Dogoni: Mocní maskovaní čarodějové

Když se podívám na mapu, Mali má trochu tvar jako náš dům. Půdorys je do písmene L, uprostřed vykrojený a kolem jen maličká skalka. Dogoni žijí někde u dveří na terasu, ve výkroji uprostřed elka. Dočetla jsem se, že jsou to mocní čarodějové, válečníci a že jsou velmi nebezpeční. Zjistila jsem, že jejich náboženství a legendy jsou důmyslně propracované. Každý jev se dá jejich zákony vysvětlit a nic není na světě zbytečně. Systém jejich tradic a mytologie jsou beze sporu nejpropracovanějšími v celé Africe. Přesto se dodnes zcela neobjasnilo.

S fotografováním místních je to stejné jako všude v Africe. Musíme být velmi obezřetní a nejdříve získat jejich souhlas, který ovšem není zadarmo. I vstup do vesnice je zpoplatněn vůči náčelníkovi. Tyto peníze prý slouží na údržbu vesnice. Pozor na to, kam vstoupíte, některá místa jsou přísně střežena a noha cizince tam nesmí vstoupit. Je lepší mít místního průvodce, který se za vás zaručí a pomůže vám s orientací v jejich, tak jiném světě.

Mali je sice chudou, ale zato velmi drahou zemí, chybí tu potraviny, elektřina, auta, benzín a samozřejmě řidiči, to všechno silně zvyšuje ceny.

Cestou do Sangy

Cesta k Dogonům se dá charakterizovat pár slovy – vedro, písek, prach a skály. Před sluncem tu není úniku. Typickou ukázkou vesnické dogonské architektury je vesnice Djigibongo, kterou všem jen procházíme, abychom dorazili do Sangy. Vesnice má tvar lidského těla a je opevněna nízkými zídkami. Tvar vesnice připomíná z letadla sedící postavu. A členění, kde jednotlivý obyvatelé bydlí je jasné. Dům pro muže je hlava, to má asi logiku. Ženské domy představují tělo vesnice a zbytek domků symbolizuje tepny a svaly. Vchod do vesnice je v místě genitálií, proč? Tomu sama nerozumím. Vstupuje tedy genitáliemi, zřejmě muže. Uličky mezi domky jsou fascinující, proti mně jde štrúdl barevně křiklavých Dogonů – žen. Na hlavách mají železné kbelíky a zřejmě jdou pro vodu, nebo se odtamtud vracejí. Barevně sladěné rozhodně nejsou, asi nosí to, co se zrovna najde. Připadám si jak ve středověkém skanzenu, ale tady se ukázky tamějšího života neukazují, tady to žije doopravdy. Vzhled interiéru se slovy nedá popsat. Dýchne na vás ušlechtilost a složitě propojený systém přírodních bohů. Strop je podepřen ohoblovanými dřevěnými kmeny stromů. Stůl je uplácaný z hlíny a velký prostor tu má oltářek. Nevím, jestli je tahle chatrč specifická, nebo tak vypadá každý, ale jinam dovnitř nesmíme.

Dogonská obydlí

Domy mají zdi z kamení a jílu, střechy jsou vysušené roští, svázané do jehlanů. Sanga je nádherně vystavěná přímo pod skalním převisem a tak mohou místní najít útočiště ve stínu mocného skaliska. Muži tu posedávají, pokuřují a hovoří o místní politice.

Dogonů je asi 200 tisíc a žijí kolem útesu Bandiagara, vysokého někde až 400 metrů a dlouhého asi 150 kilometrů. Samotný útes je dokonce zapsán na seznamu UNESCO. Dogonských vesnic je v mali na sedm stovek.

Dogoni sem původně přišli od řeky Niger přes Burkinu Faso, jsou jasnými animisty, proto vyznávají systém přírodního božstva.

Začalo to u lišky

Podle nám známého mýtu to začalo u nebeského stvořitele, který oplodnil matku Zemi. Narodili se jim čtyři synové – Dyon, Arou, Dommo a Ono. Ti potom založili kmen Dogonů.

Liška je u Dogonů posvátným zvířetem, písečná liška Ogo je totiž protivníkem boha života Nommyho. Bůh života Nommy ovlivňuje pět důležitých úloh života, tedy plodnost, den, vlhkost, žití a řád na zemi. Podle Dogonských pověstí prý kdysi liška ukradla tajemství života, proto ona ovlivňuje noc, sucho, neplodnost, chaos a smrt. Z liščích stop prý kouzelníci dokážou věštit budoucnost.

