Nezávislé cestovanie po Slovensku – Málo známá Cesta hrdinů SNP
Z Trenčianských Teplic do Kremnických baní
Cesta hrdinů SNP je jednou z nejznámějších turistických tras na Slovensku. Její trasa vede přes celé Slovensko, od Bradla až po Duklu. Je sice otázné, jestli trasa vede všude tam, kde chodili partizáni, ale přesto vede po všech důležitých vrcholech středu Slovenska. Samotná trasa je součástí evropské dálkové turistické trasy E8.
Já se zaměřím na málo známou trasu, respektive její část, která vede z Trenčianských Teplic až do Kremnických baní. Celková délka je kolem 100 km a nejvyšším vrcholem této trasy je Strážov se svými 1213 m, jinak se vrcholy pohybují ve výškách kolem 800-900 m. Celá trasa je značena červenou barvou. Není to trasa nejnavštěvovanější, ale je velice hezká na zalesněná okolí a dají se tady vidět skutečně krásné záběry.
Cestu jsem začal v Trenčianských Teplicích u hotelu Flóra nebo až u zastávky MHD na konci lázeňského městečka. Ihned se dostáváme do lesa, kde stoupáme relativně příkre směrem nahoru a kolem chat. Asi za 30 minut se dostaneme k prvnímu výhledu na Kamenná vrata, kde je výhled na vesnici Omšenie a protilehlé hory. Dále pokračujeme po hrebeni až na další výhled Omšenská Baba (668m). Ten je poměrně špatně značen, takže musíme na něj dávat pozor, aby sme ho nepřešli. Na cestě můžete potkat lasičky, salamandry nebo srny, tak jak se to stalo mně. Na této cestě je také jeden velmi zajímavý úsek lesem, kde si připadáte jako v deštném pralesu. Kolem vás visí liány a zejména, když je po dešti, to působí úchvatně. Cestou ještě míjíme pramen, kde se dá napít a taky odpočinout. Upozorňuji, že je to jediný odpočinkový turistický přístřešek na cestě a zejména, když prší, je to jediné místo, kde se dá převléci a na chvíli spočinout v suchu.
Po další zhruba hodince přicházíme na mýtinu, odkuď je už vidět do Dolní Poruby. Od trasy musíme odbočit a usednout na chvíli na lavičku před poutním křížem a pokochat se pohledem do doliny. Pokračujeme dál do Horní Poruby s majestátním vrcholem Vápeč (945m), kde se uskutočnilo XIII. setkání časopisu Treking.
Druhý den ráno jsem spolu se synem p. Staňové vyrazil na Vápeč po červené značce, abychom viděli východ slunce. Nestihli jsme jej, protože jsem nepočítal, že to bude takový zabírák. Cesta vede v podstatě jenom nahoru a nahoru bez jediného místa k oddechu. U rozcestí s modrou značkou stoupá příkre nahoru až na vrchol. Kruhový výhled z vrcholu je nádherný. Při dobrém počasí vidět až do Žiliny a Malé Fatry, Vršatecké Bradlá v Bílých Karpatech, jinak jsou vidět všude kolem Strážovské vrchy. Další zhruba dvě hodinky scházíme z vrcholu prudce dolů do vesničky Kopec, kde ale ani občerstvení ani ubytování nehledejte. Pokračujeme po afsaltce až k odbočce v Suché dolině, kde se napájíme na polní cestu, která začíná pozvolna stoupat.
Tady jsem projektanty této cesty nepochopil. Cesta totiž stoupá táhle nahoru až do bodu, kde se prudce stáčí dolu a v podstatě padá do doliny. Jednak je odbočka z polní cesty do naprosté houštiny špatně naznačena (hned za značkou je totiž zatáčka a tak může dojít k mýce, že značka ukazuje na zatáčku), jednak je cesta přechodná jen s velkými obtížemi. Vysoké rostilny zakrývají spadané větvě stromů, které brání dobrému a plynulému přechodu, navíc je velké rostliny zakrývají, takže hrozí reálné nebezpečí úrazu kotníku. Značení na této části je velice špatné. Při špatném počasí je navíc kluzko a poslední úsek překonáváte malý potůček.
Proto bych doporučoval na odbočce do Suché doliny pokračovat dále po hradské a na křižovatce se napojit na asfaltovou cestu v Strednianské dolině, která se pak spojí s červenou značkou. Cesta zde není náročná a asi po půlhodině odbočí doleva a stoupá až na louky nad vesnicí Košecké Rovné. Loukama se dostaneme dolů do vesnice Košecké Rovné, kde se můžeme občerstvit. Po silnici se pak dostane za 40 minut do vesničky Zliechov, odkuď už můžeme přímo vidět vrchol Strážova, nejvyššího bodu trasy.
V Zliechově jsou tři hospůdky, jsou tam dvě pohostinství, kde se můžete najíst. Ze Zliechova pokračujeme dále na vrchol Strážova, odkuď je opět nádherný kruhový výhled. Samotný vrchol je sice mimo trasu, ale doporučuju vystoupat těch 10 minut, protože to stojí za to. U vrcholu se nachází Jánošíkova jeskyně, která však není přístupná.
Z vrcholu se asi za hodniku a půl dostaneme do rázovité obce Čičmany, která je proslulá svými malovanými rouběnkami. Můžeme se ubytovat ve dvou penziónech nebo hotelu Kaštieľ, taky se můžeme občerstvit a najíst. Některí trekeři putují z Čičman dále do sedla Javorinka, kde se dá taky přespat, ale jenom pod holým nebem.
Trasa z Čičman dále vede přes již zmíněné sedlo Javorinka (795 m), vrchol Javoriny (937 m), oddechovém kříži pod Čelom až na vrchol Homôľky (1073 m). Odtuď začíná prudce klesat po zjezdovce až do Fačkovského sedla, které tvoří hranici mezi Strážovskými vrchy a Malou Fatrou.
Už od vrcholu Homôľky vidíme majestátní a nezaměnitelný vrcholu Kľaku (1394 m), který se nachází ale mimo Cesty hrdinů SNP. Doporučujeme ale vystoupit na něj (cesta tam a zpátky trvá asi 4 hodiny), protože výhled z něj je skutečně skvělý.
Ve Fačkovském sedle je možnost ubytování ve dvou podnikových chatách, turistické ubytovni přílo pod sjezdovkou. V sedle se nachází salaš, kde se dá velmi dobře najíst. Na této cestě jsem obdržel i jeden dárek – klíště, takže doporučuji v letních měsících preventivní očkování, nebo dlouhé rukávy. Jednoznačně se to vyplatí. Ale i když jej budete mít nemusíte zoufat, v salaši je příjemná pani kuchařka, která vám klíště odborně vybere houbičkou napuštěnou olejem. Mám to odskoušeno na vlastní koži. Doslova a do písmene.
Protože jsem byl ve Fačkovském sedle třetí den své cesty, udělal jsem si výlet autobusem do Rajeckých Teplic, kde je možná regenerace v skvělém komplexu Aphrodité. Rozhodně doporučuji. Kdo chce vyzkoušet jiné lázně, případně vidět hrad a ZOO, tomu bych doporučil výlet autobusem do Bojnic. Obě lázně totiž spojuje cesta, která vede právě přes Fačkovské sedlo a jelikož to je spojnice Žiliny a Prievidze, tak autobusy tady chodí a staví co půlhodinku.
Ráno ve Fačkovském sedle bylo nádherné. Východ slunce sice neuvidíte, ale honička mladých srnců a srn na pláni pod váma je taky zajímavá.
Další trasa vede z Fačkovského sedla směrem k Vyšehradskému sedlu. První část cesty je velmi příjemná, vede spíše po vrcholu a je zároveň i lyžařskou běžeckou trasou. Na cestě najdete dva prameny, kde se dá doplnit voda. Na této cestě doporučujeme skutečně nepromokavou obuv a návleky, protože někdy se brodíte i půlmetrovou trávou a zejména raní rosa je velice nepříjemná.
Asi za dvě hodinky se dostaneme pod vrchol Barana (980 m), odkuď je nádherný výhled do okolní přírody. Potom jdeme prudce dolů do Vríčanského sedla (665 m). Z Vríčanského sedla se cesta opět zvedá nahoru a dolů (jsme přeci na hřebenovce) až na Závozy (911 m), které jsou sice naznačené na mapě jako výhledové, ale výhled z nich není nijak zvláštní. Mně se poštěstilo na vrcholu zahlédnout orla, který si sedl na chvíli na směrovník.
Ze Závozů cesta opět klesá do sedla, kde se dá dostat po polní cestě do vesničky Brieštie. V tomto sedle jsem se potkal ráno s příjemným místním člověkem, který mi dal na cestu několik dobrých rad. Jedna z nich byla, že v sedle nad vesničkou Hadviga – která je mimochodem jednou z atrakcí okolitého kraje, protože v ní žije jenom pár starousedlíků v dřevenicích původní architektury bez elektřiny – byla spatřena medvědice s mládětem. Takže se mám mít na pozoru. Zároveň mi doporučil, abych si koupil malý zvoneček, který bych měl mít zavěšený na baťohu, abych medvědy vyplašil.
