Putování zemí Kemet - Káhira, Dahšúr, Hurghada(část 4)

Mešita v Citadele v Káhiře (Egypt)
Mešita v Citadele v Káhiře (Egypt)

Bílá pastelka

Přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je to kdokoliv, jen právě proto, že to je člověk. (Cicero)

Naše egyptská cesta, která měla částečně organizovaný, částečně soukromý charakter, se přehoupla do své druhé poloviny. Pro nás to znamenalo rozloučení se spolucestujícími, se kterými jsme navázali nová přátelství a kteří se po týdnu vraceli zpátky do Prahy. Naše dovolená pokračovala, jen jsme si svůj další program určovali sami. Hned po snídani jsme se přesunuli z hotelu do bytu našich hostitelů. K cestování po městě jsme používali taxíky, o které v Káhiře není nouze a jsou podstatně levnější nežli v Praze.

Byt, který se stal naším dočasným domovem, se nachází v klidné upravené části čtvrti Gíza. Každé ráno a večer jsme si vychutnávali nádherný výhled na pyramidy, který se před námi otvíral při pohledu z prostorné lodžie, kde jsme snídali a večeřeli. Pohled na krásné panorama byl samozřejmě zakalkulován do ceny nájemného. Ale stál za to!

Chufuova pyramida a Sfinga (Egypt)
Chefrenova pyramida v Gíze

Ten den nás čekal ještě jeden důležitý úkol a to nákup. Potřebovali jsme si nakoupit potraviny a doplnit pár maličkostí. Nakupovat na ulici, kde je bezpočet obchůdků s ovocem, zeleninou, masem nebo pravým arabským chlebem, mohou bez obav domorodci. My tolik odvahy neměli. Díky našim hostitelům jsme se bez problémů dostali do marketu, který si v ničem nezadal s podobným zařízením u nás nebo kdekoliv v Evropě. Vysokému standardu bohužel odpovídaly i velmi vysoké ceny.

Před polednem jsme se rozhodli prozkoumat oblast Dahšúru a Memfidy. Dahšúr je pohřebiště králů Staré a Střední říše, z nichž Snofru, první král IV. dynastie, proslul jako největší stavitel pyramid. Připisuje se mu jich asi šest. Právě v Dahšúru jsou dvě, které jsou spojeny s jeho jménem. Nezaměnitelná Lomená a první pravá pyramida, která jméno Červená získala podle zabarvení vápence, z kterého je postavená. Z Dahšúru naše kroky vedly do Memfidy, bývalého hlavního města Staré říše Mennoferu. Po prohlídce muzea jsme se posadili ve venkovní zahrádce místní restaurace. Občerstvili jsme se fresh juicem, chvíli jsme si odpočinuli a když jsme se zvedli k odchodu, objevil se u našeho auta asi tak dvanáctiletý chlapec. S nataženou rukou žádal bakšiš. Dětí, které vás na každém kroku obklopí a škemrají o bakšiš, je v Egyptě tolik, že je po pár dnech přestanete vnímat a berete to jako místní folklór. Ale při pohledu na prosícího chlapce jsme si všimli, že má těžkou oční vadu, která způsobila jeho nevidomost. Dali jsme mu peníze a odjeli jsme. Bylo to naše druhé setkání s bolestí a utrpením, kde jsme byli jen naprosto bezmocnými přihlížejícími. Naše malá pomoc byla jako zrníčko písku v poušti. Tato příhoda vrhla na náš krásný výlet stín smutku. Byla jsem ujištěna, že i v Egyptě jsou pořádány humanitární akce na pomoc postiženým. Centrem takové pomoci bývají mešity. Od té doby, když přispívám na sbírku Bílá pastelka, si vždy vzpomenu na chlapce v Memfidě.