Vyspělejší než Evropa

Říká se, že v době, kdy jsme si my tady vyráběli kamenné nástroje, předkové Dogonů v Mali už znali souhvězdí Velkého medvěda a Sirius B, malou dlouho neznámou hvězdu, protože ji svým zářením zakrýval Sirius A. Jejich bohové prý sídlili právě na Siriu a ukazovali jim kruhy kolem Saturnu. Hlavním bohem je Amma, jejich hierarchie je jasná, hrnčířův syn se vždy může stát jen hrnčířem. Každá kasta má svoje zákony a přikázání a její členové se smějí pohybovat jen v určité oblasti.

Dříve Dogoni stavěli svá obydlí pod skalními převisy a uvnitř jeskynní, později chatrče ve stínu skalních převisů. Po čase se odstěhovali níže a minulá obydlí používají už jen jako sýpky. Jeskyně dnes používají jako spižírny nebo jako hrobky. Místo těžkých ebenových vyřezávaných dveří tu jsou jen vrátka ze stlučených prken. Snad všichni už je prodali starožitníkům, aby vydělali trochu peněz. Vytrácejí se i stejně půvabné okenice, jejich svět se tak mění podle chtíče civilizace.

Jejich život se ovšem od pravěku příliš neliší, málo vody a žádná elektřina. Jsou velmi chudí, přesto na svých políčcích pěstují svou obživu fazole, kukuřici, zeleninu a především rýži. Pěstují pšenici a spolu s vodou dokážou uvařit pivo, které tu funguje i jako medicína.

Mimozemšťani v Africe

Spekuluje se o tom, že Dogoni se museli setkat s mimozemšťany. Údajně to dokazují některé prvky na jejich rituálních maskách. Etnologové tuto spekulaci vyvracejí, i jiné kmeny prý používají podobná zdobení, a nejen v Mali. Právě masky se staly velmi důležitým projevem ve všech ceremoniích, které se týkají života i smrti a navíc jsou Dogoni z Mali výbornými řezbáři. Nejdominantnější maskou je Iminana, která může měřit až neuvěřitelných deset metrů. Je to maska hada, do které se prý převtělil patriarcha Dogonů těsně před svou smrtí. Společným jevem všech dogonských masek ze všech vesnic jsou vysoké kříže, které symbolizují boha a člověka. Uvádí se, že některé masky jsou staré i desítky let, většinou se však nově vyrábějí pro jednotlivé rituály. Ceremonií se však účastní jen muži, pro ženy a děti jsou tabu.

S maskami na Sigi

Sigi je pro Dogony v Mali asi největším svátkem. Při této ceremonii jsou vybírání muži, kteří budou zasvěceni do tajů magie. Sigi se koná jednou za šedesát let, poslední se konal v šedesátých letech minulého století. Do dalšího Sigi nám tedy zbývá už jen sedm let. Bez masek se samozřejmě nemůže obejít ani pohřeb nebo svatba.

Odchod do světa mrtvých

Rakve s mrtvými se tahají na lanech, podobně jako tomu kdysi bývalo u nás. Jenže Dogoni mrtvé nespouštějí do hlíny, ale tahají je nahoru do jeskyní. Duše mrtvého odchází do světa mrtvých až pět let o smrti, až potom je tělo omyto speciálně nachytanou vodou, oblečeno do čistého roucha a pohřbeno. I když je pravda, že v tomto případě už nemůže být řeč o těle, ale jen o kostech. Mrtvé mohou navštívit jen vybraní členové klanu a pouze pokud jim to dovolí fyzická kondice. Když kouknu nahoru ke vchodu do jeskyně, je mi naprosto jasné, že my obyčejní turisté se do dogonských hrobek nikdy nepodíváme. Pohřební rituál se ovšem může lehce lišit, podle toho, kterou z dogonských vesnic navštívíte.

Před oltář

Svatba mi připadala nejdůležitější a nejdéle připravující kulturní akcí. Viděla jsem shluk žen, jak připravují svatbu, přemýšlela jsem, která z nich je nevěsta. Ukázaly na ni všechny, měla velké břicho, jako kdyby měla každou chvíli porodit. Napadlo mě, že jsou velmi tolerantní, když se žena může vdávat těhotná. Myslela jsem si, že před svatbou prostě nemohou otěhotnět. Až později jsem se dozvěděla, že svatbu neplánovaly pro těhotnou ženu, ale pro její ještě nenarozené dítě. Vždyť ani nemohly vědět, jestli to bude kluk nebo holka. Bezdětný muž není opravdovým mužem, nemá žádnou váhu a je téměř na okraji společnosti. Sexuálně žít začínají hned na začátku puberty.