Druhá punská válka – díl 7

Římský voják
Římský voják

Dalším místem římsko-kartáginského konfliktu se stala opětovně Sicílie, a to v důsledku situace v Syrákúsách, jejichž vládce Hierónymos (vnuk a nástupce Hieróna II.), se roku 215 připojil na kartáginskou stranu. Přestože byl v roce 214 zavražděn, zachovaly Syrákúsy i nadále Kartágu věrnost, neboť doufali, že z jeho pomocí se jim podaří rozšířit svou državu na úkor římského provinciálního území. Syrákúsané byli na bojišti poraženi a Římané pak začali obléhat samo město. Byl to těžký boj, protože Syrákúsané se zoufale bránili. Velký řecký fyzik a matematik Archimédes, který žil v oné době v Syrákúsách, věnoval všechny své síly a nadání na obranu rodného města.

Sestrojil do té doby nevídané válečné stroje, které působily Římanům značné ztráty. Římané obléhali, pod vedením Marka Claudia Marcella, Syrákúsy půldruhého roku ze souše i z moře. Nakonec roku 211př. Kr. (jiné zdroje uvádějí rok 212) Syrákúsy padly. Vypráví se, že když Římané vtrhli do města, uviděli staršího muže sedícího před domem. Muž nevěnoval pozornost boji probíhajícímu kolem něho a kreslil si něco v písku. Vojáci se domnívali, že je to blázen a jeden z nich mu stoupl na kresbu na zemi. Muž vykřikl: „Nedotýkej se mých kruhů!“, v tom okamžiku byl zabit. Tím mužem byl Archimédes. Roku 214 př. Kr. se Sicílie stala dějištěm vojenských akcí, neboť i představitelé vládnoucích kruhů v Kartágu projevili velký zájem o ovládnutí ostrova. Přestože akce na Sicílii znamenaly pro Řím nové vojenské zatížení, získali Římané na ostrově brzy další vojenskou převahu. Místní obyvatelstvo, žijící na území ovládaném Řeky, podporovalo Římany, a tato okolnost měla značný vliv na vývoj událostí i celkový závěr válečných operací.

Pád Syrákús znamenal konec jejich samostatnosti i dosavadního významu ve středomořském světě. Kartágiňané se ještě pokoušeli vlastními silami udržet ostrov aspoň z části pod svou kontrolou, ale i oni byli nakonec nuceni Římanům ustoupit. V roce 210 př. Kr. Sicílii opustili, a ostrov jako celek se stal součástí římského provinciálního systému.

Důležitým prostorem válečného dění byla od vzniku války Hispánie, i když válečné akce na jejím území nevyvolávaly z pochopitelných důvodů takovou pozornost jako boje v Itálii a na Sicílii. Před svým italským tažením přenechal Hannibal Hispánii svým bratrům, zejména Hasdrubalovi. Římané se zachytili v Hispánii už v roce 218 př. Kr. pod vedením Gnaea Cornelia Scipiona, který do země pronikl z Galie. K rozvinutí větších akcí však bylo potřeba posil. V roce 217 př. Kr. je přivedl Gnaeův bratr, Publius Cornelius Scipio, bývalý konzul z roku 218 př. Kr. pod jejich vedením pronikla římská vojska na území jižně od Iberu, přičemž získali na svou stranu některé místní kaltiberské kmeny. V roce 212 př. Kr. padlo Římanům do rukou Saguntum. Po těchto úspěších však museli čelit silné a nečekané kartáginské protiofenzívě a roku 211 př. Kr. se obětí bojů stali oba Scipionové. Římská armáda, která pronikla příliš hluboko na jih do nepřátelského zázemí, se musela stáhnout zpět na sever k Iberu.

Římané bez velkých průtahů vyslali do Hispánie čerstvé síly a jejich velení svěřili mladému a ctižádostivému Publiovi Corneliovi Scipionovi, synovi stejnojmenného konzula roku 218 př. Kr. Nový římský velitel kladl důraz na rychlé akce, a snažil se proto zvýšit pohyblivost a manévrovací pohotovost svých oddílů. To podmínilo jeho význačné úspěchy, k nimž patřilo dobytí Nového Kartága (v roce 209 př. Kr.), proniknutí do jižního cípu Hispánie v následujícím roce a rozbití kartáginské armády v bitvě u Ilipy v roce 206 př. Kr. Zbývající místní odpor se Římanům podařilo rychle zlikvidovat, čímž byly rozbity zbytky někdejší kartáginské državy na evropské půdě. V roce 206 př. Kr. se už mohl Scipio vrátit do Říma. Ztráta Hispánie byla pro Kartágo citelnou ranou, neboť země byla nevyčerpatelným zdrojem přírodního bohatství, zemědělských produktů a v neposlední řadě i mužstva pro kartáginskou žoldnéřskou armádu. Scipio pojímal své hispánské tažení jako nezbytný předstupeň k výpravě do Afriky, kde bylo možno zasadit Kartágu rozhodující úder.

V samotné Itálii však byla situace neujasněná, neboť žádná z nepřátelských stran však nebyla schopna vybojovat rozhodné vítězství. Vyhnat Hannibala ze země bylo nad síly římských vojsk, zatímco Kartágiňané museli překonávat rostoucí obtíže se zásobováním a početním doplňováním svých jednotek. Tyto těžkosti nabývaly stále většího rozsahu a situace Hannibalových oddílů se stávala kritickou i z toho důvodu, že vedoucí kruhy v Kartágu ztratily o italskou expedici zájem, a ani se nesnažily poskytnout své armádě v Itálii účinnou pomoc. Za celou dobu italského tažení dostal Hannibal posily z mateřského města pouze jedenkrát. V průběhu válečných akcí, probíhajících na italském území, se projevila soudržnost spojeneckého svazu, který i v nejtěžších situacích nebyl ohrožen úplným rozkladem, na nějž Hannibal na počátku svého tažení spoléhal.

