Výlet pod Everest – díl čtvrtý
31.3. 2023 Namche Bazaar
Jelikož jsem ušetřil den a šel rychleji než jsem plánoval, tak jsem si ho teď vybral. Prošel jsem si okolí Namche i s místní tržištěm, kde se prodávala hlavně zelenina. I nějaké oblečení, boty a drogistické zboží. Konečně jsem byl v exotické zemi za exota. Převyšoval jsem je všechny o více než čtvrt metru, byl jsem opravdu na rozdíl od nich bílý, takže jsem budil pozornost všech kolem kterých jsem procházel. Ale nakonec jsem jim tam udělal kšeft a koupil si misku neloupaných arašídů, které mám rád.
Taky mi kamarádka ze Slovenska říkávala – burákový král. A o co byly ty arašídy menší, než na jaké jsem zvyklý u nás, o to byly dražší. Ale měl jsem dobrou náladu, chuť na ně a zbýval mi už poslední den pochodu na letiště do Lukly. Ještě jsem tam narazil na nejvýše položenou poštu na světě. Ale měli zavřeno.
K večeru začalo sněžit, což nebylo dobré, jelikož z Namche je prudký sestup dolů po rozbahněné cestě, kterou ještě rozdupou muly nebo osli, kteří vynášení všechno potřebné k životu nahoru do hor. V Namche se náklad přeloží na jaky a naky, kteří tento náklad vynášejí až pod Everest. Asi by jakům bylo v nadmořské výšce pod 3 tisíce metrů horko. Takže jsem zašel do obchodu a koupil si hůlky, abych poslední den na horách neměl problém se sestupem.
Véča, termoska čaje a spát.
1.4. 2023 Cestou do Lukly
Když jsem čekal na snídani, tak jsem se díval na obrázky na zdech jídelny. A zaujaly mě fotky z expedice z roku 1953, kdy byl poprvé zdolán Everest. Majitel hotelu Yak, kde jsem byl ubytovaný. se jmenoval Chime. A na fotkách byl jeden chlap z expedice na Everest z roku 1953 s nápisem - Chimeho otec. Tak jsem se pana majitele zeptal, jestli se jedná o jeho otce, který se s dalšími šerpy zúčastnili výstupu na Everest. Tak mi to potvrdil. Požádal jsem ho o společnou fotku a když souhlasil, tak jsem běžel do pokoje pro foťák pro společné foto. Na další fotce na zdi je ještě mladý Chime vyfocený s US prezidentem Jimym Cartrem u nich v hotelu Yak. A taky bylo tomu prezidentovi i s manželkou zima. Tak jako mi.
Po vydatné snídani jsem vyrazil na poslední celodenní trek. Trochu to klouzalo a byl jsem rád, že mám ty hůlky. Až do chvíle, když jsem potkávala Nepálce, kteří s cigárem v ruce a ve šlapkách si to brouzdali po klouzavém sněhu. Dokonce i malé děti si to hrnuli do kopce ve šlapkách do Namche asi do školy. Takže jsem si připadal jako nemohoucí mrzák. Ale takoví byli všichni turisti, co šli dolů. Po tom prudkém sestupu, který končil u dvou lanových mostů přes údolí nad řekou Dudh Koshi, neboli Bílá řeka, už začala normálnější cesta.
Asi za polovinou sestupu jsem si chtěl trochu odpočinout a dát si kafe a polévku. Sedl jsem si venku před malou restauraci a vybral si z jídelního lístku. Slečna mi donesla kafe a odešla dovnitř. V Nepálu se nevaří jako u nás, že se navaří hrnec např. guláše, který se potom prodává 2 dny. Tam se všechno vaří přesně to, co si host objedná. Takže pokud přijdete do jídelny a 5 lidí si před vámi něco objednalo, tak se první navaří těch 5 jídel a teprve potom přijde na řadu ten šestý. Já jsem tam byl sám, takže akorát dopít kafe, odpočinout si a dorazit poslední část treku do Lukly na letiště. Najednou se mi zadek na plastové židličce začal vlnit ze strany na stranu. To mohlo znamenat pouze jedno. Zemětřesení! Díval jsem se bokem na tu jednopatrovou budovu, jestli se nechce poroučet k zemi. Za chvíli vybíhali lidé z okolních domů ven. Byli sice vystrašení, ale s úlevou se smáli. Když se ta slečna vracela do domu, tak jsem se jí zeptal, jestli to bylo opravdu zemětřesení a ona mi odpověděla, že ano. Indická deska se pořád podsouvá pod Asijskou a tím vznikají častá zemětřesení v této oblasti. Himaláje vznikly právě tímto posuvem Indie pod Asii. A pořád rostou, takže proces posuvu ještě nebyl ukončen. Večer jsem se díval na web, jestli tam něco o tom zemětřesení něco není napsané. A bylo. Asi 100 km ode mě bylo menší zemětřesení o síle 5,2 Richterovy stupnice. No nemusel jsem zažít všechny atrakce co Nepál nabízí.
