Nekonečné a svobodné hory (Rumunsko)

... země divokých přírodních krás, lidí skromných, srdečných, nezkažených „moderním způsobem života“, ale také špíny a nepořádku měst, kontrastu chudoby a bohatství… hlavně však země plná míst téměř nedotčených civilizací a pokud přece, pak tito milí lidé jen příjemně zpestří několikadenní putování vskutku skvostnou krajinou.

Opravdu, stojí za to navštívit Rumunsko. Většina Čechů jezdí za výlety a poznávat oblasti především západní Evropy - to jim utváří představu v jistém smyslu jen jednostrannou. Pro dokreslení je nutné poznat charakter také zemí východních.

My jsme se v partě šesti lidí rozhodli jet do Rumunska. Lákala nás jednak zvědavost po tamním způsobu života a jednak romantická divoká rozličná krajina. Objektem našeho zájmu byly po doporučení rumunské hory, konkrétně pohoří Paring a Capaţiny. Protože zmíněná pohoří jsou součástí Karpatského oblouku, podobají se v mnohém Nízkým Tatrám. Podstatným rozdílem však je téměř nulová přítomnost turistů a z toho plynoucí i minimální omezení pohybu v horách. Snad právě proto jsou označovány přívlastkem „divoké“ či „nedotčené“. Pro vás, kteří rádi obdivujete v tichu, nikým nerušeni prostou krásu přírody, jsou tyto rumunské hory ( po mé zkušenosti ) šité na míru.

Naše putování zpestřovaly občasné deště, které nás poučily pro příště (čím víc igelitu, tím líp!) a daly další nové zkušenosti nejen co se předpovědi počasí týče. V horách ještě stále nejčastěji potkáte pastevce samotáře se stádem oveček, kteří s vakem přes rameno místo krosny, jak jsme ji nesli my, tráví pastevectvím i několik měsíců v horách. Srdečně se usmívají a vždy vás rádi vidí. Dvě noci jsme strávili u těchto srdečných Rumunů po jejich pozvání. Zážitek ještě podtržený ochutnávkou čerstvě natlučeného másla z kravského mléka k snídani, nebo jednoho z tradičních tamních pokrmů, kukuřičné kaše, zůstane dlouho velmi živý v našich pamětích. Přestože jsme v horách nepotkali mnoho lidí, je to krajina velmi živá. Tím životem mám na mysli jak bohatou a rozličnou faunu, tak floru.

Učarovali mi oblé zelené kopce, tu porostlé příjemnou měkkou travinou, jako stvořenou pro časté odpočinky při túře s nelehkým batohem, tu hustými vysokými lesy. A právě husté jehličnaté porosty jsou údajně domovem tamní divé zvěře – medvědi, vlci a divočáci. Píšu „údajně“, protože my jsme to štěstí potkat tyto tvory neměli, ač nás před nimi varovali jak našinci, tak domorodci.

Zkrátka a dobře poznali jsme jiný, přesto blízký kraj, zažili spousty dobrodružství (např. chůzi v mlze téměř bez mapy), přivezli si spousty zážitků a zkušeností. Po návratu do České republiky jsem se rázem cítila jako boháč. Uvědomila jsem si totiž, že existují státy s podstatně nižší ekonomickou a životní úrovní. Začala jsem si vážit a všímat si toho, co jsem dříve považovala za samozřejmé. Těm, které zaujal můj popis této země, doporučuji, aby ji navštívili co nejdříve, protože po vstupu Rumunska do EU zaručeně dojde i k masovému rozvoji turismu i zde, což povede pomalu, ale jistě ke změně charakteru a podstaty země a lidí zde žijících.

A jak to vidím já?Pro většinu místo nevhodné na výlet, natož tak na dovolenou, mnozí mají tuto zemi opatřenou nálepkou nepokrokovost, neatraktivnost, zaostalost, zkrátka prototyp východu. Přestože se ke svému vzoru otáčíme na jinou světovou stranu, najde se krásný kout krajiny všude. Rumunsko není výjimkou a takovými kouty přímo překypuje. Zdá se to nemožné, ale zbržděný ekonomický vývoj země s sebou nese, vedle žebrajících matek s dětmi, špinavých ulic, venkova odkázaného na koňský povoz a vlastní ruce, také jisté výhody.Turisticky nepříliš lákavý stát za oponou obrovské propasti mezi rozvíjejícími se městy a upadávajícím venkovem totiž skrývá nečekanou podívanou, až se člověku někdy tají dech. A ten jsme opravdu popadali nejen zprvu pod tíhou přenosné kuchyně a ložnice v jednom, ale hlavně v okamžicích, kdy jsme se stávali součástí toho rumunského tajemství a pronikali hlouběji do hřebenů pohoří Paring a Capaţini. Asi každý milovník přírody zná ten úžasný pocit, když na vlastní kůži zjistí, že i ve století s početní převahou strojů nad lidmi stále ještě existují místa bez mobilního signálu, bez poplatků a ochranářů, místa, kde lišky dávají dobrou noc. Místa se zákoutími s neomezeným množstvím ticha, čistého vzduchu a křišťálově čisté pitné potoční vody, s dokonale čistým vzduchem bez sebemenších zápachů od aut a odpadků.

S postavením stanu těsně před tím, než slunce zapadne za travnatý hřeben, se jakoby zastaví čas a pány nekonečnosti prostoru se stanou let ptáka, kapka deště a svit zářivých hvězdokup. Tehdy vnímavý horal (a po horském putování Rumunskem se zvýšený práh citlivosti dostaví zaručeně u každého ) zašeptá své poděkování a každý jeho krok se promění ve zdravou filtraci myšlenek a poznání sebe sama a svých schopností. Občas vás v tomto čase sice vyruší dusot ovčích, kravských či koňských kopyt, nebo třeba bačův vzdálený pískot za doprovodu psího štěkotu, ale vždy jde o setkání mírumilovné a naplněné pohodou, a to nejen proto, že se toho moc nenapovídá. Jejich soběstačnost a nezávislost spolu se štědrostí chudých pasáčků krav, kterou jsme měli tu čest okusit a zapít (brynza, kukuřičná kaše a voda), je tady nedělá vůbec „out“. Naopak téměř idylicky doplňují lahodnou chuť pramenů a malebnost vždy jiných a pokaždé širých výhledů.Takže když člověk překoná dozajista zbytečný strach z krutosti medvědů, dravosti vlků a zuřivosti pasáckých psů a nedá tak na předsudky moderní civilizace, když v sobě najde chuť objevovat hranice svých schopností a touží udělat si jasno, najde v rumunských horách neocenitelné podhoubí přímých odpovědí, ale i lákavých výzev. Potom návrat překračuje rozměry pouhé cesty domů a vy, o poznání změnění, vlastně pořád zůstáváte s tamějším nebem a zelení. Třebaže jen v myšlenkách.

Bohumila Ďurinová