Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 5

8. den – 19.7.2004 - Petrohrad

Dnes jsme ve škole dostali od Maríny sůšku – to je takový preclík, který nám tak chutnal, že jsme si jich odpoledne koupily celý pytlík. V menze jsme dnes měly polévku – něco jako česnečka, párek s pohankovou kaší a salát. Pohanková kaše nás zrovna nenadchla, takže dnes oběd nebyl tak vydařený jako minule. Pak jsme byly měnit peníze. Mé cestovní šeky dělaly úřednici velký problém, sice je všude prodávají i přijímají, ale zřejmě tak často to tu nepoužívají, protože má úřednice tuto práci dělala asi poprvé v životě, hrozně se u toho ksichtila a dlouho jí to trvalo. Také mne v jednu chvíli prosila, jestli nechci radši jít do jiné banky. Takže jsem byla ráda, když mi konečně asi po půl hodině dala peníze. A ona byla také ráda, že jsem jí přestala ubírat z polední pauzy.

Dnešní cíl byla Petropavlovská pevnost – nejstarší část Petrohradu, která leží na Zaječím ostrově. Pochopily jsme, že se nás tu každý snaží co nejvíc obrat, protože i když bychom měly mít na naší studentskou kartu vstup zdarma, u kasy po nás chtěla 20 rublů. (Tato cena však nebyla ani v ceníku, takže nevíme, kde ji ta slečna vzala.) Věrka šla s černobílou fotkou opět bez problémů zdarma. My jsme se ovšem nedaly a nic jsme nezaplatily. U vstupu do všech objektů jsme ukázaly studentskou kartu a všude nás pustili.

Navštívily jsme vězení a kostel Petra a Pavla, kde jsou kamenné schránky s ostatky carů. V „tjurmě“(vězení) jsme si lehly na vězeňskou postel a chtěly jsme se vyfotit, ale v tom tam vtrhla nějaká průvodkyně a vyhnala nás.

Z pevnosti jsme pokračovaly na Auroru – bohužel už byla zavřená (v pondělí a v pátek je zavřená). Ale u ní jsme nakoupily levné suvenýry. Vracely jsme se přes Troický most, zdobený krásnými lampami.

POZN.: Pořád tu potkáváme svatby.

Dnes poprvé nám nějaký člověk řekl „коровы“. Byl to „houmles“.

Nanuky tu stojí 5 -15,- .

Počasí je překrásné, asi 28°C, sluníčko.

Srajdu ještě nemáme, ale toaleťák rychle mizí. Prasklo nám prkýnko na WC a vždy si tam skřípneme prdelku.

Stále nevíme, kde je musoroprovod.

9. den – 20.7.2004 – Petrohrad

Dnes jsme měly mít 3 vyučovací hodiny, ale na poslední jsme nešly. Ondřej strašil, že bude špatné počasí, ale zbytečně plašil. Váhaly jsme jestli jít do Kunstkamery nebo do Isaakievského chrámu. Nakonec jsme šly do chrámu – je to 4. největší kopulovitá stavba v Evropě, byly v něm krásné obrazy, některé trpěly kvůli zdejšímu vlhkému ovzduší, proto byly předělány mozaikou. Vystoupaly jsme i na kopuli po 562 schodech (a málem jsme z toho chcíply). Byly točité, celkem snesitelné, protože nebylo vidět dolů. Pohled nebyl tak úchvatný jak jsem čekala, protože střechy byly dost rozbité a špinavé. Cesta dolů byla trochu horší. Tentokrát jsme šly za vstup pro ruské studenty bez problémů. (20,- do muzea a 10,- na kopuli).

Cestou ke chrámu jsme míjely „Měděného jezdce“. Dostaly jsme chuť na bliny, ale nakonec jsme se na ně nedostaly. Doma jsme konečně odnesly potvrzení o zaplacení koleje a cestou jsme poprosily Ninu od prádla, aby nám ukázala musoroprovod. Ona se s námi nacpala do výtahu, prohlásila, že my „takyje chudinky“ a že se vejdeme, ale další cestovatele už jsme nepobrali. Ukázala nám musoroprovod tam, kde jsme myslely. Hned ho zkusíme.

POZN.: Levně tu vyvolávají film, Eva dala za 35 snímků (10 x 15) 103,-. Kvalita byla stejná jako v Čechách.

V obchodě tu mají levné bonboniéry. Objevily jsme obchod s alkoholem, takže okukujeme dárkovou vodku, chtěly jsme také pravý ruský čaj, ale ten jsme neobjevily (v Rusku se čaj nepěstuje).

Eva koupila „gorčičnik“ za 4,80. To je léčivý prostředek proti nachlazení. Jsou to takové papírky, které se namočí a přiloží na chodidla a začnou hřát. To, k čemu slouží jsme se dověděly až potom ve výtahu.

Dnes jsme ochutnaly nový druh pirožku – s mletým masem a cibulí, jen těsto bylo trochu jako listové – víc mi chutnalo to kynuté v Petergofu, ale náplň byla skvělá.

Právě jsme vyzkoušely musoroprovod. Jestli jsme ho ucpaly, máme fotodůkazy, že to udělala Lenka.