Hot Water Beach

Prvním cílem naší cesty je pláž nazývaná Hot Water Beach (Pláž s horkou vodou). Vyskytuje se zde zvláštní přírodní úkaz - v době odlivu lidé hloubí na pláži malé bazénky, do kterých prosakuje spodní voda o teplotě až 64 °C a vytváří horké lázně, chlazené vodou z moře. Včera jsem hledal na internetu čas odlivu na tomto zvláštním místě. Vzhledem k tomu, že vrchol odlivu nastává v 11:18, že předtím musíme vyhloubit jámu, a navíc mezi jinými turisty urvat dobré místo, máme nejvyšší čas. Bereme si z garáže rýč a vydáváme se na stoosmdesátikilometrovou pouť vstříc novým zážitkům. Cesta proběhla bez problémů. Udělali jsme několik zastávek na západním pobřeží poloostrova Coromandel. Potvrdili jsme si, že v průvodci nelžou. Pobřeží je opravdu úchvatné. Do odlivu zbývá dostatek času, přesto nechceme nic ponechat náhodě. Prostudovali jsme místní informační tabulky a náležitě poučeni se vydáváme zaujmout co možná nejvýhodnější místo na pobřeží. V blízkosti skály nacházíme znovu ceduli vysvětlující, že spodní minerální voda o teplotě 64 °C prosakuje při odlivu pískem. Je tady přesně vymezeno místo, kde by prameny měly být nejsilnější. Postupně přicházejí další a další lidé, a tak si rychle vybíráme místo pro naši jámu a začínáme hloubit. Střídavě vyhrabáváme písek a řádíme ve vlnách. Moře je úžasné, jen dno dost prudce klesá. Pár metrů od břehu už nestačím. Však je taky všude napsáno: Koupání je nebezpečné a vhodné jen pro dobré plavce. Hloubení budoucí soukromé lázně jde vcelku hladce, stačí půlhodinka usilovné práce a skoro metr hluboký bazén pro tři osoby je připravený. Ke zklamání nás i několika desítek dalších senzacechtivých turistů horkou vodu nenachází nikdo. Občas se to prý stává, pokud odliv není dostatečný. Ale proč se to musí stát zrovna dnes a zrovna nám? Protože se však nerad vzdávám, navrhuji Japoncům změnu programu a ještě jeden pokus o půlnoci, což přijímá Kai s nadšením a Miki s odporem a japonskou poslušností.

Je to pro ni těžké i proto, že to znamená zrušení noclehu ve vzdáleném motelu a přespání v autě. Snažíme se její toleranci k našemu bláznovství nějak vynahradit. Odpoledne si zakupujeme tříhodinový výlet na kajacích po mořských zálivech, jeskyních a tunelech, pozůstatcích sopečné činnosti. Jedeme ve skupině čtyř dalších kajaků s průvodcem. Opravdu jsem si myslel, že Miki tento výlet potěší, ale moc si ho neužila. Dostala mořskou nemoc. Že to není možné? Ale je! I přes asijské pigmenty měla podivnou barvu, a když nám průvodce v nějaké jeskyni nabídl sušenky a džus, jediná odmítla. To já s Kaiem si užíváme. Tajuplné jeskyně, úzké tunely a pestrobarevná skaliska nejsou jinak než z vody přístupná. Nejúžasnější zážitek prožíváme právě v jeskyni, kde nám průvodce nabízí svačinku. Nejdříve jsme několik desítek metrů proplouvali tunelem, až jsme se dostali do kruhovité jeskyně. Asi dvacet metrů nad námi je otvor, kterým jsou vidět stromy a modré nebe. Drahý výlet, ale rozhodně stojí za to. Do půlnočního odlivu zbývá ještě chvíle času. Venku je docela zima, takže se přesunujeme do našeho miniauta. Já a Kai zaujímáme polohu v polosedě pololeže na předních sedačkách a Miki uléhá vzadu. Její postava jí umožňuje pohodlně odpočívat. Dělám si z ní legraci, že je jako miminko v postýlce, ale už mě skoro nevnímá a usíná. My s Kaiem podřimujeme a čekáme na odliv. Ještě že jsem natočil budík, protože jinak bychom ustupující vodu prošvihli. Venku je zima jak v Rusku. To snad není ani možné! Před několika hodinami jsme si užívali v plavkách na pláži. Miki je rozespalá, a když otevřenými dveřmi cítí ten chlad, zahrabe se ještě hlouběji do spacáku a cosi japonsky zamručí. Chápu to jako: „Jestli jste magoři, tak běžte, já zůstávám tady, stejně to dopadne jako v poledne.“ Nevím, jestli jsem to přeložil dobře, japonsky neumím ani slovo. Bereme rýč a foťák a vydáváme se na druhý pokus za hříčkou přírody. Jsem nervózní a nedočkavý zároveň - snad se to podaří.