Po polévce jsem vyrazil na poslední úsek. Když jsem šel opačným směrem nahoru, tak jsem šel rychleji než teď dolů. A aby toho nebylo málo, tak mi na poslední 3 – 4 hodiny začalo mírně pršet. Když jsem měl sněžení, tak ať zažiji i déšť. V Lukle jsem hledal nějaký hotel blízko letiště, protože jsem měl odlétat prvním letadlem v 6:30. Jak bylo uvedené na letence. To, že je na letence uvedený čas odletu, tak není jisté, v kolik hodin člověk odletí. Je to Nepál a tam to funguje jako skoro všechno jinak. Takže člověk při zakoupení letenky odevzdá peníze, za které dostane papírek s nějakými údaji. S tím potom zajde na letiště nejlépe den předem. Oni to zkontrolují se svými záznamy a pokud mají místo v letadle, tak dotyčný letí. Takže záleží na dotyčném člověku v kolik hodin se dostaví na letiště nebo kanceláře dané letecké společnosti, která lety provozuje. Ta může sídlit kdekoliv v městečku a nejen na letišti. Jediné, co je na tom logické je, že když se daná osoba k odletu nedostaví, tak přece nenechají odletět letadlo s X prázdnými sedadly, když je na letišti XYZ lidí, kteří chtějí tak letět dolů. Nicméně v praxi, jak jsem četl, to vypadá takto. A stalo a stává se to právě nejvíce v Lukle.
Takže příklad. Je např. pondělí a lidi se houfují na letiště, aby odletěli do Káthmandú. Jenže se zatáhlo a letadla nelétají. Na letišti v Lukle nejsou žádné radary ani nějaké zařízení pro navigaci letadel. Takže piloti – kouzelníci přistávají pouze, když vidí dráhu, která je ještě hodně krátká. Začíná nad propastí a končí na hraně protějšího svahu, který vyztužili betonovou zdí, aby se svah netlačil na přistávací dráhu. A aby letadlům trochu odlehčili, tak tu dráhu postavili do kopce, aby letadlo muselo při přistávání překonat stoupání a tím i přirozeně brzdilo. A naopak při odletu, aby z kopce nabralo rychle rychlost a odlepili ten vrak, zakoupený z třetí ruky, který už nechtěli ani v Jižní Americe od země. Občas se stane, že letadlo pozdě dosedne na dráhu, neubrzdí to a políbí čumákem letadla tu betonovou zeď. Anebo klesá příliš rychle a předním podvozkem zachytí o plot kolem přistávací dráhy, který tam je kvůli kozám, které se tam kolem dráhy pasou. Takže letět místními aerolinkami je jeden velký adrenalin pro ty, kteří chtějí mít opravdu velký „zážitek“. Pokud letadlo odletí z Káthmandu a před Luklou vletí do mlhy, tak se vrací zpět. Teprve až vystoupíte z letadla v Lukle, tak si člověk může říct – jsem na horách.
Ale vraťme se do imaginárního pondělí, kde se stahují desítky lidí, kteří chtějí odletět domů. A letadla kvůli mlze nelítají. Druhý den se situace opakuje. Ve středu je to samé a ve čtvrtek pro změnu začne ještě pršet. No a v pátek začnou pomalu letadla přilétat, aby odvezla lidi dolů do hlavního města. A tady začíná velký problém. Jsme v Nepálu. První neletí dolů ti z pondělí, co tam jsou už 5 dní, ale ti z pátku. Co právě přišli. Pokud je k přepážce a odbavení ti nasraní lidi vůbec pustí. A pak začíná velký boj kdo odevzdá ten papírek, kde je napsáno letenka úředníkovi, aby mohl konečně letět dolů. Těch pár letadel nemůže pokrýt všechny lidi ani za další 3 dny a to ještě přicházejí další a další lidi každý den, co mají letět v sobotu, neděli a pondělí. Takže tvrdé lokty, nadávky v několika jazycích a kdo dřív přijde ten dříve letí. Jednou naháněl nějaký Angličan vedoucího letiště po přistávací ploše s cepínem, že chce domů. Odpověď byla, že z Káthmandú přiletělo letadlo plné policajtů s dřevěnými, dlouhými obušky. A to byl jeden z důvodů, proč jsem si vybral jako svou první návštěvu Himaláje oblast Annapuren. Tam jsme jeli busem, ale to taky nebyla žádná výhra. Sjíždění z kopce s prudkými zatáčkami o 180º na úzké silnici, kde není pořádně vidět. A říkají tomu dálnice. Občas nějaký náklaďák v příkopě, taky nepřidá na klidu. A když autobus zastavil kvůli přestávce, tak průvodčí rychle vyběhl, vzal z příkopu velký šutr a hodil ho pod kolo toho busu. Asi mu brzdy moc nefungovaly. Prostě Nepál, co není pro slabší povahy.
Ale zpět k mému příchodu do Lukly, kdy jsem obcházel hotely nejblíže letiště. Když se už stmívalo potkal jsem holku, která se ptala, co potřebuji. Řekl jsem, že hledám lodge, což v nepálštině znamená chata. Ona se mě zeptala, co je to lodge? Tak jsem jí řekl, že hledám teda hotel. Ona zase, co je to hotel? Začínala mě štvát, tak jsem jí vysvětlil, že je to budova, kde trekaři spí. Ona, ať jdu za ní. A už mi to docvaklo o co jí jde. Řekl jsem stop a kolik že chce za ubytování na 1 noc. Řekla si 4x více než chtěli všichni v okolí. Takových jednání jsem už jižní Asii několik zažil. Zašel jsem do vedlejšího hotelu a tam mi dali hned klíč od pokoje za normální cenu. Nic moc, ale je to na poslední noc. Poslední pořádná řádná véča na horách, 2x tibetský čaj a šel jsem spát.
Výlet pod Everest – díl první
Výlet pod Everest – díl druhý
Výlet pod Everest – díl třetí
Výlet pod Everest – díl čtvrtý
Výlet pod Everest – díl pátý
