Výlet pod Everest – díl druhý
23.3.2023 Lobuche
Další ráno bylo opět jak vymalované. Asi to roztáčení modlitebních mlýnků po cestě nahoru zabralo. Kolem poledne jsem došel do uskupení asi 3 chat s restauracemi, které se jmenuje Dughla, ale občas je to psané i Tughla. Nepálci si s takovými maličkostmi nedělají žádný problém. Oni mají své písmo, které jsem ani omylem nepochopil, i když jsem někde četl, že nepálština je velice jednoduchá řeč.
Po cestě jsem potkával spoustu lidí a první otázka většinou bývala – odkud jsem, kam jdu, kde jsou ostatní ze skupiny apod. Jednou, když jsem si opřel batoh o kamennou zídku za mnou a dal ulevit na chvíli svým zádům, najednou přede mnou stál chlapík celý v červeném. A hned s francouzským přízvukem odkud jsem. Když jsem mu řekl, že jsem z České republiky a že on bude nejspíš z Francie. Odpověděl, že ano a hned se mě zeptal kolik mu hádám let. To mě udivilo taková otázka, protože většinou se lidi ptají, jestli jdu nahoru, kam mám namířené nebo dolů a teď otázka na věk? Jelikož měl na hlavě klobouk proti slunci, ale vypadal čiperně, tak jsem chvíli uvažoval. On mě předběhl a řekl mi, že mu je 70 let. Tak jsem vyvalil oči, protože bych mu hádal maximálně 50 let. Dále řekl, že zrovna přicházející manželce je 64 let. Ta, chuděra, ohnutá pod batohem na to vypadala. A k tomu frantíkovi se připojil jeho průvodce a frantík průvodci řekl, že „tenhle mladík mi nevěří, že mi je 70 let“. A oba se tomu strašně smáli. Tak jsem nad tím později uvažoval, že ten Francouz tam do těch Himalájí nejel, aby viděl Everest. Ale aby si dělal dobrý den z lidí. A já jsem byl sám s bílými vlasy, takže skvělý objekt pro jeho vtípky.
K večeru jsem došel do předposlední vesničky Lobuche (4910 mnm) mého výstupu. Lidi se opět shromáždili okolo kamínek na jačí trus. Majitel přitáhl umělohmotný sud asi z nějaké expedice. Otevřel horní poklop a „zahovnil“ jačím trusem kamna. Pak si tu ruku utřel do univerzální utěrky, s kterou utíral všechny stoly. A v zápětí mi v té samé ruce donesl večeři. Ráno jsem si dával z hrdla do hrdla 50% kalvádos právě kvůli zhoršené hygieně a od té doby jsem si hrknul i večer.
24.3.2023 Kala Pattar
Změnil jsem plán a zkrátil a urychlil jsem si to o 1 den tím, že jsem do další, poslední vesničky, kde všichni spí, šel pouze s vodou a nějakými sušenkami. Hlad na horách člověk nemá, ale horší je to s pitím. Obzvlášť ve větší výšce. Ale hlavně jsem šel bez stále těžšího a těžšího batohu. Takže jsem byl konečně rychlejší než jak udává průvodce nebo i nová mapa (pokovidové vydání, jak je na ní napsáno). Poslední vesnička se jmenuje Gorak Shep (5140 mnm). Tady se skupiny rozhodnou, jestli chtějí do základního tábora pod Everestem (5300 mnm). Nebo jak jsem šel já na vrcholek Kala Pattar (mapy.cz ukazují výšku 5648 mnm). Odtud jsou pořizovány fotky Everestu a Nuptse. Ze základního tábora toho moc trekaři neuvidí, jelikož jsou pod ledopádem Khumbu a za ním je schovaný Everest. A taky nechápu lidi, kteří dojdou takovou útrpnou cestu, aby se podívali v základním táboru na spoustu stanů, kde se možná pohybují lidi, horolezci. Někteří horolezci odpočívají, někteří bojují s omrzlinami či něčím horším. A každý den další a další skupiny ty horolezce očumují. Takové lidské ZOO.
Takže já jsem si vyšel na nízký kopeček Kala Pattar, který je ale od Goraku Shep vzdálený 500 výškových metrů a v takové výšce už netrénovaný člověk počítá každých 10 výškových metrů. Kala Pattar je v překladu Černá hora a ona opravdu je černá. Nějaký Novozélanďan, asi geolog, mi jednou večer v chatě vysvětloval, že Kala Pattar a ještě jedna hora v okolí je pořád geologicky činná a pořád roste. Proto je asi bez sněhu.
Večer jsem došel zpět do chaty v Lobuche a po večeři a termosce čaje jsem šel spokojeně spát, jelikož jsem dosáhl cíle mé cesty. Viděl jsem Everest, vzadu za ním Lhotse, ledovec Khumbu, Nuptse, v dálce Makalu a za mnou Pumori. Měl jsem strach, že když tam přijdu kolem poledne, že se už nebe bude zatahovat a nic neuvidím. Ale místní bohové mi byli naklonění a dopřáli mi pohled na nejvyšší vrchol světa včetně okolních velikánů.
25.3.2023 Dingboche
Další ráno, když jsem se chtěl napít, tak zbytek vody v PET láhvi byl zase zmrzlý. A nebyl to jen tenký povlak ledu na povrchu, ale zbytek celé vody zmrznul. Ono se taky není čemu divit, protože mezi samotnými okny a rámy oken byly mezery, přes které se šlo dívat ven. Nejspíše nosiči vynesli samotné sklo a místní tesaři kolem toho skla vytesali rám. Prostě to s rozměry nevyšlo, ale v Nepálu to nikoho nerozhodí. Hlavně, že tam něco v té díře ve zdi je. A má to ještě automatickou ventilaci.
Když jsem sešel v chatě dolů do společné jídelny, tak někdo ležel na lavici u oken. Vysoký kluk tu osobu zakrýval další bundou. Jelikož bylo ráno, tak se netopilo. To se dělalo až večer a teplota se mírně zvedla jen tak 1 - 2 metry okolo kamínek. Potom jsem zaslechl vedle mě, jak se ten vysoký kluk baví s majitelem chaty a ten mu nabízí svoz koněm dolů asi pro tu ležící osobu. Jelikož dost nahlas řekl, že čínské peníze nechce, tak bylo jasné odkud ti dva jsou. Ve výšce nad 4000 mnm mají i trénovaní lidé problémy s výškou. A když k tomu připočítáme fyzickou únavu, vyčerpání, špatnou stravu, nedostatek tekutin, zimu, tak se nelze divit, že v té samé době, kdy jsem tam byl já, tak někde kolem skonal šedesátiosmiletý Slovák. Bohužel byl v nějaké skupině složené z lidí z mnoha států a asi nechtěl ostatní zdržovat a přemáhal se. Nechci spekulovat, co a proč se tak stalo, ale pro mě tyto skupinové výlety nejsou. Nepálské úřady říkají, že je to pro bezpečnost lidí, jelikož se občas někdo v jejich horách ztratí. Na kontrolních bodech, kde musí trekaři ukazovat povolení ke vstupu, byly občas fotky pohřešovaných lidí. Ale ztratit se zrovna v údolí Khumbu je asi stejné, jako se ztratit mezi Pustevny a vrcholem Radhoště, kde jsou zástupy lidí. Ale může se stát všechno. Náhoda je blbec.
Takže jsem po snídani vyrazil dolů. Přišel jsem k chatám na místo zvané Dukhla, kde jsem si konečně sundal batoh a dal si čaj, ať se trochu zavodním. Počasí bylo opět nádherné a okolní vrcholy nad 6 tisíc metrů byly jako na dosah. Ale zdání klame. Vzduch je čistý a jelikož naše oko je zvyklé na malé kopečky, tak si mozek převede tyto velehory na naše kopečky a člověk se domnívá, že ty hory jsou na dosah ruky. Kolem Ama Dablam jsem šlapal 3 dny než se trochu natočila z druhé strany. A viděl jsem jí pořád po celou dobu treku. Kdysi, jak jsme šli do základního tábora pod Annapurnou, tak jsme se točili pořád kolem posvátné hory Machhapuchre. Tři dny jsme se k ní přibližovali. Další 2 dny jsem šli pod ní a další den jsme došli do základního tábora. Ale Rybí ocas, jak se Machhapuchre říká v překladu, byla pořád vedle nás. Nikdo na ní nikdy nestál, protože pro Nepálce je to posvátná hora jako je posvátná Kalias pro Tibeťany. Reinhold Messner dostal na Machhapuchre povolení vylézt od nepálské vlády. Protože to byl Messner. Ale jak v jednom rozhovoru řekl, došel pod tu horu, ale neměl odvahu na ní vylézt, jelikož se bál, že by ho místní lidi roztrhali. A nějaké papírové povolení by jim v tom nezabránilo.
Když jsem trochu odpočatý vyrazil dále mírným klesáním dolů, tak jsem trochu odbočil a nešel postejné cestě zpět do Pheriche, ale dal se vlevo do vesničky Dingboche. Asi hodinu před vesničkou mě předešel kůň s ohnutou osobou na něm a vedle koně šel chlap, který toho koně vedl. A za ním ten vysoký Číňan, kterého jsem potkal ráno v chatě. Jen nechápu, proč šli do Dingboche, které je o 200 výškových metrů výše než Pheriche. Dvěstě výškových metrů je v této výšce už hodně poznat. A vzdálenostně ten den to bylo stejné. Jen ten průvod musel další den jít delší vzdálenost, aby se napojil na tu hlavní cestu. Kdyby to ten Číňan věděl, tak by hned řekl, že chce do jiné vesnice.
