Pobaltí a Petrohrad očima českého turisty – ZÁKLADNÍ INFO (část 1.)

Začátkem letošního roku jsme s manželkou začali uvažovat o nějaké nenáročné doplňkové dovolené. Nejlépe s odjezdem kolem 10.6.2006. Do oka nám padl zájezd CK Periscope Skandinávie, který nabízel 12-ti denní cestu po Litvě, Lotyšsku, Estonsku a do Petrohradu v Rusku. Na konci února jsme se rozhodli a vymámili tak z cestovní kanceláře 3% slevu.

Tak jako u cesty do Albánie jsem se rozhodl psát si deník toho, co jsme zažili. Cílem těchto řádků není rozhodně detailní popis navštívených míst, ale spíše bezprostřední postřehy a jejich následné zobecnění. Informace mohou napomoci jak individuálním cestovatelům, tak i cestovatelům, kteří preferují zájezdy přes cestovky.
K získání podrobných informací by si měl případný zájemce o Pobaltí a Petrohrad zakoupit dnes už dostupné průvodce. O Pobaltí bylo také publikováno mnoho hezkých článků v časopise Země světa č. 1/2006 „Pobaltí“. Základní informace nám poskytla také cestovní kancelář. Já jsem z těchto zdrojů pochopitelně také čerpal.

Účastníci

Celkem nás bylo 41, plus průvodce a dva řidiči. Takže do naplnění kapacity autobudu chyběla 2 místa. Jednalo se především o turisty starší věkové kategorie, ale byli zde i mladí lidé.

Doprava

Jeli jsme kvalitním klimatizovaným zahraničním autobusem, který patří prostějovské firmě FTL. K dispozici zde bylo i sociální zařízení , které však, snad až na jednu výjimku, nikdo nepoužil. Řidiči byli na vysoké profesionální úrovni, vždy milí a vstřícní. V autobuse se také prodávalo občerstvení za české koruny. K dispozici byla káva, čaj, minerální vody v PET lahvích a pivo v plechovkách. V průběhu zájezdu se vypilo kupodivu více minerálek než piva.

V průběhu cesty byly 2 noční přejezdy, vždy přes území Polska. Všechny nástrahy cestování jsme zvládli. Někdo si v noci jenom sklopil sedadlo a už spal. Jiní k tomu potřebovali trošku konfortu. Proto bylo vidět i turisty obložené peřinkami, zabalené do deček a kolem krku ještě s molitanovým „náhrdelníkem“. No a někdo ať se snažil jak chtěl, neusnul. Každý z nás mohl mít s sebou jedno zavazadlo. Někteří měli jen maličký kufřík. Našli se však i tací, kteří s sebou měli obrovské lodní kufry. Kdyby to tak udělal každý, tak se nám zavazadla do autobusu nevejdou. O tom ale asi tito kujóni nepřemýšleli.

Doprava v samotném Pobaltí a Petrohradu je poněkud odlišná od naší. Autobusy městské dopravy nejezdí tak často a nejsou tak spolehlivé jako u nás. Proto zde funguje dopravní systém zvaný „maršrutka“. Je to soukromá dodávka, která jezdí po určitých trasách a vozí lidi. Většinou odjíždí, když je plná. Zastavuje na místě autobusových zastávek nebo i mimo ně. Je rychlejší a operativnější než autobusy a zejména tramvaje. Také je ale o něco dražší.

Takže možností dopravy máte mnoho. Můžete jet autobusem, ale budete na něj třeba také velice dlouho čekat a jedete pomalu. Nebo zvolíte cestu tramvají, ale to udělá málokdo. Asi jenom ten, kdo má moře času. Aktivnější lidé si zvolí maršrutku, kde se ale musíte umět domluvit a třeba i usmlouvat cenu. Další variantou je taxi, které je celkem běžné.

V Petrohradě máte ještě 2 možnosti. Buď pojedete metrem, jehož síť je rozsáhlá a doprava je spolehlivá. Nebo můžete využít ještě jednu možnost. Jsou to soukromí dopravci v osobních vozech, kteří celý den brázdí ulice města a vozí občany a turisty. Mohou si to dovolit, protože benzín je levný. Tato auta nejsou nijak označena a toto podnikání je legální. Zkušení Rusové často tuto dopravu zvolí. Stojí na chodníku a mírným zvednutím ruky od těla signalizují, že chtějí svézt. Když auto zastaví, následuje proces domlouvání ceny. Mnohdy se nedohodnou a musí se čekat na další auto. Tato doprava má výhodu, že funguje i v noci, kdy už nejezdí ani metro, tramvaje a autobusy, jenom taxi a soukromí dopravci. A aby byl výčet úplný, je třeba poznamenat, že v těchto zemích samozřejmě funguje také železniční a letecká doprava. Ale tu jsme na našich cestách neokusili. Ubytování a hygiena

Kromě dvou nočních přejezdů jsme byli vždy ubytováni v kvalitním hotelu. Cestovní kancelář avizovala, že se bude jednat o hotely střední a nižší kategorie. V naprosté většině případů však šlo o hotely minimálně střední kategorie. Jednalo se o dvoulůžkové pokoje, které měly vlastní sociální zařízení, tj. záchod a sprchu. V jednom případě měl pokoj také vanu. V jednom hotelu bylo sociální zařízení k dispozici pro 2 pokoje, tj. pro 4 lidi. Vybavení takovými zdánlivými maličkostmi jako jsou ručníky, povlečení, mýdlo a šampón bylo samozřejmostí.

Zásuvky byly plně kompatibilní s našimi. Ve většině případů jste si tak mohli na pokoji uvařit kávu nebo čaj, i když použití spirály bylo zakázáno. Ale kde není žalobce, není ani soudce. Ovšem někdy se šňůru do zásuvky zkrátka „narvat“ nepodařilo a museli jsme být na suchu. Jenom v jednom hotelu se nesmělo kouřit, jinak byly vždy na pokoji popelníky. V některých hotelech byla také lednička a v jednom případě byla i vybavena množstvím alkoholických i nealkoholických nápojů. Tuto možnost však nikdo z turistů nevyužil. Až na jednu výjimku byl na pokoji vždy k dispozici i televizor, což hlavně uvítali muži, protože se v průběhu zájezdu konalo mistrovství světa ve fotbale. Večerní sledování přímých přenosů bylo vítaným zpestřením.