Historie Nového Zélandu

Kamený dům (Nový Zéland)
Kamený dům (Nový Zéland)

Počátky osídlování Nového Zélandu začínají kolem roku 950. Pod velením polynéského mořeplavce jménem Kupe se připlavila skupina obyvatel některého z polynéských ostrovů. Zda to byly dnešní Cookovy ostrovy, Tahiti nebo některý jiný ostrov Tichomoří, není přesně známo. V maorské historii se hovoří o bájném ostrovu Hawaiki, který má pro Maory mimořádný mystický význam, přestože ostrov tohoto jména neexistuje ani to není dřívější název pro dnešní Havaj. Historie prvního osídlování Nového Zélandu je historií Maorů, proto považuji za správné ji respektovat. V každém případě, ať připluli první osadníci odkudkoliv, museli mít velkou dávku odvahy, dovednosti i štěstí. Urazit na primitivních plavidlech vzdálenost několika tisíc kilometrů za pomoci hvězd a tahu ptáků jako jediných navigačních prostředků je neuvěřitelné. Štěstí měli Polynésané i v tom, že přistáli právě na Severním ostrově a před počátkem léta. Jedině tak mohli v příznivějších klimatických podmínkách zasadit rostliny, ochraňované podle zvyku ženami na lodi, a vypěstovat zdroj potravy. Především mluvím o sladkých bramborech kumara, jedné z hlavních plodin původem z Polynésie. Pro nové obyvatele zatím bezejmenné země tady bylo téměř všechno velmi zvláštní. Předně všechno bylo velké a nesrovnatelné s jejich maličkými ostrovy. S údivem se dívali na vysoké hory, jezera, překvapovaly je rozdíly teplot, střídání roční období. Neznali sníh, a tak mu říkali „bílá pěna“. Rovněž veškerá vegetace byla pro ně naprosto neznámá. Moře však kypělo rybami a tuleni, kteří byli spolu s obrovským nelétavým ptákem moa předmětem lovu a zdrojem potravy. Novousedlíky překvapilo, že v jejich nové domovině nejsou žádní savci, zato stále objevovali nové a nové druhy neznámého ptactva. Rostlinám i zvířatům vymýšleli nová jména, třeba podle toho, jak se podobaly zvěři z rodné země.

Les (Nový Zéland)

Letní dny byly delší, než znali ze svých zeměpisných šířek, snad proto původní název Nového Zélandu zněl Aotearoa, tedy Země dlouhého bílého oblaku, ale také Dlouhé denní světlo. Název mohly inspirovat i dlouhé pásy bílé mlhy, vyskytující se nad horami. Když jsem ale pozoroval velmi častá bílá mračna nad pevninou, myslím si, že právě ona dala nové zemi její maorské jméno. Meteorologicky je tento jev vysvětlen prouděním vlhkého vzduchu z okolního moře a kondenzací par, které, jakmile narazí na pevninu, vystoupají a ve výšce se ochladí. Je tedy skutečně sporné, jak vznikl poetický a libozvučný název Aotearoa, ale řekněme si: Na každém šprochu pravdy trochu. Kromě tohoto obecně známého pojmenování pro Nový Zéland musím připomenout také méně užívaný starý maorský název Niu Tireni, považovaný za zkomolený překlad anglického New Zealand. Počet obyvatel nových ostrovů se postupně zvyšoval. Jednak připlouvali další kolonizátoři z Polynésie, ale přirozenou cestou se množila i již usedlá populace. Poslední vlna přistěhovalců, označovaná jako Velká migrace, nastává ve 13. a 14. století. Noví usedlíci zakládali nové kmeny a postupně objevovali a osídlovali jižní území. Maorové byli a jsou lidé hrdí, silní a bojovní. Od pradávna se střetávali v krutých kmenových válkách, jejichž příčinou původně asi nebyly spory o území - místa tady bylo pro všechny dost - možná až později, když expanze vrcholila. Na jakákoli provinění a urážky Maorové reagovali fyzickými tresty a pomstou. Nepomstěná vražda příbuzného byla pro ně natolik závažná, že chlapci byli vychováváni ke krvavé odplatě a dívky se nemohly vdát, dokud nebyla smrt v rodě pomstěna.

Maurové na člunu (Nový Zéland)

K prvnímu setkání domorodých obyvatel s Evropany došlo v roce 1642, kdy holandský mořeplavec Abel Tasman připlul k pobřeží Nového Zélandu, jak tuto zemi po své krátké návštěvě pojmenoval. Jeho setkání s Maory však nebylo přátelské, několik námořníků bylo zabito a Tasman zavelel k odjezdu. Přesto svým objevem podnítil zájem dalších evropských mořeplavců. Trvalo však více než sto let, než další námořník, britský objevitel James Cook, znovu nalezl Nový Zéland a označil jej jako zemi vhodnou k osídlování. Obeplul oba hlavní ostrovy kolem dokola a dokonale tuto zemi zmapoval. K domorodcům se choval s respektem a úctou, a proto, přes několik málo drobných konfliktů, byly vztahy oboustranně přátelské. Cook měl s sebou i nepostradatelného tlumočníka, přispívajícího značnou měrou ke vzájemnému porozumění. Nový Zéland byl oficiálně prohlášen za državu britského krále Jiřího III. Krátce po Cookovi připlouvají první francouzské lodě a osídlují především Bay of Islands (Zátoku ostrovů) na Severním ostrově. Koncem 18. století se ve větším počtu objevují lovci tuleňů a velryb, jejich příjezd vždy znamená jatka. Jen v roce 1806 odváží jediná loď z Nového Zélandu šedesát tisíc tuleních kůží určených k výrobě klobouků. Na druhou stranu jsou na Nový Zéland přivážena hospodářská zvířata, zejména skot, vepři, koně, drůbež a hlavně ovce. Zakládají se farmy a začíná se rozvíjet dnes tolik charakteristický chov ovcí, skotu, ale i vysoké zvěře. Vznikají také dřevařské podniky a rychle ubývá zdánlivě nevytěžitelných lesů. Mizejí především stromy kauri, vhodné pro lodní průmysl, ale i stavbu domů, hrází nebo využitelné v truhlářství. Pochopitelně dochází k mnohým rozporům mezi domorodci a přistěhovalci, ale i mezi Maory navzájem. Na zdejší civilizaci, dosud neznalou střelných zbraní, mají tyto boje katastrofální dopad a v krátké době počet původního obyvatelstva dramaticky klesá. Současně také dochází k významnému prolínání evropských a maorských kultur. Nemůžeme opomenout mohutné šíření křesťanství. Významně se o jeho rozšíření zasloužil první anglikánský misionář Samuel Mardsen. Misionáři mimo jiné vytvořili do té doby neexistující psanou podobu maorského jazyka, což jim umožnilo přeložit do maorštiny bibli.

Kniha Nový Zéland od Jirky Máry

Chcete se více dozvědět o Novém Zélandu? Spoustu zajímavostí, informací a zážitků si můžete přečíst v této knize, objednejte na www.jirkamara.cz.

Jedním z nejvýznamnějších dnů v novozélandské historii se stává 6. únor 1840, kdy kapitán William Hobson jménem britské královny Viktorie podepisuje společně s asi čtyřiceti maorskými náčelníky The Treaty of Waitangi. Na základě této smlouvy se Nový Zéland stává britskou kolonií a Maoři získávají stejná práva a privilegia, jaká mají britští občané. Současně smlouva respektuje jejich plné právo na vlastnictví půdy a lesů. Následně jsou pořízeny kopie smlouvy a misionáři postupně zajišťují podpisy dalších náčelníků až do podzimu téhož roku. Celkem smlouvu podepsalo více než pět set maorských náčelníků. Jak už ale v takových případech z historie jiných států známe, není vše tak jasné a hladké. Smlouva byla vyhotovena jak v anglickém, tak maorském jazyce, ale překlad byl nepřesný. Navíc Maoři zpravidla neměli přesně vyčleněné vlastnictví půdy a v mnohých případech bylo kolektivním majetkem. Nastává mnoho sporů o půdu a lesy, které vrcholí ostrými střety a válkami v šedesátých letech. Maorům je území postupně násilím odebíráno a na počátku sedmdesátých let pak z jejich vlastnictví veškerá půda odňata. Počet evropských přistěhovalců roste geometrickou řadou. V roce 1860 už převyšuje počet domorodých obyvatel. Když bylo na Jižním a později i na Severním ostrově objeveno zlato a vypukla zlatá horečka, ne nepodobná té americké, domorodé obyvatelstvo se stává pouze menšinou - v roce 1872 tvoří Maorové už jen asi 20 % populace Nového Zélandu. Dále jsou horlivě zakládány další a další evropské osady a města. V roce 1863 si postavili své příbytky v osadě Puhoi i přistěhovalci z Čech.
Komentáře
Booking.com
Aktuální počasí v destinaci
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama