Putování zemí Kemet - Hurghada (část 5)

Potápění u korálových ostrovů

Jsem velice znechucen pohledem na moře, poněvadž je příliš veliké a příliš strašlivé, i nemůže člověk na ně hledět po celý svůj život, a hlava ho rozbolí při pohledu na nesmírnost jeho vod a srdce mu spadne až na dno studny, hledí-li na moře za rudého západu slunce. (Egypťan Sinuhet)

Rudé moře a letoviska u něho vybudovaná se v posledních dvaceti letech staly častým cílem milovníků sportovního potápění. Důvodů je hned několik. Zaprvé to jsou korálové útesy, které vytváří podmořské ostrovy a v některých místech vystupují téměř až k hladině, za další spousta krásně zbarvených exotických ryb a v neposlední řadě i čisté a klidné moře.

Už nevím, v čí hlavě se zrodil bláznivý nápad vzít nás na projížďku po moři spojenou se šnorchlováním. Nejsem dobrý plavec. Nějakým záhadným způsobem se sice udržím nad vodou, ale kamarád můj plavecký styl nazval trefně „styl paní radová“. A ze všeho nejraději plavu tam, kde dosáhnu nohou na dno. Jestli jsem na tom špatně s plaváním, ještě hůř jsem na tom s potápěním. Když se mi dostane hlava pod vodu, bez cizí pomoci se už nikdy nevyškrábu nad hladinu. Jednou jsem si to ověřila a děkuji pěkně, stačilo mi to. A teď mě čekalo šnorchlování!

Při pohledu na radostí rozzářené oči našich přátel jsem neměla to srdce jim říci, že proti výletu na ostrov Giftun nic nenamítám, ale loď uprostřed moře opustím jedině s pistolí přiloženou ke spánku. Naši přátelé, netušící jaké myšlenky se nám honí hlavou, vyprávěli o potápění a šnorchlování tak nadšeně, že jsme na palubu malé výletní jachty nastoupili přece jen optimisticky naladěni. Kromě nás se pro plavbu rozhodla i skupinka čtyř Norů, dvou mužů a dvou žen přibližně v našich letech. Cíl naší cesty, korálové ostrovy, se nachází slabé dvě hodiny plavby od pobřeží. Když loď zakotvila na širém moři, došlo mi, že nastal okamžik, kdy budu muset prokázat odvahu a skočit do vody. Jaká byla moje radost, když jsem zjistila, že je jachta vybavená plovacími vestami, které jsou samozřejmě povinnou výbavou každé lodě.

Podle mne je to velmi moudré nařízení. Oblékla jsem si vestu, odvážně nasadila brýle, do pusy vložila trubici šnorchlu a hupla do vody. Podle instrukcí jsem ponořila obličej a zjistila jsem, že mi do brýlí zatéká voda. Pokus jsem zopakovala a ani nevím, jak se to přihodilo, ale pořádně jsem si lokla slané vody. Kormidelníkovi naší lodě, který mě z paluby pozoroval a viděl mé marné pokusy doplavat ke korálům, se mě zželelo, skočil do vody a pomohl mi dostat se k místu, kde jsem mohla podmořský svět v klidu pozorovat. Pohled na krásu ukrytou pod hladinou mě bohatě odměnil za zbytečný strach, který jsem prožila. Po chvíli jsem si zvykla, že na dno nohou nedosáhnu, zároveň jsem zjistila, že Archimedův zákon opravdu funguje, voda mě nadnáší a vestu jsem sundala. Zhruba po dvou hodinách jsme zvedli kotvu a pokračovali jsme v plavbě směrem k ostrovu Giftun. K báječnému dni, který jsme na moři prožili, přispěl i vynikající oběd podávaný na lodi, stylově připravený z darů moře. Večer jsme se vraceli k pobřeží šťastni, nabiti novými zážitky a zkušenostmi.