Ani po svém vrcholném vítězství v Kann se kartáginský vojevůdce neodvážil frontálního útoku na Řím. Když Hannibalovi ihned po bitvě u Kann jeden z jeho spolubojovníků blahopřál k vítězství, řekl: „Dříve než uplyne pět dnů, budeme oslavovat vítězství na kapitolu“. Avšak Hannibal, jindy tak podnikavý a odvážný, se tentokrát neodvážil zaútočit přímo na Řím. Kartáginské vojsko bylo početně příliš slabé, aby mohlo dobýt opevněného města. Kromě toho se Hannibal nemohl odvážit obléhat Řím, dokud značná část Itálie stála proti němu. Od samého počátku proto bylo Hannibalovým cílem postavit proti Římu celou Itálii. Avšak dokonce i po bitvě u Kann přešla na jeho stranu jen část římských spojenců.

Punské války

Za místo rozhodného úderu si Římané vybrali bohaté a lidnaté město Kapuu. Když se to Hannibal dozvěděl, spěchal městu na pomoc a odehnal Římany od hradeb. Sotva se však Hannibal vzdálil se svým vojskem na jih, Římané město znovu oblehli. Tentokrát však vybudovali proti Hannibalovi, jehož vojsko spěchalo od jihu, silné opevnění. Když kartáginský vojevůdce přišel městu znovu na pomoc, nepodařilo se mu vytlačit Římany z obléhajícího opevnění. Hannibal věděl, že osud Kapue sleduje s největší pozorností celá Itálie. Podaří se Kartágiňanům ochránit spojence, který mu důvěřuje, nebo se Římané zmocní města a potrestají obyvatele za zradu? Na tom jak bude rozhodnuto o osudu Kapue, záviselo, na čí stranu přejdou ta města, jejichž obyvatelé ještě váhali.

Podaří-li se Hannibalovi město uhájit a dokázat tak svou sílu, přidají se k němu noví spojenci. Zmocní-li se Kapue Římané , znamená to, že jsou silnější. Pak se ti spojenci, kteří jim zůstali věrni, stanou ještě spolehlivějšími, a města, která přešla na Hannibalovu stranu, se vrátí pod římskou moc, aby se vyhnula těžkému trestu. To všechno Hannibal dobře věděl. Věděl však taky, že jeho armáda je příliš slabá a málo početná na to, aby mohla osvobodit Kapuu od římského obklíčení. Tehdy se rozhodl, v roce 211 př. Kr., pro strategický manévr, jímž se stal skvělý a jedinečný pochod kartáginského vojska na Řím. Doufal, že jakmile se Římané dovědí o jeho tažení na Řím, sami ihned přestanou obléhat Kapuu a budou spěchat ke svému hlavnímu městu. Římaní si však byli jisti, že Hannibal Říma nedobude a klidně pokračovali v obléhání Kapue.

V samotném Římě bylo silné vojsko, které bylo schopno město ubránit, přesto však mezi obyvateli zavládlo zděšení a panika, když se Hannibal objevil před branami. Hannibal však neměl v úmyslu útočit na Řím. Stačilo jen spatřit pevné hradby města, množství vojáků stojících na hradbách, aby ihned pochopil, že se svým vojskem města dobýt nemůže. Byla by to zbytečná ztráta sil, jichž měl i tak málo. Hannibal došel k druhému milníku na Appiově cestě a zde se obrátil. Na místě, kde tak učinil, postavili pak Římané chrám „Obracejícímu Ochránci“ – došlo tam totiž k rozhodnému obratu v celé válce. Hannibal zůstal nějakou dobu stát před hradbami Říma, stále ještě doufaje, že Římané přestanou Kapuu obléhat. Když poznal, že čeká zbytečně ustoupil. Demonstrativní Hannibalova protiakce však zůstala bez výsledku. Naopak, Římané se téhož roku zmocnili Kapuy a otevřeli si tak cestu k upevnění svých pozic na italském jihu.

Po porážce kartáginských vojsk v Hispánii se podařilo některým kartáginským jednotkám pod Hasdrubalovým vedením proniknout do Itálie. Počet kartáginských vojáků operujících na území Itálie, tím dosáhl počtu asi 30 000 mužů. Římané okamžitě pochopili nebezpečí, které jim Hasdrubalovým příchodem vyvstalo a učinili všechna opatření nutná k tomu, aby Hasdrubal, který podobně jako kdysi Hannibal pronikl do Itálie přes Alpy, nespojil svou armádu s Hannibalem. Jedním z opatření, které Římané provedli, bylo střežení všech cest a silnic. Díky tomu se jim podařilo zachytit Hasdrubalův dopis, v němž bratrovi sděloval podrobně, kterou cestou hodlá jít. Tento dopis se dostal do rukou římského konzula Gaia Klaudia Nerona. Ten ihned vyrazil se svým vojskem, aby se spojil s vojskem druhého konzula Marka Livia. Hannibal zatím čekal na místě, protože nic nevěděl o plánech Hasdrubalových a čekal na jeho dopis.

Komentáře
Booking.com
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama