Černobyl – město duchů (část 1)

Popisuji jen skutečnost. Jediné, co mám, je motorka a s ní spojená svoboda jet kamkoli. Jízda na motorce je má velká záliba. Měla jsem už různé stroje, ale nakonec jsem skončila u Kawasaki Ninja. Má 147 koňských sil, sviští po silnici jako vystřelená kulka a je pohodlná na dlouhé výlety. Hodně cestuji a mým oblíbeným cílem je tzv. černobylská mrtvá zóna,“ 130 km od domova. Proč oblíbeným? Protože tam můžete jezdit celé hodiny, aniž by jste potkali jediné auto a spatřili jedinou živou duši. Silnice od 80. let nikdo neopravoval. Ale v místech, kde je neponičily kamiony nebo vojenská technika, jsou stejně neporušené, jako před dvaceti léty. Samotný čas je zatím ještě zničit nestačil.

Před jízdou do „mrtvé zóny“, je třeba mít několik základních informací a potřebné vybavení. K měření okolní radiace užívám dozimetr. V prvních dnech po explozi byla na některých místech kolem reaktoru hodnota 3000 rentgenů. Lidé obsluhující reaktor zemřeli na místě. Dnes je reaktor zabetonován a cestování po oblasti již není nebezpečné. Na mapě, kterou jsem aktualizovala 16. 3. 2004 pro náš motoklub, jsem zaznamenávala úroveň radiace na různých místech v oblasti. Hodnota naměřeného záření se při tom vždy vztahuje na střed asfaltové silnice. Na krajnicích je již hladina záření dvojnásobná a metr od cesty 4x až 5x silnější. Radiace je všude, v zemi, trávě, jablcích a houbách. Není však v asfaltu, což jízdu mrtvou zónou dělá bezpečnou.

Cestuji vždy sama a nikdy jsem neměla problémy s lidmi měřícími v kontrolních bodech projíždějící lidi i auta dozimetrem. Pokud na vozidle naměří zvýšenou radiaci, ihned na místě provedou chemickou očistu. Zmíním li se lidem, že jedu do „mrtvé zóny“, mají o mne přátelé doslova panický strach. Otec říká, že lidé se podvědomě bojí něčeho, co není vidět ani cítit, a přesto to přináší smrt. Otec je nukleární fyzik a často říká, že větší nebezpečí mi hrozí při rychlé jízdě na motorce, než z ozáření. Otec mnoho let v okolí elektrárny zkoumá následky katastrofy.

Je čas vyrazit. Tady začíná má cesta na niž nepotkám téměř žádná auta. Oblast má špatnou pověst a lidé se zde neradi vracejí. Čím dále pojedu, tím bude země chudší, potkám méně lidí a silnice budou horší. Na 80. km je plastika velkého vejce, dělícího území na konci civilizace, na území kde začíná Černobyl. Někdo přivezl toto vejce z Německa jako symbol života, který zde přežije i přes radiační zamoření. Je to zároveň i poslední místo, kde můžu dostat něco k jídlu a doplnit palivo. Ať už se vydám dál kterýmkoli směrem, uvidím stále stejný obrázek. Zpustošená města, mrtvé vesnice, zničené farmy…

Nacházím se v městě Černobyl. Nepěkné město. Byla to jakási základna, v niž žili všichni kdo pracovali v atomové elektrárně. Dozimetr měří jen 20-80 mikrorentgenů. Je to nejbezpečnější místo v celé zamořené oblasti. 18 km od Černobylu jsem opustila hlavní cestu a procházím se vesnicemi. Při projezdu okolo atomové elektrárny zrychluje pípání. Stromky přede mnou jsou „kouzelné“. V roce 1986 od radiace zčervenaly, byly uříznuty a zakopány metr do země. Dnes opět rostou na stejném místě svěží a zelené, jenže vyzařuji radioaktivitu, která není vidět.

Jak již vím, na asfaltce není téměř žádná radiace, ale jakmile se od ní vzdálíte jen deset metrů, nebude vám stačit stupnice dozimetru. Kdybych ušla dalších sto metrů směrem k reaktoru, naměřím 3 rentgeny. Půjdu-li pěšky až k elektrárně, budu na konci cesty rozžhavená do ruda… Raději se nepřibližovat. Přede mnou stojí elektrárna, která celou oblast přeměnila v poušť. Cílem mé dnešní vyjížďky je „Město duchů“, které bylo založeno v roce 1970 a nachází se asi 4 km severně od reaktoru, a žilo v něm 50 000 lidí.