majitelka. Klíč od pokoje, půl hodiny na posteli na zádech a teprve potom jsem vyšel na prohlídku vesničky. Když jsem přišel zpět do chaty, tak tam byl další nájemník, který se bavil s paní domácí. A jeho anglický přízvuk se mi zdál povědomý. Seděl jsem vedle a popíjel čaj, když se paní toho mladého kluka zeptala odkud je. To jsem nastražil uši a on řekl, že ze Slovenska. Takže jsem byl rád, že si s někým pokecám zase v naší řeči a ne s mojí street angličtinou. Byl tam ještě se starším bráchou, který už tam v těchto končinách byl.

V ten samý den jako já byli oba na Nangkar Tshang, ale jelikož má člověk na hlavě velký klobouk nebo čepici s okrajem, tmavé brýle, nemluví, tak nikdo neví kdo je kdo. Šli v oblasti Khumbu delší okruh než já, ale byli o hodně mladší, takže to určitě zvládli. Když jsem tomu staršímu říkal, co jsem šel já a s tím, že jsem vyrážel na Kala Pattar z Lobuche nalehko místo, abych přespal v Gorak Shepu, tak mi to pochválil, že to byl dobrý nápad. Asi na předchozím treku, když byl v Himalájích, šel asi to samé, takže věděl o co se jedná. Jen se zeptal, jestli bylo ještě kolem poledne pěkné počasí. Vyměnili jsme si informace ohledně, jak se dostaneme z horského letiště v Ramachapu zpět do Káthmandú, předpověď počasí apod. Oni ráno vyráželi brzo, takže jsem je pouze slyšel z postele, když odcházeli. Já jsem už nikde nespěchal, tak jsem se ještě chvíli válel v posteli.

28.3.2023 Mong a Khumjung

Ráno jsem našel vodovodní potrubí zamrzlé, takže ranní hygiena se zase omezila pouze na z hrdla do hrdla. A po snídani jsem vyrážel dolů. Prudkým klesáním po rozbahněné cestě, na kterou v noci ještě nasněžilo. Bylo to spíš přískokem od jednoho většího keře k druhému. Došel jsem hluboko dolů k říčce, kde byl jediný most. Přešel jsem na druhou stranu a pro změnu  zase stoupal nahoru, kdy už pěkně pražilo sluníčko.

A jelikož jsem byl v hlubokém údolí, tak jsem se zahřál pouze chůzí. Po několika hodinách pochodu jsem se dostal na stejnou výškovou úroveň jako jsem byl ráno. Na úroveň vesničky Phortse, která byla na protějším svahu a bylo pěkně vidět všechny domečky ve vesničce. Po poledni jsem došel do sedla Mong, kde bylo několik restaurací.

Dal jsem si oběd v podobě polévky, jelikož jsem měl spíše žízeň. A samozřejmě čaj. Ale hlavně jsem sundal stále těžší batoh. Teda tak se mi to zdálo. Ráno se ještě dal nosit a čím více se blížil večer, tím byl nějak těžší a těžší. Podle papírové mapy i mapy v mobilu jsem měl dvě možnosti jak se dostat k cíli mého dnešní cesty. Jedna hlavní a širší cesta klesala o cca 100 výškových metrů níže, což se mi nechtělo, protože jsem zase musel nahoru. Tak jsem si zvolil tu druhou cestu, podle map čárkovanou. Takže méně frekventovanou a obtížnější, která ovšem neklesala a ušetřil bych síly a čas. Jenže v závěrečné části, kde se měly cesty spojit, jsem musel zapojit i ruce. Z cesty se stal menší lezecký terén a v žádném případě jsem se nechtěl vracet. Nicméně jsem to zdolal a slezl na tu hlavní cestu a přišel do vesničky Khumjung (3780 mnm).

Pro spaní jsem si vybral druhý domeček, protože v tom prvním nikdo nebyl. A udělal jsem dobře a vyšlo mi to. Byl jsem jediný host a měl jsem v plánu udělat si odpočinkový den z průzkumem okolí. Paní domácí byla velmi milá. Pozvala mě, ať si ten čaj vypiji u ní v kuchyni což mě dost zarazilo. V průvodcích jsem četl, že kuchyň je v domě posvátné místo a pokud tam zavítá nějaký „bezvěrec“, tak se musí znovu vysvětit nějakým knězem nebo spíš lámou. Nevím, jestli toto platí pouze pro hinduistické zvyky jelikož jsem byl u Buddhistů. Anebo je toto už překonané. Takže jsem si sedl ke stolu v kuchyni, kde mi paní domácí podala čaj později i večeři a další den i snídani. Byl tam s ní její syn tak kolem 15ti let s kterým jsem prohodil občas pár slov.

29.3.2023 Khumjung, Khumde a Syanghboche

Jelikož jsem chodil brzo spát, tak jsem i brzo vstával. Ještě bylo šero, když jsem se vzbudil, tak mě napadlo, jít se podívat na východ slunce nad Himalájí. Místní to mají pořád, takže jim je to jedno. Musel jsem přeskočit zeď, abych se dostal z dvorku u domečku, jelikož jsem nechtěl nikoho budit. Chvíli jsem stál pod potemnělou oblohou za vesničkou na skále. Nebe nade mnou dostávalo čím dál více světlejší barvu. Trychtýř tmavě modrého světla se rozšiřoval a zesvětloval. Sice mi byla zima, ale toto přírodní  úžasné divadlo jsem si nemohl nechat ujít. Za hřebenem hor ohraničené vrcholy Ama Dablam a Thamserku bylo čím dál více světlo a nebe bylo čím dál více bělejší. Ale pod hřebenem byla tma. Za chvíli vyšlehly paprsky slunce, které mě oslepily. A sluneční kotouč se pomalu zvětšoval. Zažil jsem několikrát východ slunce nad mořem i na horách, ale toto byla úplně jiná třída. Toto bylo z kategorie - neskutečné a úžasné. Takže jsem se mlčky kochal, co dovede příroda vykouzlit a pomalu se přestával klepat zimou.

 Po snídani jsem si prošel vesničku Khumjung, která je spojená s další vesničkou Khumde. Ta je trochu výše a končí pod svahem hory, kde je budhistický klášter. Je z něho pěkný výhled na obě vesničky a v pozadí vlevo je Ama Dablam (6856 mnm). A vpravo na konci hřebene je hora Thamserku (6608 mnm), která se tyčí nad Namche Bazaar. Z kláštera jsem šel do kopce na Hillaryho vyhlídku, která je asi 550 výškových metrů přímo nad Namche Bazaar. Zpátky jsem se vracel přes vesničku Syanghboche, kde je malé letiště.

Takže jsem si užil pěkný den bez batohu a kochal se okolím.

30.3. 2023 Namche Bazaar

A opět jsem se vzbudil ještě za šera a šel se podívat, jak příroda i hory ožívají. Východ slunce nad Himalájí se neokouká. Teď jsem popošel trochu jinde, ale přírodní divadlo bylo pořád ohromující a neskutečné.

Po snídani jsem si prohlížel ve společné jídelně fotky a zjistil jsem už předchozího dne, že jsou tam 2 vetší fotky někoho, kdo stojí na vrcholu Everestu s kyslíkovou maskou a v ruce drží fotku Dalajlámy. Zeptal jsem se syna paní domácí, jestli je to jeho otec. Protože mi den předem sdělil, že se jmenuje Tenzing. Takže jsem pátral, kdo je to na té fotce. Nakonec mi řekl, že je to jeho starší bratr. S Da Tenzingem, který vystoupil na Everest jako první, mají společné pouze jméno. Ale jeho bratr stál na Everestu 9x! Což mi potvrdila i paní domácí v kuchyni, když jsem na ní vykulil oči. Chodil tam ne proto, aby vytvořil nějaký rekord, ale proto, aby bílí sáhibové zdolali Everest a on jim v tom pomáhal. A najednou starší bratr přišel odněkud domů. Když jsem dostával tyto informace, tak procházel venku kolem domů. Požádal jsem mladšího bratra, jestli by nepožádal staršího bráchu, že bych se s ním velice rád vyfotil před jeho domem. On řekl, že ano a já utíkal do pokoje pro foťák. Po jednom cvaknutí spouště jsem na volal na mladšího bráchu, ať cvaká spoušť dále. Starší brácha asi na toto nebyl zvyklý a chtěl už odejít. Tak mám 2 fotky s šerpou, o kterém nikdo neví a který vystoupil 9x na vrchol Mount Everestu. A to jen proto, aby pomohl jiným. Kdyby nějaký Evropan nebo Američan vystoupil 9x na vrchol Everestu, tak se o něm píší knihy, natáčí dokumentární filmy, on jezdí po světě a dělá přednášky a dává rozhovory. Tento skromný šerpa po cvaknutí druhé fotky se otočil a šel zpět do skromného domu, kde bydlel.

Při placení jsem dal paní domácí větší dýško než za všechny placení za všechny dny. Oni  tomu nevěřili a já jsem taky nevěřil, že jsem se mohl setkat s takovými milými lidmi. Takže jsme byli všichni spokojení, ale myslím, že já daleko více. Spíš než výška tringeltu je nejspíše udivila, že jim někdo něco dává. Oni na to nejsou zvyklí. A když už, tak mají v např. v restauraci bedýnku s nápisem Tips box, kde spokojení lidé vhazují spropitné.

Takže jsem si z tohoto dvoudenního setkání odnášel více, ale v těžkém batohu to nebylo. Ale musel jsem šlapat dále, i když ten den to už byla pohoda. Pouze sestup do Namche Bazaar. Trekaři, kteří byli v Namche ubytovaní, tam měli aklimatizační den a vycházeli o 400 výškových metrů výše, ať si pomalu tělo zvyká na menší příděl kyslíku a nižší atmosférický tlak. A potom sestoupí o těch 400 výškových metrů zpět níže. Tělo dostane menší šok tím výstupem, ale hned se zase vzpamatuje, když se dostane níže. Tou vyšší nadmořskou výškou si vytvoří více červených krvinek, které přenášejí kyslík. Proto i vrcholoví sportovci před nějakým velkým šampionátem nebo olympiádou trénují ve vyšších nadmořských výškách. Tělo si vytvoří více červených krvinek a tím mají legální doping. Který ovšem časem rychle klesá.

No a tito anglicky mluvící trekaři, kteří si mysleli, že jim to tam všechno patří, zabrali celou cestu a čekali snad, že je budeme, my sestupující, obcházet po kamenech nebo skále. Šla kolem mě dolů Nepálská žena, která se s nimi nemazlila a hrnula to středem cesty dolů. A najednou páni světa po drcnutí do jejich těla tou ženou uhýbali. A ještě se divili. Tak jsem to od ní převzal. Jak říkávala moje mamka – na hrubý pytel hrubá záplata.

Takže jsem došel kolem poledne do Namche a šel do stejného hotelu, kde jsem byl ubytovaný, když jsem šel nahoru. Majitel hotelu si mě pohledem proměřil a pamatoval si mě. Hned mě pozval k sobě ke stolu, kde seděl ještě s nějakými Nepálci. Chtěl jsem už shodit batoh, tak jsem ho požádal o pokoj. On řekl, že je plný, ale zase mi nabídl místo vedle nich. S díky jsem poděkoval a šel dále. Všichni majitelé hotelů a chat mě většinou oslovovali sire. A nejen mě, ale všechny chlapy. Mají to nějak Nepálci z dob kolonizace pořád v krvi, že všichni ostatní, nemístní jsou páni. Jedině tento majitel hotelu mě oslovoval – big boss. Což bylo ještě více úsměvné. Je to tím, že Nepálci jsou o hlavu i hlavu a půl menší. Tak proto velký šéf.

Takže jsem šel dál po Namche a hledal ubytování, což není problém, jelikož ještě nebyla sezona v plném proudu. A ubytovacích kapacit bylo více než dost. V prvním hotelu si řekla paní o velkou cenu  za pokoj. Takže jsem se otočil a šel pryč. Většinou ten obrat stačí, aby majitelka navrhla z lepší cenu. Ale asi měla dostatek hostů, tak nereagovala. Šel jsem teda dál s tím, že jim v dalším hotelu dám kolik si řeknou. A v dalším hotelu, který byl vzdálený snad 40 metrů, mi paní dala stejnou cenu jakou jsem platil před 2 týdny při výstupu. Takže jsem byl spokojený a šel do pokoje si na chvíli natáhnout bolavé záda na postel. Jen tak oblečený. Myslím, že jsem svým oblečením povlečení postele nezašpinil, jelikož už bylo jeté. Oni to tam nepřevlíkají po každé návštěvě. Takže jsem se za sebe moc nestyděl. A v té zimě se člověk vůbec nepotí, takže všechno bylo v normě. Véča, termoska a mezi 7 hodinou a osmou večerní spát.

Výlet pod Everest – díl první
Výlet pod Everest – díl druhý
Výlet pod Everest – díl třetí
Výlet pod Everest – díl čtvrtý
Výlet pod Everest – díl pátý