Cesta dále pokračuje plynule po hřebenu bez výraznějších přechodů nahoru a dolů až do Vyšehradského sedla. Doporučuji se na této cestě zásobit vodou, protože kromě pramenu asi hodinku od Fačkovského sedla, nejbližší možnost doplnit vodu je až pod vrcholem Vyšehradu.
Z Vyšehradského sedla (579 m) stoupá cesta kolem salaše prudce až na rozcestí pod Vyšehradem, kde je právě zmiňovaný pramen. Místní lidé mi vyprávěli, že je to prý jeden z nejchladnějších pramenů vůbec a měli pravdu. Perfektně dokáže osvěžit. U pramenu je také malé tábořiště, kde se dá přespat.
Na vrcholu Vyšehradu (829 m) je krásný výhled do okolí, zejména na Nitrianske Pravno a vidět nádherně Velkou Fatru. Z Vyšehradu se pokračuje příjemnou cestou, která vede zpevněnou polní cestou po vrcholu Vyšehradské pahorkatiny až na Štyri chotáre. Trochu je tato cesta nezáživná a dá zabrat nohám.
Na této cestě najdeme dvě lovecké chaty, ale nespoléhejte na to, že budou otevřeny a bude v nich moct přespat. V zastávce Štyri chotáre, u lovecké chaty je možnost nabrat si vodu z pramenu, který vytéká pod chatou. Další prameny jsou po dalších hodině-dvou cesty. V zastávce Chrenovské lazy se nachází chatová osada, kde se dá přespat v přístěnku místní skautské organizace. Jenom jsem si nezapamatoval její název.
Další hodinku to trvá, než se dostaneme pod vrchol Horenova (892 m), který ale obejdeme a pomalu scházíme přes Sklenianske louky na okraj vesničky Sklené. Můžeme vejít do vesničky občerstvit se, ale raději pokračujeme dále na vrchol Bralové skaly (825 m), odkuď je krásný výhled na Handlovou a vesničku Remata, která je centrem letní i zimní rekreace. Prudce sestupujeme chodníkem do Rematy, kde najdeme několik penziónů, restaurací a hlavně hotelový komplex Horský hotel REMATA. Ubytování najdete nejen v dobře zařízeném hotelu, ale i v chatkách a turistické ubytovni. K dispozici je venkovní bazén, hydromasážní bazén, masáže, sauna, posilovna, tenisové kurty, jízdy na koních, cyklotratě. Je s podivem, že jsem v tomto komplexu viděl jenom české značky aut a i masér mi říkal, že jeho klienti jsou většinou Češi.
Opět bych pro tuto část trasy doporučil nepromokavé boty a návleky, protože cesta vede vysokou trávou. Ze Sedla pod Vysokou sestupujeme na rozsáhlé louky nad vesničkou Kunešov, která je naším dalším cílem. Cesta vede po polní cestě, není nouze o zážitky – mně se poadřilo v letním dni vyrušit malou vretenici, naštěstí se bála víc než já.
Podlení část trasy vede přes pole bez značení, takže je nutné si dávat velký pozor, abyste pak našli značku. Ve vesnici Kunešov se občerstvíte, ale jenom v odpoledních hodinách, jinak je to malá vesnička s pár obyvateli.
Z Kunešova do naší konečné stanice – Kremnických baní, putujeme po cestě asi 45 minut, až dojdeme na zastávku MHD v Kremnických baních. Odtud je vidět klášter kapucínů, kostelík i odkaz na symbolický střed Evropy, který se nachází kousek od kláštera.
Bohužel, tady jsem svou cestu musel předčasně ukončit, protože po dlouhé cestě před dvěma dny (putoval jsem z Fačkovského sedla až na Rematu) jsem si neodborně ošetřil puchýře a dál jsem nemohl.
Celkově tato cesta není tak turisticky vytížená, ani nemá tolik krásných výhledů jako další úseky Cesty hrdinů SNP (zejména přechod hřebenem Nízkých Tater), o to více zažijete dobrodružstev a nových věcí. A hlavně klidu, kde nebudete potkávat turisty na počkání. Na některých úsecích jsem totiž za půl dne nepotkal jediného člověka! Snímky, které jsem po této cestě nafotil Vás snad přesvědčí, abyste si i Vy na tuto nádhernú trasu k našim sousedům vybrali.
Marian Beres | 21.11.2006
Aktuální počasí v destinaci
|
-2,1°C
|
Předpověď počasí |