Když dnes tak nad tím přemýšlím, napadá mě, jestli pomoc kormidelníka nebyla vedena i obavou, že jestli budu ještě chvíli tak statečně pít mořskou vodu, zůstane po mně v Egyptě místo Rudého moře další Sahara.

Na shledanou, Egypte

Nil se rozlévá, jako drahokamy vystupují města ze zelených vod, vlaštovky se vracejí, jeřábi se brouzdají v bahnu, ale mne tam není. (Egypťan Sinuhet)

Ani jsme se nenadáli a naše toulání po Egyptě se nachýlilo ke konci. Nastal čas balení zavazadel a odjezdu na letiště. Letadlo z Káhiry do Prahy odlétalo poloprázdné, a tak si každý zabral celé trojsedadlo, na kterém se po jídle mohl pohodlně uvelebit a celý let prospat. Před sedmou hodinou ráno jsme přistáli v Ruzyni. Ten den nám Praha neukázala příliš vlídnou tvář. Přivítala nás zataženou oblohou a sněhovou plískanicí s deštěm, která nás, zhýčkané přívětivým africkým sluncem, nemile překvapila. Zatímco v Káhiře se teploty pohybovaly ještě přes dvacet stupňů a na jihu o něco výš, u nás již vládu s konečnou platností převzala zima. Snad i to přispělo k tomu, že jsme se neustále vraceli k naší právě skončené dovolené a všechny zážitky jsme znovu a znovu probírali.

Arabský svět pohádek Tisíce a jedné noci i ten současný hlučný a plný kontrastů nám učaroval. K němu neodmyslitelně patří svolávání muezína k modlitbám, které se z minaretů pětkrát denně rozléhá široko daleko. Dnes sice i do této oblasti zasáhla technika a hlas muezína se pouští z magnetofonu, ale nám v mešitě sultána Hasana předvedl její správce malou ukázku svolávání živě. Ohromila nás síla jeho hlasu, která byla vynikající akustikou ještě znásobena. Po předchozích zkušenostech nás překvapilo, že za svůj výkon požadoval jen malý bakšiš v podobě propisovací tužky. Rádi jsme mu vyhověli a jako výraz uznání jsme mu jich věnovali hned několik.

S kým jsme se v Egyptě setkávali na každém kroku, byly malé děti. Při návštěvě carpet school (kobercové školy) nás zaujal pohled na osmi až dvanáctileté holčičky a kluky sedící u rámu a vázající koberce. Snažili jsme se vysledovat pohyby drobných dětských prstů, které s neuvěřitelnou zručností vázaly uzlíky, ale rychlost, s jakou to provádí, je tak velká, že nemáte šanci techniku vázání pochopit a děti vám musí předvést celý proces znovu, zpomaleně. Výsledek jejich práce, nádherné vlněné nebo hedvábné koberce všech možných vzorů, barev a velikostí, by snad každý z nás chtěl vlastnit, ale jejich závratné ceny nám dovolily, abychom se potěšili jejich krásou jen z uctivé vzdálenosti.

Další zajímavostí, při přesunech do vzdálenějších míst, byly cesty v konvojích. V Egyptě volné cestování turistů není z bezpečnostních důvodů možné. Autobusy a auta se musí v určenou ranní hodinu shromáždit na seřadišti, odkud s policejním doprovodem na začátku a konci kolony vyjíždí na trasu. Kdo se opozdí, má smůlu. Další konvoj odjíždí třeba až odpoledne. Nevšedních zážitků, je nepřeberné množství a my se k nim neustále ve vzpomínkách vracíme.

Ačkoliv tato návštěva Egypta byla naše druhá v pořadí a viděli jsme mnoho známých i méně známých archeologických, architektonických a uměleckých unikátů, byl to jen nepatrný zlomek pokladů, kterými tato překrásná země oplývá. Pro milovníky historie představuje Egypt ráj na zemi. I my propadli jeho kouzlu a doufáme, že se sem ještě vrátíme. Rozhodně je proč!

Loučíme se s tebou: „Má saláma, ja Masr – na shledanou, Egypte!“