Výlet pod Everest – díl pátý

2.4.2023 Lukla a Káthmandú

Natáhl jsem si budík a šel co nejdříve na letiště, abych se zaregistroval pro zpáteční let. Byly tam už 2 skupiny lidí. První byla z Kazachstánu a druhá skupina byla z Turecka. Jejich řeči neovládám, ale měli s sebou vlaječky. Moje letecká společnost se jmenovala Sita Air a měla tam v hale 2 stolíky pro vyřízení letenky. Jeden už fungoval, tak jsem se postavil za Kazachy. Když na mě došla řada, tak úředník, který dostal nějaké zelené bankovky od průvodce se zvedl a odcházel. Říkal jsem mu, že potřebuji 1 letenku. On mi odpověděl, že teď jde na kávu a přijde za 15 minut a odešel. Mezitím přišla k druhému stolku úřednice a tam se to opakovalo úplně stejně. Po odbavení všech Turků, jejich zavazadel i jejich zvážení, vyřízení letenek se úřednice zvedla se slovy, že má teď pauzu a odešla. Po půlhodině jsem tam začal naštvaně pobíhat a vešel jsem do kanceláře těch úředníků. Ten první mi ukázal, že ještě pije kafe a že za 5 minut přijde. Jenže v tu dobu se tam hrnuly další skupiny, které měly pozdější let. Mezitím odletělo to první moje letadlo. A já to začal vidět v černých barvách, jestli se vůbec dnes dostanu do Káthmandú. Když přicházel úředník z kávy, tak jsem se nacpal k jeho stolíku jako první. Beru, že skupiny mají přednost před nějakým jedince, ale já jsem se jen tak nenechal odstrčit. A ukazoval jsem úředníkovi, že jsem měl letět v 6:30 a to letadlo je už pryč a na letišti stojí další letadlo připravené k odletu. On mi vyplnil letenku a papír od velkého batohu, který mám odevzdat na protější straně haly. Na letence bylo napsáno – let 1. Ale když jsem dostal papír od velkého batohu, který jsem odevzdal, tak tam bylo napsáno – let 9. Neskutečný bordel! Prošel jsem bránou na detekci kovů a hned za ní ještě ruční scanner, jestli asi nechci ohrozit nebo unést letadlo. Jenže mezi cestujícími a piloty je otvor a já i ostatní jsme viděl přes přední okno. Takže kdokoliv tam může vstoupit a přidusit piloty třeba ručníkem. Ale detektor kovů na letišti v Lukle byl důležitý…

Když jsem prošel tím detektorem na letišti, tak jsem se zeptal paní, kterým letem nebo letadlem teda poletím? Odpověděla mi, že tím druhým. Ale které to je? Co odlítá? Nebo to co přiletí? Nebo druhé co přiletí? Tak jsem si dal čaj a čekal. Přiletělo další moje letadlo Sita Air. Turci se postavili do řady a čekali na vyzvání k odchodu na letištní plochu. Líná huba holé neštěstí. Tak jsem přišel k poslednímu Turkovi v řadě a ukázal mu letenku a jestli by mi neukázal svou. Oba jsme tam měli – let 1. Turek mi ukázal, ať se postavím za něho, což jsem udělal. Kdybych byl navíc, tak jsem nechtěl zabrat místo nějakému Turkovi. Ale letuška mi ukázala s úsměvem, ať nastoupím. Tak jsem byl v letadle. Jen mi ještě dělal starost velký batoh. Jenže při letu dolů jsem si uvědomil, že na 100 rupiových bankovkách je číslice 100, ale i v nepálštině. A to bylo napsána jako 900. Ale řekl jsem si, že alespoň někdo bude dole a batoh mi třeba přiletí později. Ale budu už hlavně dole. Když jsem vystoupil z letadla, tak můj batoh byl vyhozený z letadla mezi prvními. A úředníkům se nechtělo batohy tahat do letištní haly, tak mávali na nás, ať si ty batohy hned vezmeme. Takže dvojitá radost.