Když jsem asi 5 dní předtím v Tengboche ukazoval mladému Italovi mapu kde jdu a kam má namířené on se svým průvodcem, tak mi připadalo, že buď vidí poprvé v životě mapu. Anebo určitě vidí poprvé kam půjde a přes co všechno půjde. Včetně výškových metrů stoupání. Ten jeho nepálský průvodce z toho nebyl moc nadšený, že jsem jeho klientovi ukázal, co ho čeká a kam půjdou. A to je jeden z důvodů, proč se nechci zúčastnit skupinových výstupů. Člověk je odkázaný na průvodce a dělá přesně to, co mu řeknou. Spát se bude tam, kde průvodce určí. Odchod z chaty v 8 ráno a kdo nestíhá, tak musí dohnat hlavní skupinu. Sice se k opozdilcům připojí další průvodce, ale ať sněží, prší, ať je někdo unavený, tak plán je jasný a daný. Ti průvodci a nosiči to mají jako práci a dojde se tam, kde to šéf agentury naplánoval. A i když zrovna dnes svítí sluníčko, tak se nikde nejde, protože je aklimatizační den. Vyrážíme zítra, i když hlásí špatné počasí.
K večeru jsem došel do vesničky Dingboche, vstoupil do první chaty, protože moje záda mi už dlouho nadávala a kdybych se změřil, tak budu kratší minimálně o 1 centimetr. Výhled z okna pokoje chaty byl fantastický. Přímo přede mnou Ama Dablam. A k tomu ještě na chvíli nádherné počasí i viditelnost. Chvíli jsem ležel na zádech, ať si je srovnám a potom šel dolů do jídelny.
Večer se jídelna, jako vždy, zaplnila lidmi, kteří šli nahoru nebo dolů. K mému stolu si přisedla skupina lidí skoro v mém věku, které jsem odhadoval, že jsou s Číny. Jeden chlap z té skupiny strašně mlaskal. To už nedělal, že mu chutná, ale to už dělal naschvál. Bylo mi skoro na zvracení a byl jsem rád, že to dojedl. Potom se mě po chvíli zeptal odkud jsem. Jako vždy, když si chce někdo pokecat s někým jiným. Řekl jsem že z České republiky a on že bude nejspíše z Číny, jsem tipoval. Hrdě se narovnal, zakabonil se a řekl, že z Malajsie. Tak jsme prohodili pár slov a za chvíli jsme šli všichni spát. Já jsem měl další den odpočinkový den s výstupem na blízkou horu nalehko bez batohu, ale oni stoupali nahoru do základního tábora.
26.3.2023 Nangkar Tshang
Ráno jsem chodíval na snídani před 8 hodinou a to už odcházeli poslední opozdilci, aby se připojili ke skupině. Asi třem Malajcům to oblékání moc nešlo. Ten mlaskající chlap byl už sice připravený, ale 2 paní měly problém se nasoukat do výstroje. A jedna z nich udělala krok ke mně a stěžovala si, že je z rovníkové oblasti, kde je pořád teplo a tady je šílená zima. Jestli u nás je taky taková zima. Tak jsem jí řekl, že občas u nás taky máme zimu a sníh. Očividně se jí ven nechtělo, ale co se dalo dělat. Přihlásila se s ostatními na expedici pod Everest do základního tábora a asi moc času nedala přípravě a studování, jaké to tam je, počasí a co psali jiní trekaři, kteří to už absolvovali. Kdysi pod Annapúrnou jsem zase potkal snad Korejce, kteří se vraceli ze základního tábora z výšky cca 4100 mnm, ale oblečení měli tak na výlet do Stromovky. Tak si půjčili nebo koupili spacáky nebo deky z horní chaty v základním táboře a v těch dekách byli zabalení při sestupu dolů. Když se už člověk vydá na takové dobrodružství, tak by si měl něco o tom přečíst, kam jde, co ho čeká a nemine.
Malajci šlapali nahoru do základního tábora a já jsem si udělal volný den a šel na kopec Nangkar Tshang, který se tyčí nad vesničkou Dingboche. A byl jsem opět ve výšce těsně nad 5000 mnm.
Ale tentokrát bez té těžké bestie na zádech, ale jen s vodou a sušenkou. Na vrcholku jsem požádal někoho z jedné skupiny, ať mě tam vyfotí. Odhadoval jsem je na Korejce nebo Japonce podle menšího vzrůstu a šikmých očí. Vzadu jsem viděl vysokou horu a zeptal se jich, jestli to není Everest, ale tušil jsem že to nemůže být, jelikož tato hora nebyla tak obklopená ostatními vysokými horami. Ten jejich průvodce mi hlásil, že je to Makalu. Ty turisty to nějak moc nezajímalo, co před nimi v dáli stojí. Ale jednu ženskou více zajímalo kolik mi je let. Když jsem jí řekl, že šedesát, tak se s heknutím zaklonila a hned to hlásila ostatním ženským a ty na mě čuměly jako na zjevení a kroutily nevěřícně hlavami, co tam ten dědek dělá. Ale že je před nimi osmitisícovka Makalu, to je nezajímalo.
Došel jsem zpět do hotelu, chvíli odpočinek na zádech a kochání se pohledem na Ama Dablam před mým oknem. Takový pohled už nezažiji, tak jsem si ho chtěl vrýt do paměti.
Výlet pod Everest – díl první
Výlet pod Everest – díl druhý
Výlet pod Everest – díl třetí
Výlet pod Everest – díl čtvrtý
Výlet pod Everest – díl pátý
