Americká poušť II. – část 6. APACHE TRAIL

Spali jsme v hotelu Best Western kousek od Phoenixu. Celkem jsme si naběhli. Asi tak 30 mil před byly hotely tak za 20 – 30 – tady to bylo za 80 a ještě bez internetu – prý se jim porouchal a hluboce se omlouvají – to mi je platné! Tak tedy, kdo tam někdy pojedete – berte to u Florence Junction. Tak je to doopravdy levné, s mikrovlnkou, lednicí a klimatizací – jak inzeroval plakát.

Ještě se vrátím k cestě z Alamogorda. Na pumpě, tak 40 mil od Florence Junction, jsme potkali chlapíka, co řídil stejné auto, jako my. Ptal se, jak jsme spokojeni – shodli jsme se, že to „žere“ až moc! Pak jsme jej za náklaďákem dojel a když jsme ten truck udolali – vydali jsme se tmou a serpentýnami. Jel skvěle! Měl jsem co dělat se jej držet. Nemít nachlup stejné auto, vzdal bych to. Ale takto – přeci se nedám. Jeep v zatáčkách plaval ale jinak to docela šlo. Říkal jsem si, že bych si tu cestu rád užil ve svém autě – a přes den, byl by to zážitek.

V již zmiňovaném Florence Junction jsme se na křižovatce rozdělili. Blikali jsme na sebe. Byla to skvělá cesta – alespoň jsem neměl tendenci usnout.

Den začal palačinkami s javorovým sirupem. Moc dobré! Děláte si je sami v takovém speciálním toustovači – palačinkovači. Zajímavé je, že se o ničím nemazalo ani nestříkalo a stejně se to nepřipeklo – vot těchnika!

Plánovaná cesta byla spíš pohodová. Začali jsme v městečku duchů – Goldfield. Bylo to „zakonzervované město“ z dob éry zlatokopů a zlatokopek. Na můj vkus trochu moc vyumělkované a rozervané – parní lokomotiva na naftu, umělci, co tvoří kovboje sedící na záchodě (ano, i s pinďourem), exkurze kde kam – ale vše dost v troskách. Hlavně tam byla spousta rezavých aut z minulého století – mám známého, kterému by to rvalo srdce – takto je nechat chátrat. Přesto tam bylo něco, proč na toto místo nezapomenu. Výstava hadů, štírů a pavouků. Až na prád exemplářů – vše z lokálních zdrojů. To potkat, tak si nadělám do kalhot! Zajímavý byl přístup majitelů expozice. Nejdříve nás poprosili, abychom tak 20 minut počkali, že tam přijde horda 2 autobusů dětí (výlet řvoucích parchantů, co se strojili jako dospělí – a jejich učitelé, co se zase strojili jako děti – tak to komentoval Petr) – a pak s námi stáli mezi těmi potvorami a velmi ochotně odpovídali na otázky a přidávali zajímavosti. Několik závěrů – had je hezký – jen za sklem, je doopravdy zajímavé sledovat jeho ladné pohyby – ale nesmí to být 2 metrové hovado – z toho jde hrůza i za tím sklem. Pavouci – Černá vdova je paradoxně malá potvůrka, co by ji jeden zašlápl – to Tarantule – se do dlaně nevejde a nechápu ty, co se s ní mazlí … nechci se dotknout milovníků zvířat – ale takto to cítím, fakt.

Mašinkou jsme nejeli - to paní v obchůdku, kde jsem kupoval Kubíkovi (synek) tričko s mašinkou, nebyla sto pochopit. Vždyť je to hlavní atrakce ….

Jedeme dál mezi přehrady. Projížděli jsme Apache trail kolem přehrad vytesaných do hor. Cestu zpestřil návštěvou restaurace v Tortila Flat Petr. Prohlásil, že mě zve (ještě jednou touto cestou děkuji) do místa, kde se sedí místo na židlích v koňských sedlech a kde poprvé jedl TACCO.

Restaurace doopravdy zajímavá. Jestliže se říká – tapetujeme penězi – tak tady si to říkají právem. Celý lokál byl polepený bankovkami (hlavně 1 USD) s podpisy a vzkazy. Na výčepu trůnila bankovka se stávajícím guvernérem CA – Arnoldem Terminátorem i s jeho podpisem.

Ať se na mne Národní banka i s naším guvernérem nezlobí – znehodnotili jsme (s vědomím, že můžeme narušit ekonomiku naší vlasti) 100 Kč. Podepsali a nechali přilepit na zeď. Protože to byla bankovka (pro výčepní) zajímavá – byla umístěna viditelně. Tak, až pojedete kolem, můžete se podívat.

Dál již celkem nic zajímavého nebylo. Fotili jsme saguara – zleva a zprava, poslouchali a zpívali zašlé hity Československých hvězd – Dalibor Janda, Víťa Vávra, Marika Gombitová … A odpoledne jsme završili koupáním v Apache lake. Musím říci, pod saguáry jsem se ještě nekoupal a také asi hned tak nevykoupu.

Mířili jsme do SEDONY – města, kam míří bohatí američtí penzisté. Proč právě penzisté, to mi Petr neřekl – snad kvůli počasí …

Cestou jsem zakufroval a blbě odbočil … zpíval jsem si „říkal si hurikááán, kluk jako ty ….“ a bylo to. Tak jsme jeli jeleními stezkami a minimálním dojezdem na palivo v nádrži. Tam nám dojít benzín – asi bychom zhynuli. Také jsme celou dobu pečlivě sledovali dojezd a dokonce jsem i vyřazoval na neutrál při cestě z kopce.

Ta cesta byla ale úplně úžasná a s neopakovatelnou atmosférou. A jestli bych chtěl někde bydlet tak v osadě Happy Jack …. Lesy, borovice, jeleni, klid… prostě nádhera!

Co jediné mě překvapilo byl hořící park. Prostě tam byla cedule – „Pozor na kouř“ a tím to haslo … tedy spíše hořelo. Samo a bez asistence. Petr mi k tomu řekl, že se o tom v USA vedly dlouhé debaty a že se nakonec rozhodli do přírody nezasahovat. Tedy pokud požár neudělá člověk. Zajímavý přístup.

Dojezd jsme zvládli – benzínu koupili a jali se vybírat místo ke spaní. Vybrali jsme hotel a ukecali slevu. Ono to doopravdy funguje. Stačí si o tu slevu říci.