Americká poušť II. – část 10. JOSHUA THREE

Vstáváme v tom malém, trochu smutném a drahém motelu. Ještě večer se přišel podívat na návštěvu docela slušný ještěr. Ne, to již nebyl ještěrka, tohle bylo mnohem větší. Naše očekávání se rozešla – on chtěl jít na návštěvu a očekával něco na zub – my mu chtěli dopřát volnou přírodu a vychutnat si zaplacený pokoj v soukromí. A jídlo? Sami jsme měli málo. Chtěli jsme jej vyhodit – moc se mu nechtělo. Nakonec odkráčel, pomalu a důstojně – žádný úprk před „pánem tvorstva“. Zalezl ke květináči a čekal. Ráno tam nebyl . Asi šel jinam.´

Bylo to bez snídaně. To je život. Stavíme u pumpy na kafe. Líbí se mi automaty na kávu a čokoládu, kde si načepujete podle libosti a chuti – kombinace jsou povoleny a zaplatíte zvolený pohárek – odhaduji tak 0,5 litru (24 OZ). Kombinuji skořicovou čokoládu a kávu. Měli tam i jahodový shake – ale teplý. Jen jsem ochutnal.

Cesta do Joshua Three proběhla bez zvláštností. Jen jsme chvíli jeli po známé a mýty opředené road 66. Zastavili jsme u jedné pumpy na restrooms – benzín již tam neměli. U ní byl opuštěný motel. Petr se tak zasnil a zaperlil: „Když si tak představím tu dobu zašlé slávy této tepny, po které se valily kamiony oběma směry, zajímalo by mě , kolik tady, v tomto motelu, proteklo semene …“ Holt doktor ….

V návštěvnickém centru jsem si koupil CD s hudbou The Living Desert, úžasně uklidňující … Šli jsme si projít výstavu, co tam měli pro návštěvníky připravenou. Zjistil jsem, že ony díry v zemi, co jsme potkávali, a co jsme o nich bavili a přemýšleli, co je tam myší … tak ty díry jsou díry, ve kterých pravděpodobně (napínám) žijí tarantule. Bezva – ale alespoň, že to vím. Šťourat do nich nebudu.

Když jsme se bavili, oslovili nás Češi – odkud jsme a kam jedeme. My jsme končili – oni začínali. Byli tady první den a mířili na Grand Circle. Přiznám se, záviděl jsem jim, nejen to, co uvidí, ale především to, že to uvidí poprvé. To je totiž na tom to nejhezčí – první dojem na celý život.

Sentimentálně jsem si pustil U2 - Joshua Three. Jedno z mých nejoblíbenějších alb, a to nejen od U2. Pravda, nějak jsem tam ty stromy nenašel, ale to nevadilo. Opět se mi splnil jeden sen (zase o jeden méně … anebo prostor na nějaký další, jak se to vezme).

Dojem z parku plného těch zvláštních stromů – klid, pokora, pohoda a rovnováha. Nádherná vůně ( – jako borovice), mohutné skály a rozmanitost pokroucení větví. Co to budu zakrývat – nafotil jsem téměř 2 filmy. Byl jsem rád, že jsme se sem dostali a slíbil jsem si, že tady nejsem naposledy. Když si vezmu, že chybělo málo, a nejeli jsme sem. Pravda, nevěděl bych, o co jsem přišel, ale až bych to zjistil, mrzelo by mě to. Takto vím, že tam příště budu spát, protože tam jsou místa na kempování, záchody (u každého takového místa) a ohniště s roštem na grilování. Ten západ a východ slunce bude určitě zážitek… to vše se mi honilo hlavou, když jsem to místo opouštěl. Jedeme směr LA. Petrovi letí odpoledne letadlo a tak bude zbytek expedice bez něj. Sedl si dozadu a začal balit. Já se ujal řízení a prokousával se cestou k dálnici č.10. Než jsme na ni u města White Water najížděli, nevěřil jsem svým očím. Že jsme tu a tam potkali nějakou větrnou elektrárnu. Dokonce i třeba několik vedle sebe. Tady jich bylo několik hektarů. Byly všude kolem nás. Co bylo zajímavé, žádný zvláštní hluk slyšet nebyl. To je jen poznámka, k tomu, jak se o tom u nás, v Čechách, stále diskutuje. Buď máme špatnou technologii nebo slyšíme trávu růst.