Na tom dolním místním podhorském letišti jménem Ramachap, které bylo snad narychlo zbudované z fotbalového hřiště, bylo neuvěřitelně hodně lidí, kteří chtěli nahoru do Lukly. Sezona právě začala. Prodíral jsem se mezi turisty, nadháněči hotelů, prodejci piva, vody i jídla. Můj prodejce letenek mi slíbil, že mi zajistí odvoz za 35 dolarů do Káthmandú. Ale když mi změnil podmínky než bylo předem mailem dohodnuté včetně ceny, tak snížil cenu za odvoz na 30 dolarů. A nakonec, i když jsem na něho netlačil a jen se divil, že nepoletím do Káthmandú, ale do Ramachapu, tak slevil na 20 dolarů za odvoz. A prý mi číslo auta a jméno řidiče napíše. Už se nikdy neozval a hledat dodávku pro 9 lidí mezi asi 100 až 200 stejnými dodávkami se mi nechtělo. Věděl jsem podle mapy v mobilu, že kousek za letištěm je autobusová zastávka. Tak jsem tam šel. Zrovna kolem jela dodávka pro odvoz lidí na letiště a řidič se mě ptal kam mám namířené. Řekl jsem na bus do Káthnamdú. On, že mě tam za 10 dolarů vezme (10 000 rupií). Tolik jsem počítal, že bude stát autobus. Tak jsem se ho ještě jednou zeptal na cenu a on jí zopakoval. Tak jsem k němu naskočil a jel jsem v ní sám. Kromě šoféra. A potom mi řekl, že dovezl lidi do Ramachapu na letiště a musí se rychle vrátit do Káthmandú, takže si při té cestě nějakou rupií vydělá. A všichni byli spokojení. Hlavně já, protože v té dodávce byly 3 lavice, každá pro 3 lidi, které byly natlačené hodně blízko. Po chvíli mě začaly strašně bolet nohy, které byly ještě namožené z hor. Tak jsem seděl na jedné straně dodávky u okna, ale nohy jsem mel napříč auta na druhé straně. Takže jsem se dostal do Káthmandú kolem poledne v což jsem ani  ve snu nedoufal. Spíš to vypadalo, že tam přijedu nejdříve druhý den. Ten strážný anděl, co nade mnou lítal, to musela být fuška.

Šoférovi jsem dal 10% navíc za bezpečnou jízdu i za přátelské chování a on mi sehnal při výstupu v Káthmandú taxík, který mě zavezl k hotelu za 700 rupií. Taxikář sice nevěděl, kde se ten hotel nachází, a já jsem ho ke konci navigoval. Druzí taxikáři z letiště jezdí minimálně za 1000 rupií.

Všechno mi vyšlo lépe něž jsem si plánoval nebo i vysnil. Tak jsem po důkladném odmočení a teplé sprše vyrazil do města. Na oslavu šťastného návratu z hor i dopravy zpět jsem si dal kapučínko a 3 zákusky.

A jelikož jsem měl scvrklý žaludek, tak už do mě nic ten den nevlezlo. Teda vzal jsem si na pokoj pivo Everest, minerálku, loupané arašídy a trs banánů. A udělal jsem si soukromý mejdan.

A jelikož jsem se vrátil zpět do Káthmandú podle původních obývákových plánů a měl jsem před sebou 3,5 dne volna, tak jsem si je chtěl pořádně užít. Čekal jsem, že to s návratem bude horší a přijedu později. Ale Buddha byl opět na mé straně, tak jsem mu šel vzdát hold do chrámu Swayambhunath, který je známý spíše pod názvem Opičí chrám, jelikož se tam potlouká spousta opic. Swayambhunath je hinduistický název. Tibeťané říkají tomuto chrámu Vznešené stromy, jelikož na tom kopci, kde se chrám nachází, roste spousta druhů stromů. Nicméně tento chrámový komplex je určen pro dvě světová náboženství. Hinduismus a Buddhismus. Nedovedu si představit, že by někde v Evropě bylo náboženské místo, kde by byly vedle sebe kostel a mešita. Anebo kostel a synagoga. A lidé obou vyznání se tam chodili společně modlit a meditovat. Ale tady to jde.

Takže jsem si opět obešel toto posvátné místo a pokračoval dále dozadu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Přede mnou se otevřela další část tohoto komplexu se třemi pozlaceným sochami. Uprostřed Buddha a po stranách hinduističtí bohové. Kolik těch hinduistických bohů ve skutečnosti existuje, neví ani sami hinduisté.

A měl jsem zase štěstí, jelikož se v tomto zadním chrámu chystali přivítat nějakého velkého Lámu, který za chvíli kolem mě prošel za zvuků trub a bubnů. A jelikož potom měl Láma nějaké kázání v nepálském jazyce, kterému jsem samozřejmě nerozuměl, tak jsem pokračoval dále.

Další na řadě byla největší stúpa Boudhanáth. Po krátkém dohadování s taxikářem o ceně, kdy mi otevřeně lhal, že chrám je až za letištěm a já věděl, že je před ním, jsem si vzal jiný taxík a jel k největší stúpě v Nepálu a možná i na celém světě. Boudhanáth. Stúpa slouží pro buddhisty pro uchování relikvií. Např. vlasy samotného Buddhy. Nevstupuje se do ní, nemá žádný vchod. Jen se obchází ve směru hodinových ručiček a roztáčí se modlitební mlýnky i obrovské mlýny. Ty velké se musí alespoň 3x obejít. Motlitba, která je napsána na modlitebním mlýnku se po roztočení přenáší vzduchem do nebe. To samé je i s modlitebními vlaječkami. Natáhnou se kdekoliv a vítr potom roznáší napsané motlitby a mantry výš k nebi.

Takže jsem si obešel párkrát Boudu, jak se jí i v nepálštině říká, ale pro Nepálce Bouda není to, co znamená bouda v češtině.

Procházel jsem se uličkami turistické čtvrti Thamel, kde jsou ubytováni skoro všichni turisté, trekaři i horolezecké výpravy. Mají tady své oblíbené hospůdky jako např. Tom & Jerry. Uvnitř na zdech jsou názvy slezených osmitisícovek, kdo na ně vylezl a v kterém roce. Ale je tam i ostravské - Baník, pičo, mistr ligy 2004. Bylo kouzelné chodit těmito uličkami kdysi. Dívat se na desítky drátů, které vedou ze sloupu na druhý sloup anebo přímo ze sloupu do baráku. Dnes je to tam rozkopané a obrovský kabel se táhne pod cestou. Bude to sice modernější a bezpečnější, ale pro mě toto bylo spjaté s kouzlem jménem Thamel. Člověk, když se tam procházel, tak to byl zážitek pro všechny smysly. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem nechápal jak ten bordel může fungovat. A ono to funguje. A pořád. Člověk, když se prochází po Thamelu, tak se musí dívat všude. Před sebe, jestli do něho něco nebo někdo nevrazí. Mít přehled, co to za ním troubí, jestli to není právě na něho. Jestli zleva nebo zprava z díry v domě na něho nevyjede motorka nebo rikša. Taky musí mít detailnější přehled o povrchu cesty těsně před ním. Na místních cestách není většinou asfalt. Jen udusaná hlína a když kdysi něco kopali u baráku, tak to lehce zaházeli a vznikla časem prohlubeň. Anebo když zedníkovi vypadla cihla ze 4. patra, tak jí tam nechal ležet. A lidi o ní zakopávali. Takže pořád ve střehu.

Co se týče dopravy, tak to je kapitola sama pro sebe. Poprvé jsem měl oči vykulené a nevěděl jsem, kde se dříve díval. Úzká ulice a spousta lidí. Mezi nimi se proplétaly motorky, rikše a malé taxíky. Když už jsem si myslel, že z toho mumraje neproklouzne ani kočka, tak se přede mnou objevil pomalu jedoucí náklaďák. A projel. Všechno projelo. Ten bordel fungoval. Tam nejsou značky a semafory viděli snad jen ve filmu. Podle mě možná polovina lidí nemá ani řidičák. Takže všichni jezdí podle citu tak, aby neohrozili druhé a sami nějak projeli. A druzí se snaží, aby taky nijak neohrozili ty druhé. A taky projedou. Do křižovatky vjedou všichni najednou a motají se a proplétají a hledají skulinku, aby vyjeli na druhé straně. Všiml jsem si, když jsem se vezl několikrát taxíkem, že přednost má ten, kdo strčil první čumák auta nebo přední kolo rikši do nějaké mezery. Ostatní ho respektují a už se cpou za ním. Skoro všichni troubí, houkají a zvoní na cokoliv, co dělá zvuk a kravál. I když jsou na hlavních silnicích po celém Káthmandú značky se zákazem troubení. V Thamelu není ani místo, kde ty značky umístit. Troubí všichni. Jednou jsem šel a jela rikša a naproti jel policajt na malé motorce. Rikša si zazvonila na zvonek na řidítkách jako cyklista a policajt na motorce si zatroubil. Měli dost místa a nemuseli se vyhýbat. Kdyby to byli známí, tak na sebe buď zamávají nebo alespoň zakývají hlavou na pozdrav. Nic. Nebo to bylo na dobrý den. Nevím, ale v Nepálu je více věcí, které jsem nepochopil a myslím, že nikdy nepochopím. Ale já po tom ani nepátrám. Prostě to tak je.

Taxikáři to je další skupina zajímavých lidí. Projíždějí pomalu Thamelem a pokaždé se zeptají – taxi sir??? A zatroubí. Bez troubení to nejde. Jdu a vedle u zdi stojí 3 taxikáři tak každý metr od sebe. Auta kousek od nich. První taxikář na mě zavolá – taxi sir?? No, thanks. Druhý taxikář – your taxi sir. NO. A do třetice – takši šííír. NO, kurva!!!

Než se nastoupí do místního taxíku, tak se člověk musí zeptat na cenu jinak riskuje, že při výstupu si taxikář řekne o větší sumu než pražští taxikáři. Tady 100x platí – líná huba holé neštěstí. Jednou jsem si v taxíku sedl vedle řidiče, jelikož vzadu byly batohy a přítelkyně. Když už jsem si sedl dopředu, tak chtěl jsem vědět, jestli používá taxametr. Omyl. Nejenže taxametr tam nebyl, ale ona tam nebyla ani startovací skříňka pro klíč na startování. Jen humáč trčících drátů, které taxikář umně spojil v tom správném pořadí, motor naskočil a některé dráty zase rozpojil. A jelo se. Holt asi bývalý elektrikář… Jednou jsem jel autobusem z hor dolů do Pokhary. Obrovský zážitek. Že jsme jeli na jedničku a občas zařadil dvojku beru. Povrch cesty to nedovoloval, jinak by jsme si omlátili hlavy o střechu toho terénního busu. Na jedné zastávce nastoupil místní družstevník a měl bednu se slepicemi. Ty nacpal do úložného prostoru busu přímo pode mnou. Za chvíli nastupoval další farmář a ten měl na špagátu kozla. Průvodčí vystoupil, otevřel poklop spodního kufru pode mnou a nebohého capa tam nohama oba nacpali k těm slepicím. Chudák ten naříkal a mečel. Na další zastávce (zastávka znamená, že někdo někde stojí) nastupovali další trekaři, ale bus byl už plný, tak nově příchozí šplhali po žebříku u zadního okna na střechu. Jak se tam drželi nevím, ale my vevnitř jsme nadskakovali pěkně. Z kraje Pokhary farmář vystupoval a tahal za špagát kozla ven. Chudák ani nemečel, ale ani se nemohl postavit na nohy. On ho odtáhl s tím špagátem po břichu dál od busu a čekal až si kozel odpočine a přijde k vědomí. Pokud to byl obecní kozel - inseminátor, tak kůzlátka toho roku nejspíš nebyla.

Takže veškerá doprava po Nepálu je velký zážitek a adrenalin. Když jsme se vraceli z 1. treku a z Jomsomu jsme letěli místní letadlem do Pokhary, tak jsem to málem nepřežil. To se letí nejhlubším údolím na světě, které se jmenuje Kali Gandaki a nachází se mezi hřebenem Annapuren a další osmitisícovkou Dhaulagiri. Řeka Kali Gandaki vyhloubila toto údolí a vytvořila tam takové obrovské schody. Vítr foukal z jihu proti nám i proti těm přírodním velkým schodům. A když se vítr opřel o skalní stěnu toho velkého schodu, tak se stočil a foukal nahoru. Jenže zrovna se tam nacházelo naše letadélko, které nadskočilo a hned se propadlo dolů, jelikož vítr tady už foukal rovně. Když se to opakoval snad potřetí, tak přítelkyně sedící za mnou mě chvíli nervózně hladila po hlavě i krku. A když si letadlo opět poskočilo, tak to už nevydržela a sevřela pevně ruce, jenže mezi jejími rukami byl můj krk. Tak jsem začal sípat a dusit se a snažil jsem se z toho sevření dostat. Její strach byl podle síly jejich rukou veliký a měl jsem problém se z toho sevření a dušení dostat. Jen jsem si potom řekl, co by mi asi napsali na náhrobní kámen. Prošel moravské i slovenské hory. Byl v Rumunsku a Bulharsku na horách. Byl i několikrát v Alpách. Stál na řeckém Olympu a vylezl na nejvyšší horu na Kavkazu. Prošel nejvýše položené horské sedlo v Himalájích, které je přístupné pro jednotlivce a nakonec ho uškrtila baba v letadle, které nakonec v pohodě přistálo. Ale nakonec jsem se toho sevření dostal a přežil to. Takže v Nepálu hrozí nebezpečí všude. I tam, kde by člověk nečekal.

Nicméně všechny ty útrapy a dřina stály za to všechno, co jsem tam zažil i poznal. A Nepál nejsou jen hory, ale Nepál jsou i lidé. Jsou slušní, hodní a snaží se člověku pomoct. I když se ho někteří snaží o nějaký ten dolar obrat. Hlavně ve městech, ale na horách je to ještě jiné a nezkažené. Nepál patří mezi nejchudší státy na zemi. Ale pokud se jedná o vstřícnost, vlídnost a ochotu pomoct, tak patří mezi nejvyspělejší země na světě. Když jsem viděl, jak musí lidé  na poli tvrdě pracovat a s jakým nářadím, tak takové nářadí u nás není snad ani v muzeu. A oni si u toho ještě pískají nebo zpívají. Možná proto, že bylo pěkné počasí na orání a oni si mohou s jaky, které zapřáhnou, zorat své políčko. U nás by na to lidi ani nesáhli. Někde jsem četl, že na letišti v Káthmandú existuje nebo byl nápis. Nesnažte se změnit Nepál, Nepál změní vás. A nápis má pravdu. Minimálně v mém případě se to Nepálu povedlo. A myslím, že nejsem sám.

Jenže jejich nové nařízení mě od turistiky v Nepálu odrazuje. Nechci, aby mi někdo říkal kam mám jít, kde spát, v kolik je odchod z chaty, kdy mám odpočívat apod. Ti noví průvodci se budou rekrutovat z místní obyvatel daného údolí, kteří to tam znají. To beru. Ale nechci, aby mi nějaký průvodce říkal, že dnes budeme spát v chatě, kterou třeba vlastní jeho rodina. A další večer v chatě, která je sice dále, tak si musíme pohnout, ale majitelé jsou rodina od manželky apod. Chci mít svobodu rozhodování, co budu dělat, kdy půjdu dále apod. Beru, že spousta lidí se neumí o sebe v horách postarat, věnovat čas přípravě a všechno pořádně naplánovat i s plánem B. Ale občas mi to připadalo, když jsem popíjel čaj a díval se kolem, že jde skupina oslů nesoucí náklad nahoru. A za nimi za chvíli další skupina oslů, kteří ten náklad z první skupiny zkonzumují. Jen poháněči používají různé metody pro obě skupiny, aby je dostali nahoru tam, kam chtějí oni. Beru, že Nepálci chtějí, aby se tam nikdo neztratil. Ale spíše mi to připadá, že chtějí dostat z turistů více peněz do státní kasy. Kolik zahraničních turistů tolik teď i Nepálců v podobě průvodců a nosičů. Jenže nosič klidně unese 3 batohy. Kdyby zdražili permity, poplatky místním obcím, ubytování, jídlo, tak to všechno beru. Ale abych se zařadil do nesourodé skupiny 10 -15 lidí z několika států, tak to se mi nelíbí. Chci si to užít a ne, aby mi někdo říkal kdy a kam mám jít. Jestli přidat nebo ubrat a čekat.

Takže to vypadá, že jsem byl v Nepálu naposledy. Užil jsem si to, viděl nejvyšší hory na světě, prožil jsem velké dobrodružství a vyzkoušel si, jestli ještě něco zvládnu. Takže se s Nepálem loučím jejich oblíbenou a všude přítomnou mantrou – Om mani padme húm - Nechť jsou všechny bytosti šťastné.

Výlet pod Everest – díl první
Výlet pod Everest – díl druhý
Výlet pod Everest – díl třetí
Výlet pod Everest – díl čtvrtý
Výlet pod Everest – díl pátý