Lomená pyrmaida (Egypt)
Lomená pyramida v Dahšůru

Nepřekonatelný Amon-Min

Milovat a být rozumný nemůže ani bůh. (Publilius Syrus)

Ve válce, kterých se ve starém Egyptě vedlo bezpočet , přišel mládenec jménem Min o ruku a nohu. Když za nějaký čas šli muži opět bojovat, Min musel zůstat doma. Muži ho pověřili neméně důležitým úkolem – v jejich nepřítomnosti se starat o ženy a v případě nebezpečí jim poskytnout ochranu. Po návratu domů se nestačili divit. Snad každá žena ve vesnici byla v naději nebo měla malé dítě. Protože muži svoje domovy opustili více než před rokem, bylo jasné, že otci nejsou oni, že jím může být pouze jediný muž, a to Min. Stáli před problémem jak se zachovat. Potrestat Mina a tím přiznat, že je všechny zesměšnil? Těhotných žen a novorozenců bylo tolik, že podle jejich mínění takového výkonu nebyl schopný obyčejný smrtelník, ale pouze bůh. A tak byl Min povýšen a pod jménem Amon-Min – bůh plodnosti se zařadil do staroegyptského pantheonu. Na tomto šalamounském rozhodnutí vydělali všichni. Muži si zachovali tvář, ženy svoji bezúhonnost a z Mina se stal bůh.

Tržiště v Egyptě
Sošky, talíře, šperkovnice a spousta dalších věcí se dá koupit na tržišti

V Egyptě můžete na každém tržišti, u každé památky a v bezpočtu specializovaných obchodů koupit sošky všech starověkých bohů. Legenda o Amon-Minovi se nám velmi líbila a pokoušeli jsme se sehnat jeho sošku, kterou jsme chtěli přivézt známým jako dárek. Bohužel jsme ji ale nikde neobjevili. Hurghada byla poslední místo, do kterého jsem vkládala naději a předsevzala si, že ji tam musím sehnat stůj co stůj.

Hurghada je vzdálená od Káhiry asi 500 km a my ji absolvovali ve vypůjčeném džípu. Silnice vede zhruba polovinu cesty podél mořského pobřeží, kde z jedné strany můžete obdivovat desítky nových nebo rozestavěných luxusních hotelových komplexů, z druhé strany skály, které mají doopravdy rudou barvu, takže pochopíte, odkud se vzal název Rudé moře. S jednou zastávkou v motelu na občerstvení nám cesta trvala přibližně sedm hodin. Na místo jsme dorazili už za tmy. Navečeřeli jsme se v krásné hotelové jídelně a utrmáceni po dlouhé cestě jsme se uložili k zaslouženém spánku. Druhý den proběhl ve znamení koupání. Po létě bylo moře vyhřáté na 27-28 o C a my si připadali, jako bychom se koupali v bazénu s termální vodou a ne v moři. V důsledku útoku na New York byly téměř prázdné hotely, a tak jsme chvílemi byli jediní plavci na celém dlouhém pobřeží.

Večer jsme se vydali do ulic Hurghady shánět sošku Amon-Mina. Po trpělivém procházení všech i těch nejzapadlejších obchůdků jsem ji konečně objevila. A abychom nebyli troškaři, vykoupili jsme všechny exempláře, které měli na skladě. Nevím, co si o nás prodavač pomyslel, ale určitě měl radost z uskutečněného obchodu.

Ten večer jsme zakončili v malé útulné restauraci postavené na útesu nad mořem. Každý si objednal jedno typické arabské jídlo, abychom je mohli navzájem ochutnat. Přesto, že mi dělá potíže přizpůsobit se odlišné kuchyni, ten večer mi moc chutnalo. Snad to bylo způsobené i tlumenou arabskou hudbou, která tvořila příjemnou kulisu a umocnila exotickou atmosféru prostředí. Nemalou zásluhu na tom určitě mělo i to, že my Češi jsme večeři s chutí zapíjeli vínem, zatímco naši arabští přátelé se museli spokojit s vodou. Islám totiž nedovoluje konzumaci alkoholu. V duchu jsme litovali, že naše idylka pomalu končí a my se za pár dní vracíme do Káhiry.

Booking.com