S cestou se pomalu vytrácela představa o posledním společném obědě – dokonce i fast foodu. Obava z ucpaného LA (dokonce se o pověstných zácpách mluví i v průvodci) byla, podle silného provozu na dálnici, více než oprávněná. Jen tankovat bylo třeba. Dojezd na letiště asi tak o 30 mil nestačil. Jak jsme se blížili k městu, stávala se dálnice nepřehlednější a výjezdy tajemnější. Co mi bylo platné, že jsem věděl, že to je výjezd na 5th West když netuším, je-li tam pumpa. Tak jsem to risknul. Petr ani nemukl – jen sledoval hodinky a sílící provoz. Sjeli jsme z dálnice a nic … samé obchoďáky. Nedal jsem se, Amerika je země aut, co mají velikou spotřebu. Tady pumpa být musí …. ještě tuto křižovatku, ještě jednu … (už to ani nešlo se vrátit, to bych nedojel) – byla tam! Neřešil jsem cenu. Ani jsem nezkoušel použít kartu (ono to totiž chtělo ZIP kód a když jsem dal Mratín, 250 63 – většinou to nebralo), rovnou jsem zaběhl k pumpaři, koupil za 20 USD, natankoval a mazali jsme zpět na dálnici. Schumacher by to asi měl za kratší dobu – neřídíme Ferrari, ale Jeep

Řítíme se dálnicí směr letiště. Již jsme přes stanovený limit a blížíme se k rezervě, kterou jsme si vytvořili. Nechám nás uhánět a přidám tři, myslím, zajímavé postřehy z této cesty.

Tím prvním je pruh pro obsazená auta. Již jsem se o něm zmiňoval. Je to pruh dálnice, kam mohou vozy, které mají alespoň 2 pasažéry v autě. Jet tam sólo a je hodně drahé (vyčísleno pokutou). Vzpomněl jsem si na některé průjezdy Prahou. Jsou sice volné pro autobusy – ale jejich vytížení je hodně slabé. Přesto zužují cestu. Možná, kdyby jimi mohla auta se 3 a více pasažéry, mohlo by se cestám viditelně ulevit. Druhým jsou informační tabule, kde svítil údaj o čase jízdy k vybraným exitům z dálnice – prostě informace o míře zácpy. Posledním je speciální vysílání rádia na AM, které je věnované těm, kdo jedou na letiště. Běží zde ve smyčce aktuální informace z dopravy, doporučení k alternativním exitům, popis příjezdu k terminálům, půjčovně aut, důležitá telefonní čísla a aktuální zprávy. Možná zajímavý tip pro Prahu.

Petr to stihl. Bylo to o prsa, ale stihl. Zajel jsem na jídlo, dal si pořádný stejk a začal plánovat zbývající den a půl. Vzal jsem si prospekt se slevami a nabídky hotelů. Vybral jsem si 3, zapnul mapu a vydal se směr Hollywood. Říkejte si co chcete, přeci jen to jméno má zvuk. Našel jsem první hotel a spadla mi čelist. Vypadal nevábně, recepce temná s podivným zápachem a poslední kapka byla cena. Mával jsem prospektem s 39,90 USD za noc se snídaní, internetem a bazénem. Ind za okýnkem se na prospekt usmál a řekl – 79 plus daň. Protestoval jsem a znovu ukázal reklamu v prospektu.
„Tenhle již nemám – dám Vám slevu. 65 a daň, berete?“
„To je moc – chci dvě noci!“
„Tak kolik dáš?“
Tvrdě si stojím na svém –„ 40“

Ani nepozdravil, zatáhl záclonu a zhasnul. „Kretén indickej“ ulevil jsem si. A šel jsem hledat dál. Přestože jsem se pohyboval na Hollywood Blv., na kterém je slavný China Theatre s dlaždicemi, které nesou otisky nohou a rukou slavných, zjistil jsem, že všechny hotely a motely v okolí patří Indům a Číňanům. Všichni měli jiné ceny v prospektu a jiné u okýnka. S přibývající tmou ceny rostly. Tak tady ta Amerika zklamala – prostě to bylo jinak, než do teď – tady platí jiné zákony. Rozhodl jsem se pro Travellodge. Tam snad musí slíbené ceny platit – a jestli ne, tak jim to napíši na centrálu. Jedu směr SunSet Blv. To je, podle průvodce tepna Hollywoodu. Nacházím hotel – v recepci – Ind. Příjemně překvapil – milý, slušný, ochotný.

„Bohužel, poslední pokoj za tuto cenu jsem teď prodal – tomuto pánovi … vidíte?“ A s dovolením toho pána mi ukázal účet. A hned dodal – „něco s tím uděláme“ … chvíli něco bušil do počítače a pak řekl – „55 bez daně se snídaní ve dvoulůžkovém pokoji“ Nediskutuji – beru. Pokoj čistý a velmi útulný.(barvy na stěnách evokovaly čokoládu). Šel jsem spát – měl jsem toho dost.