Na návštěvě v marocké poušti

Hudebník (Maroko)
Hudebník (Maroko)

Tradičním oblečením Maročanů z pouště, kterým se říká gnawa, jsou dlouhé bílé hábity. Rána na poušti jsou ve znamení čiré svěžesti, den začíná velmi brzy, aby zpomalil svůj rytmus s rostoucím žárem a loudavě spočinul v chladivé náruči noci. Tedy v osm.

Pouštní lidé gnawa

Maročtí gnawa jsou potomci černých otroků, vojáků a nádeníků, kteří přišli do Maroka ze subsaharských zemí, převážně z Guineje, Nigeru, Mali, Senegalu a Súdánu. Věřilo se, že velká část černých Afričanů pocházela z tehdejšího království Ghana, odtud název gnawa, kterým se označuje také jejich specifický hudební styl. Největší vlny přistěhovalců do severní Afriky proběhly v 11., 13. a v 16. století, ovšem podle tradice vztahují gnawa svůj původ až k osvobozenému etiopskému otrokovi Sidi Bilalovi al Hamashimu, prvnímu muezzinovi a příteli proroka Muhammada. Narodil se jako otrok a jako otrok se stal muslimem, a to ještě dříve než prorokova vlastní rodina. Byl za to svým pánem trestán a mučen. Texty jejich písní jsou převážně v arabštině a někdy i v berberštině. Mluví se v nich o Bohu, o proroku Muhammadovi, o Bilalovi. V mnohých písních se zpívá o těžké a strastiplné cestě, ztracené svobodě, o staré vlasti a o touze po ní. Tady nalézáme mnoho společného s hudbou amerických černochů, s blues, s gospelem. Ozdravná a očistná síla rituálů gnawa vychází ze snahy utišit bolest z vykořeněné duše.

Rytmy z pouště

Pouštní cesta pro offroady do Taouzu a Zagory je lemována několika vesničkami, které leží v kamenité poušti. Většinou je v nich jen jeden malý obchůdek se vším a škola. Vesnice mají veřejné osvětlení a studnu. Všechny domy kromě školy jsou postaveny tradičním způsobem ze směsi hlíny, štěrku a slámy, tzv. Pisé.  Původní domy byly dokonce částečně zapuštěné do země a okna byla ve stropě. Dnes slouží jako skladiště a chlévy. Kolem nich vyrostla nová, prostornější vzdušnější obydlí. Těch tam bývá asi třicet dva, v nich žije asi 150 obyvatel. Místní z těchto vesnic hrají tradiční domorodé písně projíždějícím turistům. Muži se tu živí hudbou. Hrají a tančí pro turisty, na slavnostech, svatbách. Jejich hudba je součástí rituálů, slouží jako most do stavu transu. Při tradičním domorodém zpěvu stojí zpěváci uprostřed a drží v rukou kovové kastaněty. Před nimi je v podřepu hlavní zpěvák s Hažhužem. Tento nástroj má moc vázat na sebe zlé duchy a odvádět je z těla nemocného. Bubny, na které hrají pro turisty, se jmenují ganaga a tagangat. Kozí kůži, kterou jsou bubny potaženy, se smršťuje nebo roztahuje podle teploty a vlhkosti vzduchu. Před hraním je potřeba buben naladit, aby měl ten správný zvuk, proto se bubny nahřívají u ohně.

Matky v domácnosti

Matky pečou chléb. Mouku, vodu, droždí a trochu soli zpracují na těsto, ze kterého vytvarují placky o průměru asi 40 cm. Ty se pak v hliněné peci přemění na skutečnou lahůdku. Domácích chleba se namáčí v olivovém oleji, a zapíjí se sladkým zeleným čajem s mátou. Ženy se tváří, jako když je to co dělají muži, vůbec nezajímá. Ženy se starají o chod domácnosti. Nosí vodu, shromažďují třeba na zimu, starají se o domácí zvířata. A rodí děti. Marockou specialitou je Tajin, zelenina s trochou masa dušená v hliněné míse s kónickou poklicí. Jí se rukama z jednoho talíře, proto, než se pustíme do jídla, nalije nám nejmladší bratr na ruce teplou vodu z konvice. Chleba namáčíme v omáčce a třemi prsty se snažíme nabrat kousky pokrmu.

Komentáře
Booking.com
Aktuální počasí v destinaci
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama