Vejlet do Pákistánu – kapitola 3

2.7.2001 (Po) Gilgit – Karimabád – Hoper

Našim prvním cílem zde v horách Karakorumu je trekový kopec Rush Peak. Pod něj musíme nejprve jet asi 70 kilometrů na sever po KKH. Teď v noci je ale ještě tma a na ulici ani živáčka. Do hotelu se nám nechce, tak jdeme pěšky do místa, kde tušíme centrum Gilgitu a v jednom klidněm koutku, vedle Pákistánských aerolinek, zakotvujeme na zemi a čekáme do rána. Je tu čistý beton; na ulicích je jinak kromě asfaltovaného středu hlavní cesty samá hlína, bahno, odpadky a otevřená kanalizace. Ráno musíme nakoupit palivo pro naše vařiče a sehnat dopravu pod Rush Peak. Kolem šesté s Jirkou vyrážíme do ulic schánět dopravu. Dlouho chodíme tam a zpět po Gilgitu, zjišťujeme, že autobusy až tam nejezdí, jen jeepy.

Všichni jsou ale velmi drazí; po dlouhém chození se k nám nakonec přitáčí celkem sympatický chlápek, se kterým domlouváme celkem dobrou cenu 1200 rupek za jeep. Dáváme si s ním sraz v půl desáté, do té doby máme čas nakoupit, co potřebujeme. Bohužel v žádném obchůdku s trekařskýma věcma nemají naše na Ruzyni zabavené flašky na benzín, takže kupujeme malé, již zjevně po několikáté naplněné plynové bomby. Ištva s Hankou mají jen plynový vařič a já ho naštěstí do batohu navíc též přibalil. Internet bohužel nikde zrovna nefunguje, takže kupujeme jen vody na cestu a čekáme na „náš“ jeep. Již od rána je tu, pod horami, neskutečné vedro. Bohužel ani za půl hodiny po domluveném termínu jeep nepřijíždí, takže jdeme na autobus, který jezdí z Gilgitu do Karimabádu, městečka na KKH, jež leží nedaleko Hoperu, vesnice, do které se potřebujeme dopravit.

Lístek stojí jen šedesát rupek na jednoho, po deseti minutách čekání nasedáme do pidiminibusu a s ním jedeme kamsi na konec Gilgitu. Zde nasedáme do regulárního minibusu. Je to malé suzuki, má tam vměstnáno pět řad a v každé řadě sedí čtyři lidé. U nás v takovémto vozidle jezdí tam sedm až devět lidí, tady nás je dvacet. Já sedím celý pokroucený, kolena nemám šanci před sebe normálně složit. Tři hodiny, s přestávkou na oběd – já si dávám oblíbené čapáty, jedeme po Karakoram Highway, jenom ne podél Indusu, jež odbočuje pod Gilgitem do Baltistánu a Indie, ale podél řeky Hunza. Podlé ní je také celá oblast nazvána. Jedeme přímo pod zasněženou horou Rakaposhi (7790m), ze tří stran ji objíždíme, bohužel ze svého sedátka ji skoro nevidím.

Ve dvě hodiny jsme v Karimabádu, v městečku na svahu nad KKH, s moc pěknými výhledy. Vedro je stále k nevydržení, stejně jako v celém údolí Hunza, taky tu zrají jižní druhy ovoce, zeleniny a obilí. Nejvíce je všude meruněk, kterými je oblast Hunza proslavena. Zrovna dozrávají a všude na střechách se suší, takže kam se podíváme, tam je oranžovo. Celkem rychle nacházíme jeep, jež nás odveze do vesnice Hoper, za pro nás přijatelnou cenu – 750 rupek (třikrát dvě stě rupek za nás a sto padesát rupek za Hanku). Otázkou je, kolik je zde obvyklá, běžná cena pro domorodce. V autě nás vezou dva sympatičtí Pákistánci, kteří berou Hanku mezi sebe a celou cestu si s ní anglicky švitoří, i když nám Hanka doposud tvrdila, že anglicky nemluví. Z toho, o čem se spolu bavili, nám toho pak moc neřekla…

Jeepem jedeme až do východiska našeho treku. Je to stále do kopce, tři čtvrtiny cesty jen po prašné cestě, spíše necestě samý výmol a kameny. V půlce cesty je dokonce check point, kde se musíme zapsat do návštěvní knihy. Řidič nás bere až nad vesnici, kde končí cesta, k hotelu Hoper Hilton (3000 metrů nad mořem). Až do této výšky, všude podél cesty dozrávají meruňky, což je pro mne dost šokující. Taky, jak vidíme cestou, na políčkách, či jen tak volně roste marihuana, zjevně zcela legálně. Je tak půl páté a jsme rádi, že dnes už nikam nemusíme. Bereme si dohromady jeden třílůžák se sprchou a záchodem za celkem tři sta rupek, v klidu pereme, já si ve vedlejším obchůdku kupuji plánek okolí, kde je i náš trek a pár pohledů. Od prodavače se hlavně snažím získat co nejvíce cestovních informací – kde překročit ledovce, kde je voda, kde se dá přespat a podobně. Večer si v otevřené hotelové restauraci dáváme rýží, zeleninu (jakési listy, stejné jak v Nepálu) a dhal (nějaký druh luštěniny). Po dobré krmy, zmoženi dvoudenním cestováním bez noclehu, kolem osmé brzy všichni usínáme.

3.7.2001 (Út) Hoper – Bericho Kor

Ráno po snídani, kterou asi dáváme opět v hotelu, kolem deváté vyrážíme na náš první pákistánský trek. Bereme si jídlo na týden, což by mělo s rezervou stačit. Taky si v hotelu necháváme některé nadbytečnosti, jako mačky či Jirkův benzínový vařič. Hned po pár stovkách metrů máme pod sebou pořádnou překážku, široký ledovec Bualtar, jindy zvaný Hoper, dlouhý celkem přes dvacet kilometrů, tady široký přes kilometr. Prý je to nejrychleji se pohybující ledovec na světě, asi tři o centimetry za den se posune směrem dolů. Nevypadá moc vábně, všude pukliny, šutry na ledu a žádná rovina. A to jsme před chvíli odmítli domorodého průvodce přes ledovec, že to zvládneme sami. Chvíli kličkujeme, hledání cesty je úkol spíše pro Sherlocka Holmese, spíše se občas někde dá vytušit. Když zrovna nevíme kudy dál, míjí nás jiný domorodý průvodce s dvěma Novozélanďany, a my se jich chviličku nenápadně držíme.

Postupně v protisměru potkáváme dvě skupinky domorodců s dřívím. Místy jde dost o hubu – šikmá plocha, celá ledová, nad širokou průrvou či kluzký bahnitý hřebínek na čistém ledu, případně sesuv po ledu kamsi dolů. Naštěstí pukliny, které překračujeme, jsou dost úzké. Ledovec máme úspěšně za sebou a drápeme se nahoru na vysokou morénu. Za ní přicházíme hned k dalšímu ledovci – Barpu Glacier. Je sice širší, domorodci v Hoperu nás před ním varovali, ale je v úplné pohodě. Vede přes něj dobře znatelná stezka, led je hluboce pod kameny a skoro nikde nevyčnívá, ani pukliny tu nejsou. Na druhé straně jdeme podél morény stále mírně do kopečka, vlevo vysoký hřeben, vpravo stometrová hradba morény.

Údolíčko, přesněji soustava údolíček je plné trávy. Pasou se tu krávy, ovce a kozy. Jde se velmi pohodlně a kolem půl páté jsme pro dnešek u cíle. Jsme todiž na místě zvané Bericho Kor, což nám neochotně potvrzuje Pákistánský průvodce Novozélanďanů, kteří tu už táboří. Teče tady malinký potůček, od rána první tekoucí voda, takže pohoda. Navečer ještě vybíháme na morénu, odkud je nádherný výhled na ledovec. Bolí mě hlava a je mi na zvracení, ale acylpyrín mě rychle staví na nohy. Na to že jsme v 3400 metrech, tak je večer a v noci neskutečné teplo.

4.7.2001 (St) Bericho Kor – kopec 4700m a zpět

V noci trochu sprchlo, ale kolem šesté už je celkem přijatelně – polojasno. Snídáme, balíme; když ale slyším, že Hanka v noci špatně spala, Ištvu bolí hlava už teď ráno a já též nejsem stoprocentně fit, měním operativně dnešní plán, který byl lézt 1200 metrů nahoru s batohem. Místo toho uděláme aklimatizační výstup bez batohů stejným směrem (jinam se tady nahoru jít nedá) a odpoledne se vrátíme ke stanům. Nikdo nic nenamítá, stany jsme naštěstí ještě nezačali bourat. Přímo nad námi je sedm set metrů vysoká hradba, na kterou se dvě hodiny škrábeme. Škoda, že je polojasno a šesti a sedmitisícové kopce v okolí jsou v mracích. Hranice lesa a kosodřeviny je tady asi čtyři kilometry, nad tuto výšku jsou jen louky a nad nimi skály a led.

Dole u ledovce bylo několik druhů stromků a keřů, ale výše jsou stromy a kosodřevina pouze túje, nic jiného. Jak se dostáváme nad čtyři tisíce metrů, Hanka a hlavně Ištva poznává, že vysoká výška není žádná sranda a že teleskopické hole jsou dost při chůzi dost dobrá věc. Tempo chůze se výrazně zpomaluje, obědváme nad salaší někde na travnatých loukách ve výšce 4400 metrů. Na jedné straně je širší údolí, na druhé straně dvoukilometrový sráz dolů. Odpoledne ještě s Jirkou vylézáme na kopec do výšky 4700 metrů, do míst kudy bychom zítra přibližně měli jít; Hance a Ištvovi stačí skončit padesát metrů pod vrcholem. Je to pro ně přece jen novinka, když nohy a plíce bez zjevných příčin nemohou a furt je třeba zastavovat na odpočinek. Otáčíme a pomalu klesáme zpátky ke stanům. O půl páté jsme dole. Nožičky, hlavně moje pravé koleno, jsou rádi, že jsou dole, ale jinak v pohodě. Bez batohu to byla vlastně jen sranda. Teprve zítra půjde opravdu do tuhého.

5.7.2001 (Čt) Bericho Kor – „Nad salaší 4500m“

Ráno po noční malé přeháňce, která je tu asi pravidlem, opět v šest vstáváme. Kolem osmé, když s Jirkou dlouho čekáme na Ištvu a Hanku, než si dobalí, vyrážíme. Slunce praží, taky z minulých dní mají všichni kromě mě spáleniny – nejhorší asi Jirka a Hanka na paži. To Ištva, který chodí stále v košili a v džínách, má spálený jen krk a uši. Tentokrát to jde do krpálu hůře než bez batohů, prvních sedm set výškových metrů jdeme skoro tři hodiny. Ištva už moc nemůže, stěžuje si na bolesti hlavy, a když pokračujem dál, jde daleko za námi. Cesta vede už ne tak prudce, po loukách vonících mateřídouškou, dále tu roste netřesk, nějaká protěž a spousta další kytek, které jsou k vidění i u nás, ale které Hanka, náš největší znalec, nezná. Kolem pobíhají ovce a krávy.

Nedaleko pod salaší, obědváme a hlavně odpočíváme. Odpoledne jdeme kvůli Ištvovi velmi pomalu. Už to vypadá, že dnes budeme muset přes sedlo 4700 metrů, neboť tu nikde není voda, když tak kilometr nad salaší nacházíme malinkatý potůček, většinou toku schovaný pod kameny. Ale voda na pití z něj půjde vydolovat – paráda. Ještě najít rovinku na stany a je to. Buď jsou všude svahy, nebo kameny a jediné travnaté místo je plné kravinců a jiných lejn. Ale nedá se nic dělat – všechen trus odkopáváme a stany stavíme. Ještě nejsou ani čtyři hodiny, takže odpoledne v klidu relaxujeme, nic neděláme a já dopisuju deník. Navečer Ištvovi nějak otrne a vyráží nahoru na kopec. Na to, jak v poledne „umíral“, je dobrý. Mě osobně vyhovuje stín stanu. Ištva se vrací tak za hodinu a půl, že k jezeru Rush Lake, kam zítra chceme, je to tak hodinu cesty; od toho sedla, nad kterým jsme včera s Jirkou byli, je to jen čtvrt hodiny chůze po rovině. Je to moc dobrá zpráva na zítra.